Ruské HDP roste, navzdory všem předpovědím. Ekonomická realita ale není vůbec růžová

Ruský statistický úřad reportoval na první pohled skvělá čísla: tamní ekonomika podle něj vzrostla za rok 2023 o 3,6 procenta, rok 2022 podle revidovaných čísel zakončila poklesem o nepříliš významných 1,2 procenta. Tyto údaje se značně liší od původních předpovědí hlubokého propadu. Ponechme nyní stranou otázku profesionální cti ruských statistiků a důvěryhodnosti jejich čísel, která je často s oblibou používána pro zpochybňování ruského hospodářství. Vycházejme z toho, že se jedná o skutečná čísla, protože pro opačné tvrzení nejsou důkazy.

Pokles prvního roku, respektive jeho překvapivě nízká hodnota, je poměrně dobře vysvětlitelná: V roce 2022 dosahovaly v důsledku ruské agrese proti Ukrajině ceny energetických komodit extrémně vysokých hodnot, zároveň evropské státy nebyly schopny se od jejich dodávek odříznout. Nakupovaly tak od Ruska ropu či zemní plyn za vysoké ceny, čímž významně přispívaly k ruskému HDP. 

Tento efekt působil proti efektu výpadku mnohých výrob, odchodů a firem, které se z Ruska po invazi stáhly. Sankce proti ruské ropě reálně „naskočily“ až 5. prosince 2022 a sankce proti ropným výrobkům až 5. února následujícího roku. Odběr zemního plynu se snižoval postupně, nicméně v jeho případě byl „odchod Evropy“ citelnější, což je vidět na výsledcích Gazpromu.

V případě roku 2023 je situace o něco složitější, ale také ne zcela nevysvětlitelná. Rusko pokračovalo ve finanční podpoře ekonomiky různými finančními nástroji – například zvýhodněním hypoték, které stát dotoval. Zároveň ale podpořil ekonomiku zvýšením příspěvků na mateřské dovolené a dalšími prostředky. Díky tomu narostly i reálné disponibilní příjmy obyvatelstva o 5,4 procenta. 

Pochopitelně ale největší vliv na růst ruské ekonomiky a zaměstnanost obyvatelstva měla válka (dosud ovšem oficiálně nazývaná „speciální operace“), skrze kterou stát vléval peníze do ekonomiky. To zahrnuje nejen celý vojensko-průmyslový komplex žijící ze státních zakázek, ale také peníze, které dostávali vojáci jdoucí do války – ať už ve formě platu/žoldu, nebo jejich rodiny v případě úmrtí. 

První efekt je patrný v regionech, kde sídlí vojenský průmysl. Druhý pak v nejchudších oblastech, které „vyprodukovaly“ nejvíce živé síly pro válku. Opět ponechme stranou to, jak docházelo k reportování „oživení“ vyřazených tanků a jejich vykazování jako nových či zda dostal každý zaplaceno to, co měl. 

Daleko podstatnější otázkou totiž je, jak dlouho bude ještě ruský stát schopen tuto štědrou fiskální politiku platit – byť řečeno slovy jednoho bývalého politika „zdroje jsou“. Ať už jde o Fond národního bohatství, který se ovšem (nutno říct) stále více ztenčuje, tak i narůstající vnitřní dluh. Dá se proto čekat, že po prezidentských volbách bude muset dojít k nějakým úsporným opatřením.

Rusko prý přechází na válečnou ekonomiku. Kde končí pravda a začíná propagandistická pohádka pro masy?

V průběhu roku se začaly objevovat problémy s cenami některých komodit, například vajec, jejichž cena vylétla před Vánoci o 40 %, ale také (překvapivě) pohonných hmot. Statistika inflace mluví o 7,5procentním nárůstu, což opět není nic úplně strašidelného. Ruští statistici to vysvětlují především oživením domácí turistiky a veřejného stravování.

Zjednodušeně řečeno – Rusové začali více utrácet doma, začali také chodit více do domácích podniků a utrácet za domácí produkty namísto cestování do zahraničí či nákupu zahraničního zboží. Americký McDonald's nahradil ruský řetězec „Chutně a tečka“, místo BMW jsou Moskviče. 

Kdo chce originál, ten si jej sežene prostřednictvím paralelního importu, ale většina vezme zavděk nějakým ruským „ekvivalentem“. Potud asi vše v pořádku – tedy alespoň co se týče prezentovaného (makro)ekonomického obrázku.

Jenže ve skutečnosti není zdaleka všechno tak růžové. Nízká nezaměstnanost a vysoká úroková míra nastavená centrální bankou s cílem omezit inflaci způsobují stagnaci ruského průmyslu, která už je patrná i na jinak robustním vojenském komplexu. 

Rusko nemá dost pracovních sil, podniky se o ně perou. Příliv migrantů ze střední Asie, který tradičně tento problém vykrýval, se ztenčil, snahy dovážet pracovníky z jiných zemí (Kuba, Severní Korea) zatím nejsou příliš viditelné z hlediska statistik (což neznamená, že to nemůže nastat).

Země má zároveň ztížený přístup k moderním technologiím. Paralelní import sice některé technologie pomáhá obstarat, ale ani zdaleka nemůže nezachránit všechno. Rusko navíc musí „látat díry“ po odchodech západních firem. V letectví nebo v automobilovém průmyslu je situace velmi špatná. 

Rusko sice pohotově najelo na „výrobu“ Moskvičů, ve skutečnosti se ale jedná o montování čínských aut, často jen velmi formální. A Čína nemá zájem na tom, aby se její auta vyráběla v Rusku, naopak chce do Ruska vyvážet. I proto se setkávají majitelé čínských aut dovezených paralelním importem s problémy v servisech.

Putin na vrcholu: Kreml v posledních týdnech prožívá nejlepší momenty od začátku války

Ruští „přátelé“ – ti, kteří ostentativně neodsoudili útok na Ukrajinu a měli nahradit Evropu v odběru energetických surovin, se ve finále neukazují jako zrovna nejoddanější kamarádi. Velký problém zažívá Rusko v oblasti zemního plynu. Nejen proto, že postavit nové potrubní trasy je výrazně složitější než načerpat ropu do tankeru. 

Čína je navíc velmi opatrná v navyšování odběru kvůli vlastním ekonomickým problémům či prostě neochotě uvázat se do přílišné závislosti na Rusku.

Nadto ruské LNG projekty nejsou zrovna rozvinuté – v „dobách hojnosti“ bylo totiž pro Gazprom levnější, jednodušší a pro důležité hráče kolem této společnosti i výhodnější posílat plyn potrubím. Tím padá i odběrový potenciál Indie, a jiné trhy prostě nejsou dost velké. Odhaduje se tak, že Gazprom zatím pokryl jen asi deset procent ztráty evropského trhu.

U ropy je situace pro Rusko o něco výhodnější, protože jde o komoditu, která se dá převážet tankery kamkoli. Rusko tak objevilo „kouzlo Indie“, kde mu ale konkurují jiní dodavatelé, hlavně z blízké oblasti Perského zálivu. I proto musí poskytovat slevy, používat stínovou flotilu atd.

Zhruba třetina dovezeného plynu do České republiky dnes pochází z Ruska, říká odborník na plynárenství Kocůrek

Nic z toho se ovšem neobejde bez nákladů, i když jsou prozatím – zdá se – pro Rusko akceptovatelné. Otázkou ovšem zůstává, nakolik jde o ekonomickou výhodnost a nakolik o to, že musí vyvážet za každou cenu, aby nemuselo zavírat vrty.

Otázkou je také hospodaření na úrovni společností. Ruský stát vytahoval peníze z firem prostřednictvím různých zvláštních daní a „dobrovolných“ odvodů, což mohlo podnikatelskou ekonomiku podkopat. 

Do jejich hospodaření Vladimir Putin uzavřel jakýkoli náhled – viz dekret č. 903 z loňského listopadu. Ruské společnosti „zásadního významu“ tak nemusejí zveřejňovat své hospodaření, což logicky budí pochybnosti o jejich skutečné finanční situaci. Zvláště společnosti Rosněfť a Gazprom by mohly být zajímavé, nicméně jejich hospodaření zůstane skryté.

Celkově se tak dá říct, že ruská ekonomika nekolabuje. Ostatně to čekali asi jen ti největší optimisté (či pesimisté, jak kdo chce). Prozatím má dostatek peněz na fungování, ale na druhou stranu měřit její výkonnost jen hodnotou HDP je chybou. Skutečný obrázek o hospodářské kondici totiž není zdaleka tak růžový, jak by mohlo toto jediné číslo ukazovat.

Maniodepresivní psychóza cen ruské ropy: Sankce a nedůvěra mají citelné dopady

Evropa je geopolitický a surovinový závislák. Bude program „strategické autonomie EU“ fungovat?

sinfin.digital