RECENZE: Zdravě polemická Amnestie je nejsilnější za mřížemi

Titul odkazuje k amnestii prezidenta Václava Havla z roku 1990, po níž se v leopoldovské věznici vzbouřili vězni, jichž se netýkala, takže musely zasáhnout speciální jednotky s armádní výzbrojí.

Ovšem než rebelie propukne, sleduje film propojené osudy tří párů od soumraku totality přes listopad 1989 až po první náznaky deziluzí. Přitom platí, že dění za mřížemi je silnější, protože syrově autentické, kdežto mimo ně slabší, neboť uměle strojené, počínaje exkurzí do disidentských kruhů a konče překombinovanými hrátkami StB, které Amnestie sdílí s rovněž „listopadovým“ seriálem HBO Bez vědomí.

Na druhou stranu oba světy spojuje zdravá nejednoznačnost veškerých postav, byť pro diváka znamená, že vlastně nemá komu držet palce. Všichni mají své škraloupy a stíny, ať obyčejnou zlodějnu, nebo mocenské ambice, přičemž ženské figury jsou plošší než mužské, kterým pomáhá jednak pestrá galerka trestaneckých typů, jednak humor včetně vězeňského sporu o hokej.

7 fotografií

Jisté „kacířství“, tedy relativizování a zpochybňování průvodních jevů jinak vítané revoluce, lze odvodit od naladění našich východních sousedů. Česko totiž Amnestii dodalo pouze koprodukční podíl a několik herců, zato tvůrčí tým pochází vesměs ze Slovenska. 

Režisér Jonáš Karásek, který po sérii reklam ve filmu debutoval rovněž politickým dramatem Kandidát, a jeho scenáristický tandem vyšli z knihy, jejíž autor Radovan Dunaj, původně pedagog a psycholog, má zkušenost z působení ve vězeňské službě. Možná i proto mají leckdy odpudivé kriminálnické rituály větší účinek než výjevy „zvenčí“, kde si režie vypomáhá v duchu módního thrillerového diktátu deštěm, tmou a reportážní poetikou, což činí mnohdy na úkor technické kvality. 

U Havla bez Havla

I když má režisér k dispozici též atraktivní zákulisí televize, inscenuje tu zejména banální milostné pletky, takže prolog ke společenským změnám se neúměrně protahuje a scény typu „co vzkazuje z Prahy Vašek“ nebo setkání u Havla bez Havla se vyjímají dost kostrbatě. 

Naopak v trestanecké komunitě se stupňuje dusné napětí i tichá rafinovanost včetně církevního servisu – „Kurva, tak kdo se chce vyzpovídat?!“ Na akční příslib Amnestie sice ze sto třiceti minut promítacího času zbude sotva poslední půlhodinka, nicméně díky výbušným událostem uvnitř vězení má film vzestupnou tendenci, což je vzácné a pro celkový zážitek rozhodující.

Čím drzejší jsou zločinci žádající vlastní podíl na vůkolní nastolené svobodě a čím fyzičtější hrozbu vyzařuje jejich nekorunovaný vůdce, tím vyšší obrátky Amnestie nabírá. Navíc má k dobru nosné dilema bývalého politického vězně, který ze svého nynějšího postu na ministerstvu vnitra má vést zásah proti bývalým spolutrestancům včetně těch, kteří mu pomáhali. 

Škoda jen, že Marka Vašuta v tak zajímavé roli nutí scénář mluvit nepřirozeně, čili slovensky; přitom Aňa Geislerová ve své úloze disidentské manželky záletného herce řečnícího na listopadových náměstích hovoří česky. Tady logika poněkud uniká.

Zmar proti mýtu

Čistě osobních, cynicky zištných zájmů přidělili tvůrci svým postavám až příliš, místy sáhnou k vyloženě laciným šablonám, jak bývalým estébákům zajistit pohodlnou budoucnost. Přesto se přes autorské trhliny převalí tanky ozbrojeného komanda s drtivou silou, kterou spolu s kaskadérskou parádou ještě násobí provokativní slogan snímku – Svoboda není pro každého.

Ano, provokaci používá Amnestie leckdy účelově, spíše na efekt, podobně jako „aktuální burcování“ prostřednictvím Krylovy Pasážové revolty. Alespoň to však zkusila, což se počítá, třebaže nasadit proti mýtu zmar je neméně sporné.

Listopadová revoluce byla až příliš sametová, řekl Vašut v Rozstřelu: