Výstavu autora, který v sobě spojuje teoretické propozice s výjimečnou senzitivitou a manickým smyslem pro hledání vizuálních a audiovizuálních forem pro těžko popsatelné přírodní jevy a děje.
  |
Miloš Šejn připomíná praktického fenomenologa, který s porozuměním vniká do jevů různými mediálními nástroji, aby rozkrýval především jejich neoddělitelné propojení s pozorovatelem, tedy se sebou samým. Umělec je tu svého druhu výzkumník, který si je nanejvýš vědom svého subjektivního pohledu, jenž se tak stává vlastním výzkumným terénem a „geologickou situací“. Miloš Šejn jako kdyby svým dílem říkal, že s přírodou se má splynout, že je důležité stát se opět její součástí. Proniknout do cyklických souběhů vznikání a zanikání. Zapomenout na historický čas.
Miloš Šejn: ÍHMNÍ SMETANAQ GALLERY, Praha Kurátorka: Martina Vítková |
Miloš Šejn jmenovaný v roce 1991 profesorem malířství na pražské Akademii výtvarných umění, kde poté 20 let působil, se rozsahem svého záběru a zároveň koncentrací na „podstatné jevy“ vymyká běžnému zařazení v rámci uměleckých kategorií a disciplín. Tvorba obrazu, obraz sám je mu však, zdá se, přece jenom základním či zakládajícím médiem pro umělecký výraz, který vnímá především jako různosměrně rozehranou situaci. Situaci, kterou je nutné zmapovat (Zahradou, 14. 7. 2020; Agara, 20. 4. 2019).
Výstava představuje nelineární průřez autorovou tvorbou, a to jak průřez časový, tak mediální. Setkáme se tu s obrazy, kresbami, skicáky, objekty, prostorovými instalacemi i audiovizuální projekcí. Statický obraz fixující pohyb, jež klouže a stéká po vnějším povrchu autentických prostěradel (Javořím potokem, 21. 7. 2010), je tu střídán těkajícím pohyblivým obrazem stopujícím vnitřní iniciační přerod pozorovatele zasaženého konkrétním místem (Pohyblivým obrazem, 2000-2021).
Intermedialita, respektive intermediální výrazové rozkročení, je tu ukotveno v povaze samotného zkoumaného problému, kterým je u Miloše Šejna - dlouhodobě - vyjádření pobytu člověka v přírodě, ato tak, aby co nejméně z této komplexní zkušenosti obrazně řečeno „spadlo pod stůl“.
Autor nestylizuje. Nepracuje s iluzí a iluzivními stavy. Usiluje spíše o evokaci a dramatizaci vztahů, které vytvářejí místo (lokalita) a situaci (děj). Jedná se mu o zpřítomnění atmosféry, jež vyrůstáz neopakovatelných zákonitostí, které lze analogicky či performativně řetězit a splétat z nich ony zážitkové sítě, a to buď přímo prostřednictvím akce, nebo následně instalací z materiálů, prvků a atributů, které po performanci zbydou jako dokladová a zároveň estetická svědectví konkrétního prožitku.
Sítě, jejichž přirozenou vlastností je propojování dvourozměrných a prostorových médií, volné prolínání organické a anorganické přírody, střídání přírodnin a lidských gest, růstového a fyzického pohybu (relace času) apod. Co je to větev? Prostorová kresba v tak zpomaleném pohybu, že ho nevidíme. A krystal? Měřítkově zmenšený skalnatý štít. Masa hmoty, která v určité krystalické mřížce protíná a tím modeluje - rekonstituuje - prostor. Je to geologická situace vyjmutá z kontextu svého vzniku a působení.
Co vyjadřuje historická židle se stolkem a rozevřenými skicáky? Tak třeba odkaz na osvícenství v jeho univerzálním umělecko-vědeckém záběru, jež neznal oddělující hranice mezi múzami a techné. Něco jako vzpomínka na J. W. Goetha odskakujícího si od básní k přírodnímu výzkumu a naopak.
Šejnovo dílo se z povahy své věci dotýká tématu času. Čas je neustále proměnná veličina. Přesně odměřovaná a přeci nehmatatelná. Lze ji vyjádřit různě. V dnešní konzumně nastavené společnosti třeba ekvivalentem peněz. „Čas jsou peníze“. Nikoliv ale u umělců, ke kterým patří Miloš Šejn. Pro něj je čas základní podmínkou výzkumu. Mít čas znamená jedinečnou možnost poznávat, rozšiřovat svou sbírku subjektivních dokumentů, které zase rozšiřují a upřesňují galaxii jednoho života (Zahradničení, 2020).
Na pozadí díla Miloše Šejna je člověk malým vesmírem ve velkém kosmu. Jde o sourozenectví, v němž je nutné pochopit nikoliv měřítkovou, nýbrž hloubkovou dimenzi tohoto vztahu (Výbuch, 1961-2021). Proč například lze zahlédnout osud z náhodné konstelace situací a dějů, a proč výzkumník bez citu, který chladně a „objektivně“ zasahuje do dění světa a záměrně ho přetváří, si (nikoliv pouze pod sebou!) řeže civilizační větev.
ÍHMNÍ je výzvou k prožití jiné dimenze času a pobytu v něm. Pozvánkou do přítomnosti, jíž ohraničuje z jedné strany vytrácející se minulost (paměť) a z druhé přicházející budoucnost (tušení). Nic víc, ale ani nic méně. Podstatná je přítomnost v komplexním okamžiku světa, který se neustále proměňuje; okamžik, jenž se objevuje, aby opět mizel. Ostatní se zdá být nepodstatné. Ocitáme se náhle v čase a přece mimo něj. Výstava Miloše Šejna přesně promlouvá o tomto tvůrčím pocitu osvobození.
