Donald Trump – sjednotitel národů
Jedna věc se americkému prezidentovi musí nechat. Jeho zahraniční politika je natolik dobrá, že dokázala dát dohromady země, které se společně od pádu železné opony na ničem skutečně důležitém z hlediska mezinárodní politiky shodnout nedokázaly.
Čína, Francie, Německo, Rusko a Velká Británie se díky jednostrannému vypovězení jaderné dohody s Íránem snaží, seč mohou, aby ujednání udržely. Novum nespočívá jen ve faktu, že mají stejný záměr. Ten ostatně minimálně v úrovni deklaratorní mají v lecčems. Včetně potřeby světového míru. Ovšem tentokrát se snaží spolupracovat také v rovině činů.
Při své nedávné návštěvě Ruska soulad v otázce Teheránu potvrdila německá kancléřka Merkelová, která své mínění pro jistotu zopakovala také teď v Číně. Své k tomu řekl také francouzský prezident Macron, a to naposledy v Petrohradě při schůzce s ruským protějškem Vladimirem Putinem. Frenetická aktivita evropských státníků nemá ale jen dimenzi spolupráce v souvislosti s Íránem.
Obě části evropského motoru si totiž libovaly, že spolupráce s Čínou i Ruskem narůstá. A plánují v tom pokračovat. Oba státníci přitom jednali pragmaticky a sebevědomě, bez zbytečné podlézavosti.
To znamená, že Macron i Merkelová zmínili otázku lidských práv, disidentů v Rusku i Číně, ale zároveň jednali o hospodářsky a politicky výhodné spolupráci. Šéfka berlínské vlády tak může mít svůj vysněný plynovod Nord Stream 2 pod Baltským mořem. Zároveň si zachovala tvář, když trvala na udržení části tranzitu vzácné suroviny přes Ukrajinu.
Lekce z ignorování Evropanů
Prezident Macron se kromě příslibu prohloubení spolupráce dočkal v Rusku toho, čeho si Francouzi tradičně cení nejvíce. Uctivého chování a respektu jako k zemi, o níž si nikdo otevřeně nedovolí říci pravdu. A to, že její mocenská sláva už dávno není, co bývala. Vím o čem mluvím, neboť jsem při jednáních v Bruselu zažil mnohokrát, že pokud se měli Francouzi získat i pro něco, co jim moc nevonělo, vzdání úcty fungovalo spolehlivě.
Čínští představitelé se také snažili přesvědčit německou političku, že svou ekonomiku evropským, obzvláště německým, firmám otevřou ještě více. A budou chránit a respektovat duševní vlastnictví.
Angela Merkelová v Číně aneb Evropané potřebují partnery, kteří s nimi budou na jedné lodi
Číst článek
Média otevřeně a diplomaté v kuloárech měli tedy potřebu položit a zodpovědět otázku, zdali si Evropa nehledá nové přátele místo v poslední době poněkud nespolehlivých Spojených států amerických.
Rozhodné popření na všech frontách vede logicky k zamyšlení nad tím, že kdyby na tom šprochu nebylo něco pravdy, nemuselo by se nic popírat. Ostatně je tomu tak správně. Donald Trump jednou možná odejde.
Ale lekce z jeho naprostého ignorování názoru Evropanů, zpochybňování NATO, vydírání v obchodě i bezpečnosti a věrolomnost v zahraničních ujednáních by měla být trvalá. A motivovat by měla nejen Německo a Francii, ale i další unijní státy k hledání alternativ.
Ideálně jako celá jednotná, sebevědomá Evropská unie, která se už teď v součtu vojenské síly a výkonu ekonomiky vyrovná i USA. Lepší příklad, že pomoci si v nouzi může jenom sama, než by jí pomáhaly snad USA s Donaldem Trumpem, by se těžko hledal.
Dostane vzdělávání na příští rok miliardy navíc, nebo padne ministr?
Petr Šabata
Nad Ukrajinou se zvedají sázky
Adam Černý
Válkův princip jednoho cukru a mnoha bičů
Julie Hrstková
Aféra ‚kokain ve Sněmovně‘ je ukázkou politického i společenského pokrytectví
Petr Honzejk