Senioři hledají pomoc na krizové lince

Kateřina Bohatá, ředitelka bezplatné krizové Linky seniorů, Právu potvrdila, že lidé starší osmdesáti let volají na číslo 800 200 007 čím dál častěji. „Skutečně zaznamenáváme rostoucí trend volajících nad osmdesát let,“ uvedla Bohatá.

„U nich nejčastěji řešíme ohrožení informační neboli digitální chudobou. Nemají třeba přístup k internetu a chybějí jim zásadní informace. Ptají se na praktické věci, jako kde mají sehnat telefon na odborného lékaře,“ popsala nejčastější trable seniorů.

„Byli zvyklí na to, že se obhospodařovali sami, nikdy nežádali o žádnou sociální službu, nikdy nebyli v kontaktu s úřady. Nyní se postupně dostávají do situace, kdy se o sebe nedokážou postarat, a chybí jim přehled. Automaticky předpokládají, že všechno je centrálně řešeno, často se ptají, jak to, že to neví starosta obce,“ řekla Bohatá.

„Mnoho z nich mluví o tom, že žijí osaměle, nemají v blízkém okolí nikoho, kdo by se o ně staral. Jejich příbuzní se třeba odstěhovali, zemřeli nebo žádné děti neměli,“ dodala.

Demografická křivka ukazuje, že česká populace bude stárnout. Jen do roku 2030 přibude 300 tisíc seniorů, do 2050 dokonce téměř milion. V té době budou už starší lidé tvořit celou třetinu společnosti.

„Vlivem úspěšnosti zdravotní péče se lidé dožívají vyššího věku, ale často na úkor soběstačnosti,“ upozorňuje Bohatá. Podle ní seniorům chybějí odpovídající sociální služby.

„Domovy seniorů jsou vystrčené mimo jejich přirozenou komunitu, nejsou pro ně atraktivní a neodpovídají jejich potřebám. Většina z nich chce dožít doma, stát by měl tak posilovat terénní služby,“ myslí si. Čekací doba na umístění do domova seniorů se navíc dnes počítá na roky.

Psycholožka a členka Rady vlády pro seniory a stárnutí populace Klára Gramppová z organizace Elpida, která se pomocí seniorům zabývá, Právu řekla, že právě kvůli zcela vytíženým sociálním službám visí většina péče o seniory na rodinných příslušnících.

„Říká se tomu sendvičová generace: jsou to lidé, co mají sami děti, ale musí se zároveň starat i o své rodiče, případně prarodiče,“ uvedla Gramppová.

„Pro lidi v aktivním věku je to nesmírně zatěžující. Péče o dítě je přece jen jiná v tom, že v ní je nějaký vývoj kupředu. Dnes sice spousta seniorů dožije ve zdraví, ale statistiky ukazují, že v průměru posledních patnáct let života člověk dožívá se zdravotním omezením a potřebuje péči. A když ji mají zařizovat rodiny, je patnáct let strašně dlouhá doba,“ poznamenala psycholožka.

„Rodiny na tom někdy úplně vyhoří. Zkazí se vztahy mezi potomky a rodiči, což by se dít nemělo,“ dodala.

Otázku péče o starší příbuzné je podle Gramppové třeba řešit včas. Tedy dříve, než problémy vůbec nastanou. Někdy je nutné svému staršímu příbuznému i sdělit, že rodina už péči nezvládá, a otevřít otázku institucionální péče.

„Musíme být k sobě upřímní a přiznat si, že už péči nezvládáme. A i když je to těžké, upřímně to příbuznému sdělit a hledat s ním společné řešení,“ uvedla.

Podle psycholožky by měl stát hledat koncepční řešení, jak si s přívalem nemohoucích seniorů poradit. „Je potřeba nastavit financování sociálních služeb tak, aby to stát unesl. Cestou by bylo navýšení příspěvků na péči tak, aby si pečující nemuseli snižovat úvazky,“ míní Gramppová.

Příspěvek na péči má dnes čtyři stupně, které se odvíjejí podle závislosti. Vyplácejí se měsíčně v částkách 880 korun (první stupeň) až po 19 200 korun ve stupni čtvrtém, tedy u lidí, kteří jsou na péči druhých odkázáni zcela.