KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vláda svým nedávným rozhodnutím rozšířit tendr na dostavbu jaderných elektráren v Česku z jednoho hned na čtyři jaderné bloky nastolila řadu obtížně zodpověditelných otázek. Nejzávažnějším aspektem je explozivně vysoká cena za celý monstrprojekt, která v důsledku může dopadnout na všechny poplatníky. Navíc se znovu ukazuje, jak problematické důsledky přináší – na první pohled spásný – eurounijní Green Deal.
Jak známo, česká vláda z tendru na dostavbu jednoho reaktorového bloku v elektrárně Dukovany vyřadila americko-kanadskou firmu Westinghouse a ponechala v něm „jen“ francouzskou firmu EdF a jihokorejskou KHNP. Samo vyřazení jedné z firem bylo zastíněno úmyslem vlády modifikovat tendr hned na čtyři nové bloky – dva v Dukovanech a dva v Temelíně.
Absolutně fatálním aspektem jsou náklady tohoto záměru. Cena za 4 jaderné bloky (neoficiálně; v reálu přece nemůže nikdo vědět, jaké konkrétní ceny dají zájemci na stůl) je odhadována na nejméně dva biliony korun. Což je zhruba částka ročních výdajů státního rozpočtu ČR (letos jde o 2,19 bilionu), včetně penzí pro 2,85 milionu důchodců, výdajů na obranu, na všechna ministerstva a státní úřady, učitele, policisty a další státní zaměstnance, na záplavu dotací a jiných povinných státních výdajů.
Někteří analytici odhadují náklady na stavbu čtyř nových reaktorů až na 3 biliony, a to v kontextu reálných výdajů na již probíhajících stavbách podobných jaderných elektráren v zahraničí. Varují proto před nemožností ufinancovat tak obrovskou investici.
Ponechme stranou, proč jsou jaderné elektrárny tak nákladné. Nerozebírejme příčinnou souvislost nekřesťanské drahoty jaderných elektráren s dlouhodobou protinukleární kampaní v Evropě, která byla „korunována“ uzavřením všech „jaderek“ v Německu.
Kardinální otázka zní: jestli se zmiňovaná investice – pohybující se kdesi mezi dvěma a třemi biliony korun – ekonomicky vyplatí. Což je nejvíce závislé na tom, jaké budou za oněch cca 12 a více let (zahájení provozu prvního nového bloku v Dukovanech se předpokládá na rok 2036) ceny elektřiny, či obecně energií. Tedy jestli se tuzemským poplatníkům, případně samotné firmě vrátí to, co by investovali do čtyř nových bloků.
Uvažuje se o tom, že by výstavbu jaderných elektráren financoval přímo stát, tedy daňoví poplatníci – neboť pro samotnou, na burze kótovanou firmu ČEZ, která dnes provozuje tuzemské jaderné elektrárny, by riziko spojené s enormní investicí mohlo přinášet značné „trable“.
Nepředvídavé rozhodnutí do nepředvídatelné budoucnosti
Základní problém je v tom, že nelze předvídat vývoj trhu na mnoho desetiletí dopředu, což názorně dokazuje překotně zběsilý nárůst cen energií v několika málo posledních letech. V něm – jak zmíním podrobněji dále – hrají podstatnou roli nejen bruselské emisní povolenky a válka na Ukrajině.
Daleko větší problém z hlediska budoucího vývoje je totiž hlavní „protihráč“ – energetický „pseudotrh“. Ten je čím dál víc ohýbán umělými a nepředvídatelnými zásahy Evropské komise (EK), Evropského parlamentu (EP) a všemi těmi, kdo v Bruselu a Štrasburku „tahají za nitky“.
Jenže kdo dnes může s určitostí vědět, jak dopadnou nejbližší volby do EP, kdo bude tvořit příští Evropskou komisi a jak se její složení projeví v energetických regulacích? A i kdyby to někdo už nyní náhodou věděl, pak stejně nemůže tušit, jaké zásadní „protitržní nápady“ se urodí v hlavách příštích europoslanců a jak se to projeví v cenách energií.
A přijdou další a další evropské volby, s předpovědí jejichž výsledků by nepomohla ani Pýthie. Nemluvě o nepředvídatelnosti již vyhroceného mezinárodního geopolitického vývoje, který ceny energií zásadně ovlivňuje.
Kromě toho, že již byl schválen celkový rámec v podobě Green Dealu, nelze dnes predikovat další regulatorní politiku, a tedy ani „vývoj na trhu“, a tudíž ani budoucí ceny energií.
Upsat se v takové situaci k investici bilionového řádu, i kdyby šlo o sumu rozloženou třeba do mnoha let, se jeví jako nemožné, má-li jít o kvalifikované a bezrizikové rozhodnutí.
Nacházíme se proto v dilematicky bezvýchodném paradoxu – bez ohledu na to, zda nové bloky zafinancuje stát, tj. daňoví poplatníci.
Pokud ceny elektřiny v budoucnu dosáhnou vysoké úrovně (přičemž je vzhledem ke vzdálenému horizontu nemožné kvantifikovat, jaké konkrétní ceny se tímto výrazem myslí), pak mohou poplatníci jásat, protože se peníze za nové jaderné bloky státu vrátí z vysokých zisků ČEZu, či obecně z prodeje drahé elektřiny.
Současně však z logických důvodů bude pro poplatníky-spotřebitele takový vývoj k pláči. Vysoké ceny budou snižovat životní úroveň domácností a poplatníci budou biti, i když stát některým spotřebitelům bude ceny částečně (a na dluh) kompenzovat.
Pokud by ceny energií byly v budoucnu naopak nízké (jakkoliv se to dnes jeví utopicky), pak budou mít spotřebitelé důvod k radosti, protože ušetří.
Jenže současně budou mít důvod ke smutku, jelikož ČEZ (potažmo stát, zůstane-li 70% vlastníkem ČEZu a bude přímo financovat nové bloky) nevydělá dost peněz na amortizaci dvou- až tříbilionové investice. Tudíž zcela jistě zasekne do rozpočtu ještě větší dluhovou sekeru, kterou budou muset zaplatit – jak jinak – opět daňoví poplatníci.
Z našeho hlediska, tedy daňových poplatníků, se budoucí vývoj kolem stavby nových jaderných reaktorů a jejich nákladů jeví ve stylu rčení „z bláta do louže“.
Čímž se dostáváme k jádru našeho „jaderného kvízu“ – ke Green Dealu, potažmo klimaticko-energetické politice EU, která má existenciální dopady na energetiku v Unii. Narážíme na politiku, jejíž aktivní naplňování vedlo, vede a zřejmě i dále povede k dalšímu zdražování energií.
Z výše uvedeného je patrné, že nejlepší variantou z hlediska veřejného zájmu, potažmo občanů, by bylo nastolení nízkých cen energií do budoucna a současně udržení dnešní relativně nízké úrovně spotřeby elektřiny nebo dokonce její snížení – tak aby nebylo nutné stavět mnoho nových, technologicky náročných a především extrémně drahých jaderných elektráren.
Jenže obecně vnímaný veřejný zájem chápou politici a „eurolídři“ zjevně dost jinak. A dělají vše pro to, aby nastal opak uvedené optimální varianty. Ceny energií kvůli evropskému Green Dealu, jehož cílem je srazit emise skleníkových plynů na nulu, rostou a zjevně i budou růst, protože se na obzoru – vynuceně, z moci úřední – rýsují hned dva kritické a pro cenu elektřiny klíčové faktory.
Jednak nedostatek výkonných a stabilních energetických zdrojů, daný primárně rušením uhelných elektráren – když už pomineme zrušení jádra v Německu, kde se mimochodem podle nejnovějších zpráv předpokládá další energetické využívání uhlí minimálně do roku 2031. A za druhé zásadní zvýšení spotřeby elektřiny, a to v přímém důsledku prosazování Green Dealu.
Podle údajů Evropské komise je k vytouženému snížení emisí v EU potřeba navýšit výrobu elektřiny na dvojnásobek. Oproti současným celkovým cca 3 tisícům terawatthodin bude v mýtickém roce 2050 nutné v EU vyprodukovat téměř 7 tisíc terawatthodin elektřiny.
Z tohoto pohledu pak budování mnoha nových jaderných bloků v Česku dává v jistém smyslu logiku, i když se finanční, respektive ekonomická stránka projektu pohybuje na pomezí fantastických snů a předlužených národních rozpočtů.
Celkově se však ocitáme v divném a zacykleném kruhu, který připomíná past, z níž dostat se ven vypadá jako nadlidský úkol i pro zázračného energetického kouzelníka…
