RECENZE: Octopath Traveller 2 je jako kniha povídek, vydá za osm her

Pustit se do hraní japonských her na hrdiny vyžaduje pečlivé rozhodování. Jde totiž o závazek na vyšší desítky hodin, často i více než stovku, už dopředu je přitom jasné, že ne všechny budou naplněny zábavou. Tzv. JRPG totiž mívají velmi pomalý rozjezd, zajímavý obsah pak ředí obrovským množstvím „grindu,“ tedy repetitivními souboji s generickými monstry za účelem „nahnání“ statistik svých postav. Jenže jen málokde jinde najdete tak hluboké příběhy epických rozměrů, a to za tu trošku nudy rozhodně stojí. Octopath Traveller 2 budiž nejlepším důkazem.

Rozdílů od prvního dílu je minimum, ale proč spravovat, co není rozbité?

Od ostatních megalomanských JRPG se přitom v mnoha ohledech liší. Jednak je na japonské poměry poměrně konzervativní, takže hráče nenutí debatovat o smyslu bytí s démonickými toaletami (viz naše recenze Persony 5), ani při každém seslaném kouzlu nebliká obrazovka neonovými barvami, především ale svůj obrovský záběr štěpí do více vypravěčských linií. Stejně jako první díl z roku 2018 (naše recenze) místo jednoho uceleného příběhu nabízí hned několik vzájemně provázaných povídek menšího rozsahu.

Na začátku vás čeká nelehký výběr jednoho z osmi nabízených hrdinů. Každý začíná na jiném místě mapy, má své unikátní schopnosti a také motivaci, proč se vydává za dobrodružstvím. Například kouzelník Osvald hledá pomstu za vyvražděnou rodinu, lékárnice Castti pátrá po léku na smrtelnou chorobu a třeba takový samuraj Hikari musí obhájit nárok na trůn, který mu po smrti otce odepřel jeho bratr.

Největším tahákem hry je soubojový systém, je jednoduchý na pochopení, ale má hloubku.

Na volbě skutečně záleží, protože hlavní hrdina bude tvořit vůdce a minimálně prvních pár desítek hodin nejde z party odebrat. Postupně si ovšem zahrajete i za všechny ostatní.

Jejich příběhy můžete ignorovat a soustředit se jen na ten vlastní, byla by to ovšem škoda, právě propracované postavy jsou tím nejlepším, co hra nabízí.

Jen posbírání všech kolegů zabere nějakých 15 hodin a v tu chvíli hra teprve pořádně začíná. Rozloha Octopath Travellera je gigantická, až z ní jde strach. Mapa světa je rozdělena do mnoha menších oblastí a nechybí tu prakticky žádný biotop: navštívíme ledové pláně, pouště, zelené lesy i idylické tropické ostrůvky. Nejde sice o opravdový open world, světem se můžete pohybovat jen po připravených cestičkách, i tak se v nich dá ztratit na hodně dlouho. Obzvláště s přihlédnutím k faktu, že vás při putování světem neustále „zdržují“ náhodná setkání s nepřáteli, kterým se nedá nijak vyhnout.

I jednoduchá rozpixelovaná grafika dokáže stvořit spoustu působivých scén.

Naštěstí jsou souboje skvěle navržené a i přes svoji komplexnost rychle odsýpají. Každý z nepřátel má několik slabin a jakmile se vám je podaří najít, můžete jich využít k „omráčení“, během něhož vám nehrozí žádné nebezpečí. Problém je v tom, že druhů útoků je celkem dvanáct, přičemž každá postava jich umí jen několik málo, je tedy potřeba partu vhodně namíchat, aby vás nic nemohlo překvapit. Soubojový systém zůstal od minula prakticky beze změny, přesto je stále zábavný.

Ono tu ostatně novinek moc není. Můžete se jednoduše přepínat mezi dnem a nocí, kdy postavám fungují jiné schopnosti, najdeme tu více provázanosti mezi jednotlivými příběhy a speciální schopnosti, které se „nabijí“ během soubojů. V souhrnu jde ovšem jen o kosmetická vylepšení. Pokud jste snad jedničku nedohráli, nemá žádný smysl se pouštět do dvojky, i když nejsou příběhově nijak provázané, jde jednoduše o další porci toho samého.

Nově můžete měnit denní a noční dobu, což má vliv na schopnosti postav.

Kromě soubojů tvoří podstatnou část herní doby rozhovory, tady už však nemůžu jen chválit. Ne snad, že by byly špatně napsané, ale jsou extrémně statické, když jen odklepáváte jednu větu za druhou, aniž byste měli možnost je nějak výrazněji ovlivňovat. Problém je pak také v tom, že ne všechny příběhy jsou stejně kvalitní a zajímavé. Zatímco klerik Temenos řeší krizi víry a lovkyně Ochette budoucnost svého divošského kmene, tak třeba idealistický obchodník Partitio je ve své naivní touze „pomáhat lidem“ až otravný. Možná to bude mít každý hráč jinak, ale jistojistě se stane, že k některým postavám se bude vracet raději než k druhým.

Celkově hra trpí roztříštěností, když se musíte střídavě přepínat mezi jednotlivými příběhy rozdílné kvality. Je to, jako byste četli povídkovou knihu od různých autorů a mezi jednotlivými kapitolami po pár stránkách přeskakovali.

51 fotografií

Octopath Traveller 2 tentokrát vychází na PC a playstationech, nejvíce se ovšem stále hodí na mobilní Switch, kde lze právě onu rozkouskovanost vnímat i jako výhodu. Navíc tam na rozdíl od většiny ostatních titulů vypadá stejně dobře jako na „velikých“ platformách. Autoři totiž opět zvolili pixelartovou grafiku, jen místy doplněnou o moderní efekty a i když si jinak na retrostylizované hry moc nepotrpím, tady jsem se nemohl vynadívat.

Octopath Traveller 2 je pořádná porce poctivé hry na hrdiny. Oproti ostatním japonským titulům je sice poměrně krotká, zato obsahuje nesmírně chytlavý soubojový systém, díky němuž vám tradiční porce obsahové „vaty“ ani nebude vadit. Nepočítejte, že byste u ní trávili v kuse několik večerů v řadě, na to je až příliš fragmentovaná, pokud si ji však budete vhodně dávkovat, nemůže vás zklamat.