Novogotická katedrála Srdce Ježíšova září přímo ve středu historického Sarajeva. Působí monumentálně. Dodnes je to nejvýznamnější katolická stavba v Bosně. Tady začíná mé pátrání po Karlu Paříkovi. Zapomenutém českém architektovi, který kdysi vtiskl Sarajevu jeho evropskou tvář. Z orientálního města vytvořil jednu z metropolí habsburské monarchie.
Bylo mu pouhých 27 let, když ho sem v roce 1884 přizval spolužák z vídeňské Akademie výtvarných umění Josip Vancaš k zakázce na stavbu katedrály.
Když sem dorazil, vypadalo Sarajevo zcela osmansky, jako by leželo kdesi daleko za Bosporem.
Novogotika nebyla jeho šálkem kávy, ale čerstvě dostudovaný architekt se chopil příležitosti. Přestože interiér i řada detailů vznikla zásluhou Vancaše, Paříkův přínos ke koncepci stavby byl natolik významný, že mu místní úřady vzápětí svěřily další důležité stavby.
Podél mohutných zdí kráčím směrem od řeky Miljačky. První z jeho projektů stojí hned vedle.
Vzhlížím na skvostný renesanční palác penzijního fondu, který jako by sem kdosi přesunul z historického centra některého italského města. Pařík se prestižní zakázky zhostil zodpovědně. Zúročil v ní vše, co se ve Vídni naučil.
Při průchodu okolím katedrály si připadám, jako bych se procházel Vídní či Brnem. Dnešní podoba západní části historického centra totiž vznikla až po příchodu rakousko-uherských úředníků.
Přestavbu orientálního města v metropoli středoevropského střihu umožnil rozsáhlý požár, který v roce 1879 zasáhl 36 sarajevských ulic s převážně dřevěnými domy. Podle historika Todora Kruševace přišlo o střechu nad hlavou 10 tisíc lidí, asi polovina obyvatel města.
Při průchodu centrální ulicí Ferhadija je hranice uchráněného centra s kamennými objekty a nové rakousko-uherské zástavby jasně patrná. Mé kroky vedou do staré osmanské zástavby. Právě tam se nacházejí tři zřejmě nejcennější objekty z pera architekta Paříka.
Po cestě od katolické katedrály míjím dvě mešity, starou synagogu i nejstarší dochovaný pravoslavný kostel ve městě, kolem něhož stoupám po prudkých schodech k Fakultě islámských věd. Někdejší Šerijatská soudcovská škola je jedním z vrcholných Paříkových děl.
„I když se stavba okamžitě dostala do turistických průvodců i na pohlednice jako jedno z nejcharakterističtějších míst v Sarajevu, kritický pozorovatel přece jenom zjistí, že architekt měl svázané ruce tradicí, kterou nemohl opustit. Přesto se mu podařilo začlenit prvky egyptské, maurské, a dokonce i indické architektury, stejně tak využil i svého vzdělání v tehdy nejoblíbenější novorenesanci. V každém případě se Karel Pařík díky této stavbě stal renomovaným architektem, na kterého se zakázky třicet let jen hrnuly,“ píše o soudcovské škole Jan Boněk v knize Karel Pařík – architekt evropského Sarajeva.
Přístavba Císařské mešity je k nerozeznání
Zatímco kniha nabízí pohled i do interiérů s dekoracemi Hanse Niemeczka, pro mne zůstává branka před vstupem zamčená. Klesám proto zpět do údolí řeky Miljačky k dalšímu symbolu Sarajeva – bývalé radnici, kterou krátce před atentátem navštívil následník habsburského trůnu František Ferdinand d’Este s chotí Žofií Chotkovou. Pařík zde však neměl příliš štěstí, úřady požadovaly přepracování projektu a stavbu tak dokončili jiní.
Karel Pařík Pařík navrhl v bosenské metropoli většinu městotvorných staveb rakousko-uherské éry, přesto dnes zůstává zapomenut ve stínu svých slavnějších současníků, jakými byli Jan Kotěra či Josef Gočár. Šikovný kreslíř z českého venkova, který se v roce 1857 narodil jako nejmladší z šesti synů řeznického mistra z Veliše u Jičína, se díky svému talentu dostal na střední průmyslovou školu ve Vídni a poté na tamní Akademii výtvarných umění do třídy dánského architekta Theophila von Hansena. Tam začala jeho pozoruhodná kariéra, která ho zavedla na Balkán, kde vyprojektoval přes 150 budov. |
K další Paříkově realizaci nemusím udělat ani krok. Hned vedle radnice postavil věznici.
Vlastně bychom celé nábřeží řeky Miljaćky mohli nazvat Paříkovou třídou. V dlouhé ulici stojí hned několik jeho budov.
Nejprve však mířím na druhý břeh k Císařské mešitě a vedle stojící faře Ulema-medžilis, dalšímu vrcholu autorovy tvorby. Pařík byl rekonstrukcí mešity z 16. století a přístavbou fary pověřen v roce 1910. Práci odvedl mistrně. Kdybych si o historii stavby nepřečetl v knize, sám bych nepoznal, kde stovky let starý objekt končí a začíná Paříkova přístavba.
Jen o tři sta metrů dál míjím další jeho monumentální stavbu. Aškenázskou synagogu, která je třetí největší židovskou modlitebnou v Evropě. Původně ji projektoval nejpovolanější odborník na synagogální stavby své doby, autor Jubilejní synagogy v Praze Wilhelm Stiassny, ale místní židovské obci se jeho práce nelíbila a povolali Paříka.
„Stalo se něco zcela nezvyklého. Karel Pařík byl svým způsobem zavedený architekt katolických kostelů, stavěl i pravoslavné svatyně, dokonce se podílel i na budování mešit – a k tomu najednou přišla nabídka na aškenázskou synagogu,“ píše ve své knize ke stavbě Boněk.
Sarajevský monopol na nábřeží
Cestou k monumentální budově se čtyřmi kupolemi a výzdobou s káhirskými motivy jsem zahlédl i někdejší kasárna Františka Josefa, na jejichž přestavbě se Pařík také podílel, a hned vedle synagogy procházím zpět k nábřeží kolem vyššího gymnázia a chlapecké základní školy, obojí od stejného autora.
Pohled na jeho další úspěšné stavby se mi otevírá na nábřeží. Vidím jeho dechberoucí evangelický kostel, který dnes slouží Akademii výtvarných umění, ještě před ním rozsáhlý objekt právnické fakulty, který Pařík stavěl jako justiční palác, a také bosenské Národní divadlo.
Budovu dnešní Akademie výtvarných umění v Sarajevu stavěl Pařík jako evangelický kostel.
Sarajevské Národní divadlo původně Pařík stavěl jako Obecní dům.
Český rodák ho navrhl nejprve jako Obecní dům s vchodem od řeky, po dvaceti letech ho pak zcela přepracoval a vstupní portál umístil na opačnou stranu do náměstí. Při fotografování na mne mává jedna ze zdejších hereček a zve mne dovnitř. Po chvíli přemlouvání vrátných procházíme potemnělým foyer a nahlížíme do honosně zdobeného sálu. Je o dost menší než hlavní divadelní kaplička v Praze.
Posléze pokračuji dál do moderního centra okolo Velké reálky Františka Josefa I. a říkám si, jak jen je možné, že jeden autor na tak malém prostoru dostane tolik příležitostí. Můj cíl však leží dál na západ.
Kolem budovy parlamentu pokračuji k nejrozsáhlejšímu projektu českého architekta. Monumentální novorenesanční komplex čtyř budov Zemského muzea vznikl na okraji tehdejšího města. Pařík vizionářsky předpokládal, že právě zde bude jednou nové centrum.
„I kdyby Karel Pařík nepostavil v Sarajevu nic jiného než Zemské muzeum, stejně by se zapsal zlatým písmem do dějin města,“ shrnul význam druhé největší muzeální stavby na Balkáně Jan Boněk.
Mé pátrání po stopách jednoho z nejpilnějších českých architektů se chýlí ke konci. Cestou k centru se ještě zastavuji u poslední významné Paříkovy stavby, farního kostela svatého Josefa na prostranství, které teprve před deseti lety dostalo název náměstí Karla Paříka. Projekt přitom původně vůbec neměl získat Pařík. Tehdejší arcibiskup Ivan Šarić však podle Boňka nebyl spokojený s žádným z návrhů a odjel pro radu do Říma:
„Papež Pius X. prý dlouho všechny náčrty prohlížel, až jeden z nich upoutal jeho pozornost – návrh čistě novorománského kostela.“
Čech rodem, Sarajevan volbou stojí na náhrobku Karla Paříka.
Pařík na projektu pracoval se svým synem Marianem. Stavba byla dokončena roku 1939 a o tři roky později architekt umírá.
Mám před sebou poslední výzvu. Najít místo jeho posledního odpočinku. Z fotografií poznávám díky unikátnímu šikmému výtahu ve čtvrti Ciglane přibližné místo, hřbitov svatého Mihovila. Mezi hroby je tráva vysoká po pás. Rozhlížím se a najednou mě upoutá nápis – architekt Karel Pařík, graditelj (stavitel) Sarajeva. Prosmýkám se vlhkou trávou až k Paříkovu náhrobku – a tady mé putování po jeho stopách končí.
