V šedesátých letech byla krvavá válka ve Vietnamu v plném proudu. A Američané se rozhodli použít novou zbraň. Během operace Rančer, v originále Ranch Hand, začala jejich letadla nad nepřátelským územím rozprašovat pesticid zvaný Agent Orange. Tisíce tun chemikálií ničily pole s úrodou a likvidovaly husté lesy, pod nimiž se skrývali severovietnamští vojáci i jejich zásobovací cesty a základny.
Pesticidy byly uskladněny a míchány na amerických leteckých základnách v jižním Vietnamu. Na některých barelech s jednotlivými chemikáliemi, z nichž se pekelný koktejl míchal, byl přitom nápis Spolana Neratovice. Pocházely totiž z Československa, ze známé chemičky stojící na břehu Labe nedaleko Mělníka.
Od Labe až do války
Z Československa se do rukou Američanů, tedy „kapitalistického nepřítele“, jedna z chemických složek Agentu Orange dostávala přes prostředníky, jimž chemikálie z Neratovic dodával kvůli honbě za valutami státní podnik zahraničního obchodu.
Účinky Agentu Orange se posléze ukázaly jako ještě horší, než Američané předpokládali. Vojákům i desetitisícům vietnamských civilistů, kteří přišli s pesticidem do styku, naskakovaly vyrážky a boláky, později umírali na rakovinu nebo ztráceli plodnost.
Podobné problémy postihovaly i samotné dělníky ve Spolaně, kde se chemikálie „butyl ester kyselina 2,4,5–trichlorfenoxyoctová“ vyráběla. Na vině byly dioxiny, jedny z nejjedovatějších chemických sloučenin, které dokáže člověk vyrobit.
V Neratovicích vznikaly tehdy ještě neznámou a skrytou reakcí během výroby pesticidů, které později přes nizozemského překupníka doputovaly až k americké armádě ve Vietnamu. Dioxiny způsobily ve druhé polovině šedesátých let zdravotní problémy řadě zaměstnanců Spolany. Osmi desítkám z nich se po těle objevily boule plné hnisu. Několik lidí zemřelo.
Malý český Černobyl
Masakrování bez soudního odškodněníV letech 1962 až 1971 rozprášila americká armáda na vietnamské území o rozloze 76 tisíc čtverečních metrů přes 20 milionů galonů rozličných chemikálií. Kampaň cílila na lesy i pole. Defoliantům byly podle odhadů vystaveny čtyři miliony lidí. Podle vietnamské vlády měly tři miliony zdravotní problémy, podle tamního Červeného kříže milion. Spojené státy považují údaje za nadsazené. Když se Vietnamská asociace pro oběti Agentu Orange v roce 2004 domáhala odškodnění na společnostech jako Monsanto, Dow Chemical, Uniroyal nebo Diamond Shamrock, které látku vyráběly, soud jejich žalobu zamítl. Mezi odůvodněním stálo, že látka nemohla porušit mezinárodní konvence o chemických zbraních, protože za takovou v době svého používání ve Vietnamu nebyla považována. Dále odkázal na fakt, že již předtím ji používala v Malajsii britská armáda. A kromě toho soud poznamenal, že zmíněné koncerny jsou vyňaty z dosahu civilních žalob, protože byly dodavatelem americké vlády. Oběti se odvolání nedomohly. Předtím skončilo přinejmenším rozpaky i soudní snažení amerických veteránů postižených látkou Agent Orange. Před jmenováním poroty, která by se kauzou zabývala, se totiž právníci dohodli s Monsantem a dalšími firmami na vyplacení odškodného, aby však následně veteráni seznali, že je to výsměch obětem. Odškodnění totiž pro všechny oběti, včetně zcela ochrnutých, znamenalo, že přijdou o všechny sociální dávky, které by pro ně představovaly větší obnos než odškodnění. V roce 2004 mluvčí společnosti Monsanto prohlásil, že soucítí s lidmi, kteří mají za to, že byli poškozeni, zdůraznil však, že existuje hodnověrný vědecký důkaz, že Agent Orange není zdrojem dlouhodobých zdravotních potíží. |
Není to tak dávno, co se pamětníci oněch událostí sešli v jedné z mělnických hospod a vzpomínali, jak v šedesátých letech do neratovické fabriky nastoupili. Tamní průmyslový provoz byl na svou dobu velmi moderní a nikoho prý nenapadlo, že by výroba představovala nebezpečí.
Prvním varováním, že něco není v pořádku, bylo, že někteří zaměstnanci začali být neobvykle unavení a na jejich těle se objevilo takzvané chlorakné, které je známé z otravy šéfa ukrajinské opozice Viktora Juščenka z roku 2004. „Zaměstnancům naskákaly několikacentimetrové boule, které později praskly, aby se z nich vyvalila páchnoucí tekutina. Měli je i na přirození. Jenže vedení chemičky tehdy dělníky obvinilo, že nepoužívají ochranné pomůcky,“ vysvětluje lékař a toxikolog Miroslav Šuta, který se setkání pamětníků účastnil a případem se zabývá.
Provoz byl na čas uzavřen, vyčištěn a znovu spuštěn. Zdravotní problémy se však zaměstnancům vrátily, navíc začalo docházet k častým úmrtím na rakovinu. Spolana musela podivné jevy vysvětlit. Podle Miroslava Šuty však vyšel pouze obecný článek o nebezpečí dioxinů. O tom, k jakým problémům v Neratovicích došlo, se nikde nesmělo mluvit.
Nikdo tehdy nevěděl, jak potíže léčit. Nemocní zaměstnanci dostávali medikamenty, které nijak zvlášť nezabíraly. Rozeběhlo se vyšetřování, při kterém se pracovníkům Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice podařilo v literatuře a pak osobně zjistit, že podobné potíže se vyskytly u firmy Behring&Son v německém Ingelheimu, kde byl provoz okamžitě uzavřen.
Díky informacím byly ihned uzavřeny i zasažené budovy ve Spolaně, v šatnách dokonce zůstaly osobní věci zaměstnanců, na stolech jejich svačiny. Část provozu byla zakonzervována do betonového sarkofágu. Tak se zrodil „malý český Černobyl“.
Kontaminovaný areál zůstal zakonzervován až do roku 2008. „V archivech jsme našli zmínky, jak v sedmdesátých letech vlezli do kontaminovaných budov vojáci v chemických oblecích. Prý tam vypustili králíky, kteří po krátkém pobytu v zamořeném prostoru onemocněli. Koncentrace jedů byly i milionkrát či miliardkrát vyšší, než je povoleno,“ říká Šuta. Dioxiny byly ve zdech, nábytku, papírech, prostě všude. Nikdo nevěděl, co se zavřeným zamořeným objektem dělat.
Pomoc ekologických aktivistů
Léta plynula a nic se nedělo. Na zamořených budovách rostly břízy, vymlácená okna se šklebila do okolí. Nikdo nevěděl, jak dioxiny zničit. Téma zamořeného areálu se dostalo do centra pozornosti opět až na přelomu tisíciletí, kdy na něj upozorňovala ekologická organizace Greenpeace, která si pro monitoring Spolany najala právě Miroslava Šutu.
„S hrůzou jsme zjistili, že kdyby přišla stoletá voda, mohla by zamořený objekt spláchnout a dioxiny by zaplavily okolí,“ vypráví Šuta. Ekologové tvrdili, že Spolana se k zásadním opatřením příliš nemá, a tlačili na vybudování ochranných zdí. Představitelé fabriky reagovali, že se aktivisté „vlamují do otevřených vrat“ a že Spolana spolupracuje s řadou firem na tom, jak kontaminované objekty co nejefektivněji zlikvidovat. Svou roli hrál i tlak Němců, kteří se obávali, že v případě havárie by jedovaté vody Labem přitekly až na jejich území.
Jenže ani Češi, ani Němci nečekali, že nejhorší povodně za posledních pět set a někde i tisíc let přijdou již v roce 2002. „Bylo to jak z katastrofického filmu. V lednu 2002 jsme zaměřili značkami stoletou vodu v Neratovicích, všichni se nám tehdy smáli. V srpnu přišla povodeň a my s hrůzou sledovali, jak ty naše značky voda pomalu přetéká,“ popisuje Šuta.
Dravý proud nakonec aspoň zmírnily zdi, což se ukázalo jako klíčové. Voda zamořené budovy plné dioxinů nestrhla a proud vody plné jedů se nerozšířil do rozsáhlé oblasti. „Co by se stalo? Asi by to bylo jako ve válečné zóně. Okolí by se muselo evakuovat, Mělník by byl určitě zamořený, nejspíš i Děčín a Drážďany. Bylo obrovským štěstím, že organizace Greenpeace začala do všeho šťourat a přesvědčila Němce, aby se něco dělalo,“ míní Šuta s tím, že problémy ve Spolaně byly společným česko-německým tématem.
„Starou ekologickou zátěž ve Spolaně jsem řešil od povodní 2002. Organizace Greenpeace nám pomohla řešení problémů urychlit,“ sdělil 5plus2 exministr životního prostředí Libor Ambrozek.
Pátrání ve Washingtonu
Potud však měl případ pro české ekology i instituce pouze česko-německý rozměr. O mezinárodním dosahu neratovické produkce, o tom, že právě pesticidy vyráběné v Československu končily ve smrtícím válečném koktejlu, se dlouho nevědělo. Nakonec i to rozkryli ekologičtí aktivisté. „Spolupracovnice Greenpeace začala pátrat až v americké kongresové knihovně ve Washingtonu. Tam objevila staré fotografie československých barelů z Neratovic a informace, že končily na základnách U. S. Air Force ve Vietnamu,“ přibližuje Šuta.
Na objev Spolana reagovala prohlášením, podle něhož neměla chemička o tom, že vyvážené látky skončily ve Vietnamu, informace, protože celou transakci mělo tehdy na starost vládní oddělení zahraničního obchodu. „Byla to paradoxní situace. Komunisté tehdy na jedné straně dodávali zbraně severnímu Vietnamu ve válce s Američany, na straně druhé za marky nebo dolary prodávali Američanům chemikálie proti severovietnamské armádě. Je však třeba dodat, že většinu chemikálií, ze kterých se defoliant Agent Orange míchal, si vyrobili Američané ve vlastních chemičkách,“ dodává Šuta.
Poslední kapitolu však příběh českých dioxinů stále ještě nemá. Zamořené budovy ve Spolaně byly po čtyřiceti letech v roce 2008 rozebrány a později doslova rozdrceny na kousíčky a ve speciálním přístroji dekontaminovány. Zahraniční firma za to inkasovala přes miliardu korun. Její dělníci ve speciálních oblecích mohli do zamořených budov pouze na čtyři hodiny denně a velmi se divili, jak tam mohli Češi kdysi pracovat celé dny.
A neratovická Spolana? Podle chemičky zde už žádné nebezpečí nehrozí. „Nyní je na místě původní budovy volné prostranství a žádné riziko z působení dioxinů nehrozí. Ministerstvo financí nyní připravuje projekt na následnou sanaci podzemních vod, která má být podle našich informací dokončena do roku 2032,“ říká mluvčí Spolany Pavel Kaidl.
Dědictví látky Agent Orange likvidují i Češi
Hůře dopadl Vietnam. V zamořených oblastech se dodnes rodí postižené děti a mezinárodní organizace i Spojené státy, které cítí vůči asijské zemi dluh, se rozhodly pomoci a oblast postupně dekontaminují.
Pracovníci firmy Dekonta ve Vietnamu představují monitorovací vrty v okolí skládky.
Kontaminace prostoupila půdu i vody. Na fotografii proto pracovníci Dekonty prezentují bezpečný chov ryb, bez bioakumulace dioxinu.
Zbavit Vietnam děsivého chemického válečného dědictví se od roku 2006 snaží také česká společnost Dekonta, která vyhrála českým státem vyhlášené výběrové řízení. „Pomáhali jsme na letišti Phu Cat a Bien Hoa. Stejně jako ve Spolaně v šedesátých letech trpěli podobnými akutními komplikacemi i Vietnamci. Kromě toho se znečištění postupně rozšířilo i do sedimentů okolních řek a jezer a projevuje se dlouhodobě konzumací kontaminovaných ryb, vdechováním prachu a podobně, což zvyšuje například pravděpodobnost výskytu rakoviny,“ vysvětluje Ondřej Urban, který měl projekt ve Vietnamu v letech 2012 až 2014 na starost.
Dioxinů bylo ve Vietnamu v době války vypuštěno odhadem až 200 kilogramů.
