Bývalého štábního kapitána Václava Knotka zadrželi dva uniformovaní příslušníci Sboru národní bezpečnosti za dohledu mnoha estébáků 16. června 1948 v půl šesté večer na Dvořákově nábřeží v Praze, nedaleko budovy právnické fakulty. K útěku mu nedali žádnou šanci. Tajní sledovali jeho setkání s bývalým podřízeným z ministerstva zahraniční Karlem Svobodou u Prašné brány i jejich cestu přes Staroměstské náměstí na nábřeží. Na šesté lavičce od Čechova mostu se oba muži posadili.
Knotek žádal Svobodu, aby přijímal z Londýna depeše a odesílal na ně odpovědi. Budou zašifrované a o jejich vyluštění se postará už někdo jiný. Toto spojení by měl navázat během dvou dnů. „Nejlíp bude, když k tomu použije služební vysílačku. Tu nikdo neodposlouchává, protože všechny podezřelé radisty už komunisté vyhodili. Ale teď nemám příliš času, musím se vrátit do Anglie.“
Vtom dal vedoucí výkonné skupiny Emil Orovan-Oliva rozkaz k zatčení. Všichni věděli, že podezřelý je nebezpečný – může střílet, může mít u sebe jed. Proto přišli nenápadně k lavičce, neznámého okamžitě uchopili za obě ruce a prohledali.
Potom ho odvedli na Staroměstské náměstí. Tam s ním nastoupili do tramvaje číslo jedna a dojeli k Wilsonovu nádraží. V budově Státní bezpečnosti ve Washingtonově ulici číslo 7 zatčeného důkladně prohlédli a odebrali mu všechny věci. Měl u sebe britský pas na jméno John Robert Collin opatřený platným československým vízem. Do republiky přijel 15. června rychlíkem přes Cheb.
V cele hlídali zatčeného dva esenbáci. Když se vrátil další estébák, aby ho znovu prošacoval, najednou si všiml, že se muž snaží něco rozkousnout v ústech. Jed! Násilím se mu pokoušeli otevřít ústa, ale marně. Za několik sekund upadl zadržený do bezvědomí.
Okamžitě zavolali záchranku. Lékař nemohl nic dělat. Musíme do nemocnice! Ale na internu Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí dovezli už jenom mrtvé tělo. Ani injekce adrenalinu do srdce ho neprobudila. Cyankáli účinkovalo spolehlivě.
Vznikl hrozný poprask. Jak je možné, že zatčeného nikdo důkladně neprohlédl? S jedem v zubu zřejmě nikdo nepočítal.
Vedoucí šifrant Moravcových zpravodajců
Knotek se narodil 27. června 1910. Byl učitelem v měšťanské škole ve Studenci v Podkrkonoší. Když přišli v březnu 1939 Němci, jako záložní důstojník působil v Obraně národa. Včas utekl gestapu a přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde se okamžitě přihlásil do československé armády.
Po pádu Francie odešel s ostatními na britské ostrovy. Jako vynikajícího důstojníka ho brzy zařadili ke zpravodajské skupině plukovníka Františka Moravce. Měl značné technické znalosti. Ke konci války řídil šifrovací skupinu zpravodajské služby v Londýně. V roce 1944 absolvoval kurz Intelligence Service pro zpravodajce. Poslední rok války měl být shozen jako parašutista v severovýchodních Čechách, aby koordinoval odbojovou činnost a udržoval spojení s Londýnem. Před odletem mu dal pokyny osobně prezident Beneš: „Pane kapitáne, pokuste se vytvořit ústředí nekomunistického odboje.“
Dvakrát letělo letadlo s Knotkem a jeho skupinou do protektorátu – dvakrát se muselo kvůli nepříznivému počasí vrátit. Potřetí už neodstartovalo, na místě, kde měli přistát, probíhaly boje.
Nakonec se vrátil do Československa s ostatními vojáky. Okamžitě nastoupil jako přednosta šifrového oddělení ministerstva vnitra. Když ho v říjnu 1946 ministr Václav Nosek jako nekomunistu a tudíž nespolehlivého odstranil, přešel do funkce náměstka generálního tajemníka Svazu národní revoluce. Přesto se už začátkem roku 1947 vrátil na ministerstvo vnitra, byť na oddělení repatriační. Přitom byl členem zpravodajské skupiny vedení národně socialistické strany, která se snažila sledovat pikle komunistů. Začátkem března 1948 měl přejít na technický odbor ministerstva zahraničí, k plukovníku Fričovi. Avšak komunistický puč všechno zvrátil.
Už v noci z 25. na 26. února udělali estébáci u Knotků domovní prohlídku. Trvala čtyři hodiny. Hledali u něho tajnou vysílačku, kterou samozřejmě neměl.
Při odchodu mu nařídili: „A zítra dopoledne se, pane štábní kapitáne, dostavíte na stanici SNB!“
Celou noc prožil s manželkou v obavách, že se pro něj vrátí. Když ho časně ráno přicházeli zatknout, sešplhal se po prostěradle do zahrady a utekl. Postaral se o něj dr. Oldřich Šebor a za pomoci přátel, kteří pak utvořili ilegální skupinu, ho dostal na Západ. Britové dopravili do Londýna i jeho rodinu – manželku se dvěma maličkými dětmi převezl na falešný pas jeden britský důstojník, dva starší kluci přešli hranice po krušném putování s jednou skupinou.
Jediný spáchal sebevraždu
Osmatřicetiletý Knotek nebyl prvním agentem, který byl na jaře 1948 do Československa vysazen. Patřil však k nejdůležitějším. Měl zorganizovat a připravit podzemní hnutí na válku mezi Východem a Západem. Přivezl šifry, tajné inkousty a zahraniční adresy, na které mají odbojáři posílat informace. Ovšem za nejvýhodnější považoval spojení pomocí vysílačky – získání její obsluhy bylo patrně jeho hlavním úkolem.
Odpoledne po svém tajném návratu se Knotek svěřil Šeborovi, v jehož bytě se skrýval, že první schůzky byly napůl úspěšné. Dokonce mluvil s paní, která „měla mít údajně nějaké spojení na generálního tajemníka komunistické strany Slánského“, jak později písemně dosvědčil Oldřich Šebor. A potom odešel na „hodně důležitou schůzku“. K Šeborům se měl vrátit kolem půl sedmé, protože v osm plánovali další setkání. Jeho přátelé se ho nedočkali.
Za celou přibližně osmiletou historii kurýrů a vyzvědačů exilové zpravodajské služby byl Knotek patrně jediný, který spáchal sebevraždu, aby z něho estébáci nevytloukli doznání. Ostatní se buď prostříleli anebo je zatkli a potom na mučení promluvili. Část těchto agentů dokonce Státní bezpečnost převerbovala.
Nicméně mezi Knotkem a ostatními byl zásadní rozdíl. Štábní kapitán byl profesionální zpravodajec a zralý muž, zatímco oni mladí nezkušení kluci, kteří se z touhy po dobrodružství, nepřátelství ke komunistům či příslibu brzkého víza za oceán pustili do „ilegalistiky“.
Vyslání Knotka do ČSR zorganizoval profesor Vladimír Krajina, bývalý generální tajemník Československé strany národně socialistické, za podpory britské výzvědné služby. Před odjezdem z Londýna uspořádal Krajina na Knotkovu počest večeři, při níž vodil přestrojeného oslavence mezi hosty se slovy: „Že ho nepoznáte?“ Slavnost k odjezdu tajného agenta! To svědčilo o naivitě politiků, kteří nepochopili zákony ilegální činnosti. Je zázrak, že k vyzvědačům, kteří v Londýně sloužili komunistickému Československu, zpráva o jeho tajném poslání neprosákla.
Do Prahy přijel Knotek na britský pas, kterým ho vybavila Intelligence Service: John Robert Collin, obchodník z Londýna. V rychlíku v Chebu ho pohraničníci a finančníci 15. června zběžně překontrolovali. Nikdo ho nepoznal. Na hlavě měl paruku, v ústech kaučukové vložky, na očích brýle, obličej porostlý vousy. Pouze chůzi neuměl změnit.
Jenže udělal školáckou chybu – tragický krok, který se nedá vysvětlit. Zavolal radiotechnika Antonína Šimandla, jehož dobře znal z londýnského exilu, na ministerstvo zahraničních věcí, kde po technické stránce vedl vysílací skupinu.
Telefon vzal kolega: „Šimandl tady není.“ Neznámý tedy chtěl mluvit s Karlem Svobodou, který stejně jako Šimandl sloužil za války u vysílačky druhého oddělení poblíž Londýna. Třebaže se volající nepředstavil, měl Svoboda dojem, že poznává hlas svého bývalého šéfa Knotka, o němž se tvrdilo, že uprchl na Západ.
„Neměl byste dneska čas na schůzku se mnou?“ lákal neznámý Svobodu. „V pět večer u Prašné brány.“ Radista slíbil, že přijde. Jenže hned si stěžoval kolegovi: „Myslím, že mne skupina protistátních živlů zatahuje do něčeho nekalého. Raději to ohlásím.“
Vlastenec na jiné straně
Svoboda se narodil 18. října 1912 ve Slaném, kde jeho otec Josef vlastnil malou sodovkárnu. Absolvoval dvouletou obchodní školu, a když vystřídal několik zaměstnání, podle rodinné tradice pracoval v různých sodovkárnách.
Třebaže jeho žena čekala dítě, utekl z protektorátu a přihlásil se do československé armády v Anglii. Vybrali ho k operaci Anthropoid, jak zněl krycí název atentátu na říšského protektora Reiharda Heydricha, ale při seskoku padákem se vážně zranil. Potom přišla do Londýna zpráva, že nacisté popravili jeho rodiče a manželku. Vyřadili ho proto z výcviku.
Žádal o opětovné zařazení tak dlouho, až se stal členem paraskupiny Wolfram vysazené v květnu 1944. Avšak vzápětí po seskoku ho dopadli gestapáci a poslali do koncentráku. On se z něho vrátil, ale sám. Po válce ho povýšili na podporučíka. Přihlásil se do KSČ, ale soudruzi mu nevěřili – přišel ze Západu. Teď měl pocit, že se jedná o provokaci.
Britský osobní průkaz Václav Knotka z období druhé světové války
Na Státní bezpečnosti Svobodovi doporučili: „Na tu schůzku jděte, my se postaráme o další! Už několik měsíci máme na Knotka zatykač.“
Estébáci našli u mrtvého šifrovací klíč a seznam lidí, na které se měl obrátit: na plukovníka ve výslužbě Emila Strankmüllera, který sloužil pod Moravcem v Londýně, na vynikajícího radiotechnika Šimandla, který v Anglii stavěl vysílačky pro parašutisty, na některé poslance, úředníky, lékaře, policisty a jednoho poštmistra.
Většinu z nich okamžitě přivezli a začali vyslýchat. Nic nezjistili – Knotek neměl čas se s nimi spojit. Ani se známými a příbuznými nemluvil. Proto nezbylo nic jiného, než zadržené propustit. Aspoň na čas. V podezření zůstali, estébáci je sledovali.
Po několika hodinách se estébáci dopátrali, že Knotek přespal u Oldřicha Šorma, úředníka repatriačního oddělení ministerstva vnitra. Tříčlenná hlídka měla příkaz předvést Šorma v rukavičkách hned večer. Když ho vzbudili, letmo prohlédli jeho věci. Nic zvláštního nenašli. Při vycházení z domu do špatně osvětlené ulice Šorm do esenbáků strčil a než se vzpamatovali, zmizel ve tmě.
Ráno dorazil za kamarádem, kriminálním inspektorem Františkem Novým do Podolí. Od něj navázal kontakt s příbuznými, manželkou a hlavně s přáteli z ministerstva vnitra a zahraničí, kteří patřili do podzemní sítě napojené na britské velvyslanectví. Pořád však nikdo nevěděl, co se stalo s Knotkem – proč se večer nevrátil. Pokus o Šormovo zadržení nedával nikdo do souvislosti s Knotkem, estébáci prý zatýkají ilegální pracovníky z doby války, kteří byli napojeni na Londýn.
Teprve když Šorm dorazil do chodské Kdyně, odkud se chystal přejít hranice, mu to jeho spojka slečna Jiřincová z ministerstva vnitra pověděla: „Knotka chytili a on se otrávil.“ „Udělal to před výslechem anebo až po něm? Prozradil někoho?“ „To nevím, pane doktore.“
Začátkem července převedli Chodové Oldřicha Šorma do americké okupační zóny Německa. Britové jeho příchod Američanům už dřív signalizovali. Později utekla na Západ i paní Šormová s malou dcerkou.
Agent Kapr se neosvědčil
Karel Svoboda se nakonec členem komunistické strany nestal. V roce 1949 ho proto z ministerstva zahraničních věcí vyhodili. Našel si místo radiotelegrafisty meteorologické stanice na letišti v Ruzyni.
V lednu 1953 ho přinutila StB ke spolupráci. V rámci akce Para začala totiž sledovat všechny západní výsadkáře. Jako agent Kapr se však neosvědčil, nic nepřinášel.
„Projevil se jako spolupracovník, který nemá plně zájem o spolupráci s orgány MV,“ napsal jeho řídicí pracovník nadporučík Jůza v srpnu 1957 při návrhu na ukončení spolupráce. „Úkoly přijímal ochotně bez jakýchkoli výmluv, avšak jejich plnění bylo zdlouhavé a nepřinášelo podstatných výsledků. Zprávy byly všeobecné a povrchní.“ Karel Svoboda zemřel v roce 1982.
Dva čeští vlastenci, kteří nešťastnou shodou okolností skončili na protivných stranách.
Text je kapitolou z knihy Hořké konce vyzvědačů, která vyšla v únoru 2019. Byl redakčně upraven.
