Desetibojař Helcelet: Manželka se směje, že běhala o dost víc

Přední český atlet Adam Sebastian Helcelet by o nástrahách nejkomplexnější atletické disciplíny mohl vyprávět. Muž střídající hladké oholení a „utažený“ knírek roky bojoval se zraněními, která mu bránila v nejlepších výkonech. Aby při svém vrcholu kariéry zazářil na olympijských hrách 2021 v Tokiu, oddal své tělo Dominiku Kodrasovi a dalším kondičním trenérům z jeho budějovického týmu.

Jak se trénuje na desetiboj?
Je to hodně těžké. Kombinace tréninkových činností musí být vyvážená. Důležitá je rychlost. Ta se projevuje ve všech disciplínách. I proto jsem oslovil Dominika Kodrase a jeho tým, aby mi pomohli.

Už spolupracujete delší dobu?
Od října roku 2019, takže společně jedeme už druhou přípravu.

V Budějovicích absolvujete pravidelně týdenní kemp?
Ano, plánujeme týdenní kemp na začátek zimní a jarní přípravy. Loni jsme jarní kvůli covidu nestihli a letos jsem tu byl na podzim a teď znovu. Jinak spolupracujeme i na dálku, neustále konzultujeme výsledky. Jsme v kontaktu prakticky každý den. Posíláme si videa, řešíme pocity, každý detail, protože ty pak mohou rozhodovat.

Na desetiboj však nemůžete dřít jen v posilovně.
Právě, musím i běhat a trénovat další disciplíny. Nyní mě čeká 12. března odlet na soustředění do Afriky, kde už se musím dostat do formy.

Ještě otázkou k jihu Čech. Máte jako rodák ze severních Čech, který od 16 let žije v Praze, nějaké vazby k regionu?
Ne. Ale byl jsem mile překvapený, jak jsou Budějovice nádherné město. Vždy jsem tady ubytovaný v hotelu u náměstí a jsem nadšený. Je to jedno z nejhezčí měst, které jsem v životě viděl. Úplně mě to okouzlilo a vždy se sem moc těším.

Zpátky ke sportu. Naposledy jste získal další titul mistra republiky v sedmiboji. Už se ukazují výsledky odlišné přípravy?
Vrátil bych se ještě o pár let zpátky. Věděl jsem, že mám velký potenciál a mohu se měřit s nejlepšími, ale nedokázal jsem to prodat, protože jsem byl neustále zraněný a pořád mě něco bolelo. I proto jsem kluky oslovil, aby mi s přípravou pomohli. Výsledky se dostaví postupně a jsem rád, že jsem díky odložené olympiádě získal rok navíc na přípravu. Na republice jsem si ověřil, že v některých disciplínách stále umím předvést skvělý výkon, což mě potěšilo. Dodalo mi to velkou sebedůvěru do dalších měsíců.

Když tak mě opravte, ale není celkem výjimečné, že máte vlastní kondiční trenéry?
Máte pravdu. Atleti si většinou dělají všechno sami. U nás si nikdo netroufne vzít si kouče jen na posilovnu, ale v ní jsou obrovské rezervy. Je vidět, že tomu trenéři ze Staca dávají maximum. Myslel jsem si, že posilovně rozumím, do té doby, než jsem s nimi začal pracovat. Až žasnu, jaké cviky a pokroky se dají udělat. Zaznamenal jsem velký pokrok ve tvaru postavy, zesílil jsem a nejdůležitější je, že se cítím dobře.

Za necelé dva měsíce vás čeká první olympijská kvalifikace. Je to váš dílčí cíl?
Ano. Vše teď směřuji k závodům v italské Laně, kde bych chtěl splnit limit na olympiádu. Pokud by to nevyšlo, tak alespoň posbírat body do žebříčku, což je druhý způsob, jak se na Hry dostat.

A když se do Tokia dostanete, jaké budete mít cíle? Na minulé olympiádě jste skončil dvanáctý.
V Riu to byl nejlepší desetiboj olympijské historie. V Tokiu bych chtěl být výš. Pokusů máme sice víc, ale chci se co nejrychleji kvalifikovat, přestože je nastavený nejvyšší limit v historii 8 300 bodů. A pak vše vyladit na den D. Sice to asi bude bez diváků, které potřebuji, ale i tak jsem schopný předvést kvalitní závod.

Mnozí fanoušci mají s desetibojem spojené souboje Romana Šebrleho či Tomáše Dvořáka s Bryanem Clayem a dalšími Američany. Teď světovým tabulkám vládnou Evropané. Čím to?
Řada Evropanů ale trénuje v Americe. (směje se) Nicméně je pravda, že celkově se evropská úroveň hodně zvedla a na olympiádě bude tak 80 procent Evropa.

Na závěr odbočme. Řešíte doma s manželkou Denisou (dříve Rosolová, pozn. red.), úspěšnou překážkářkou, i atletiku?
Jasně, tomu se nevyhnete. Denča se mi kolikrát směje po těžkém tréninku, že ony běhaly dvakrát tolik. Ale radí mi třeba při technice skoku do dálky, protože byla na olympiádě i jako dálkařka. Ženská atletika je jiná. Pomůže mi, ale nepovídá mi do toho, když nechci.

Podpoří vás i psychicky?
Určitě. Nedávno jsme se o tom bavili, že s blížící se třicítkou se toho pro sportovce hodně mění. Už máte zkušenosti, víc očekávání, roli hraje víc vlivů. U ní pak začaly tikat biologické hodiny, ty já naštěstí nemám. (směje se)

Budou pro vás hry v Tokiu vrcholem kariéry?
Určitě, jsem v nejlepším věku. Ale i díky změně přípravy můžu sportovat dál. Důležitá bude psychika, ale nebál bych se ani další olympiády v Paříži.