Na Západě o Ladislavu Mňačkovi psali jako o "rudém Hemingwayovi", nebo jako o oddaném, loajálním komunistovi, který umíněně hledá pravdu a moralizuje. Protože byl zkušený reportér i v této roli v době tvrdé cenzury jeho práce obsahovala zrnka pravdy, která čtenáře zaujala. Náklady jeho knih v šedesátých letech dosáhly asi milionu výtisků. Vynechám-li jeho první úspěšnou knihu Smrt si říká Engelchen z roku 1959 o osudu valašské osady Ploština, připomeňme si tituly, kterými se snažil o nápravu tehdejší společnosti: Kde končí prašné cesty a Opožděné reportáže z roku 1963 a Jak chutná moc z roku 1968.


Touto poslední knihou vystoupil již zcela z role prominentního kritika režimu, když měsíčník Plamen v roce 1966 z ní otiskl jako ukázku dvě kapitoly, v kterých se tehdejší prezident a první tajemník KSČ Antonín Novotný poznal. Pokusil se Mňačka zlikvidovat: Snažil se ho vyloučit z komunistické strany. To se mu sice, nejspíš dík jeho velké popularitě, nepodařilo, dostal jen výstrahu. Na tento krok už reagoval Mňačko zcela neloajálně a podepsal smlouvu s rakouským nakladatelem, kde kniha Jak chutná moc vyšla.

A když v roce 1967, v době šestidenní války arabských zemí s Izraelem, českoslovenští komunisté jednostranně podpořili Araby, přesídlil na protest do Izraele. Vydal prohlášení, v kterém stálo: "Pokud chceme mít socialistický, humánní, zdravý stát, musíme změnit jeho celý systém." Zároveň ale řekl, že nechce emigrovat. A to taky nemusel, protože v lednu 1968 padl Antonín Novotný a začalo tzv. pražské jaro: Ladislav Mňačko se mohl vrátit.

Dlouho doma nezůstal, po srpnové okupaci v roce 1968 odešel nejprve do Itálie a pak do Rakouska, živil se psaním detektivek, humoristických románů a televizních scénářů. Žil na vesnici Grosshöflein v Burgerlandu. Z bývalého robustního bojovníka inkarnoval do role poctivého komunisty, který kritizoval duchovní bídu kapitalismu. K situaci v Československu v době normalizace, ač skoro všechny politiky včetně Vasila Bilaka a Gustáva Husáka dobře znal, se nikdy nevyjádřil.

O něco později Mňačka navštívila i naše velvyslankyně Magdalena Vášáryová. Řekla mi: "Nebylo to veselé setkání, sbíral kamínky a vkládal je do cementu, který si připravil kolem malého bazénku. Dokonce chvíli u mě na ambasádě bydlel, když prodal domek na vesnici. Ode mne se přestěhoval do Piešťan, pak zase zpět do Rakouska a z Rakouska do Prahy." Byl duší novinář a na rakouské vesnici neměl o čem reportovat, zabloudil v sobě i ve světě.
Ladislav Mňačko zemřel usoužen smutkem nad sebou i nad osudem Slovenska po nástupu Vladimíra Mečiara v roce 1994 v Bratislavě, kterou často navštěvoval. Narodil se 29. ledna 1919 před 105 lety.

Napsáno pro ČRo Plus.