Za vášní Marty Kovaříkové pro lidové hračky stojí dávná vzpomínka.
„Jako dítě jsem si na statku svého otce, malíře Rudolfa Hanycha, velmi ráda hrávala s červenou dřevěnou panenkou. Barva z ní postupně oprýskala, ručičky se ulomily, ale vzpomínka na ni zůstala. Znovu pak ožila při pohledu do výkladu Krásné jizby na Národní třídě v Praze, kde jsem tehdy studovala,“ popisuje dvaaosmdesátiletá žena, jež se mimo jiné věnuje i malování pastelů krajin.
Předměty, které byly ve výkladu vystavené, včetně zmiňované červené panenky, ji tehdy okouzlily hlavně dokonalým zpracováním.
Ukázalo se, že výrobcem dřevěné hračky je František Bukáček z Krouny, vesnice vzdálené jen sedm kilometrů od Svratky. „Seznámení s panem Bukáčkem bylo klíčem, který mi otevřel kouzelný svět hraček,“ podotýká Marta Kovaříková.
Exempláře do své sbírky pak sháněla všelijak, například po jednání s výrobci. Jiné zase pocházejí z prodejen tehdejšího Ústředí lidové umělecké výroby, z různých akcí ve skanzenu na Veselém kopci či z příležitostných výstav a jarmarků.
Výrobci hraček jsou vzácně skromní znalci svého řemesla
Nejkrásnější vzpomínky však má přímo na setkávání s výrobci. „Byli to vesměs lidé laskaví, znalci svého řemesla, ale vzácně skromní. Zastihla jsem je většinou už na konci jejich činnosti. Byli spojeni s jinou dobou a dnes už vyrábějí své hračky v jiném světě,“ říká Marta Kovaříková.
Marta Kovaříková
|
Svoji sbírku lidových hraček kromě současné novoměstské expozice, k níž dopomohla náhoda, ještě nikdy nevystavovala. Označení sběratelka se totiž brání, stěžejní pro ni není hromadění exemplářů, ale hlavně potěšení ze sehnané hračky. Ta se u ní navíc nestává nedotknutelným exponátem.
„Hračky tady doma normálně žijí s námi. Máme je vystavené, aby se jimi celá rodina mohla těšit, mít z nich radost. Naše děti a poté i vnoučata si s nimi normálně mohly hrát, od toho ostatně také hračky jsou, i když to bylo někdy za cenu toho, že pak některá věc vzala za své,“ konstatuje s úsměvem Marta Kovaříková.
Pokud se jedná o duplikáty, nezdráhá se je podle svých slov rozdávat blízkým i jako dárky.
U svých dětí a poté i vnoučat se vždy snažila upřednostňovat hračky české produkce - a pokud možno vyrobené ze dřeva.
„Tříbit vkus dětí je potřeba už odmalička. Ale uvidíme, co s vnoučaty udělá škola, školka, nové prostředí i kamarádi… Samozřejmě je možné, že budou chtít barbínu místo krounské panenky. I když bych byla ráda, kdyby to tak nebylo,“ dodává.
