Jedno dílo si návštěvníci podle galerie Tate Modern prohlížejí v průměru pouhých osm sekund. Přitom výtvarné umění na člověka působí blahodárně, ať už se dívá na díla vytvořené jinými, nebo sám tvoří. Za vším stojí aktivace centra odměn a potěšení v mozku. Funguje o to lépe, když se člověk dovede na umění dívat „pomalu“.
Civět a kreslit. Výtvarné umění nabízí způsob, jak zpomalit ve zrychlené době
Výzkum Národní knihovny medicíny ve Spojených státech, která je největší institucí svého druhu, ukazuje, že pohled na umění dokáže aktivovat v lidském mozku centrum nucleus accumbens, které se podílí na pocitech odměny, štěstí, ale i závislosti, a vyplavit více dopaminu, tedy „hormonu štěstí“. Tato chemická látka pomáhá zlepšovat náladu, proto zejména v chladných měsících či v období, kdy je málo slunečního svitu, může být návštěva galerie dobrým příspěvkem v péči o svou duševní pohodu.
„Odcházím vždy nabitá energií, inspirovaná a povznesená,“ tvrdí například ředitelka londýnské galerie Tate Modern Karin Hindsboová. Procházení výstavními síněmi jí prý přináší potěšení z kreativity ostatních i pohled na věci z jiné perspektivy.
Raději osobně než virtuálně
Účinnější je v tomto ohledu osobní návštěva oproti virtuálnímu prohlížení umění. „Může to být vůně, nebo dokonce lesk barev. Můžete být dokonce schopni komunikovat s uměním na jiné úrovni,“ zmiňuje možné zážitky při setkání s výtvarnem arteterapeut Alex Monk v citaci pro britský deník The Guardian.
Neméně důležitým aspektem je i to, že při prohlídce expozice v galerii či muzeu se člověk stává součástí určité komunity. Pozitivnímu účinku napomáhá, že tyto instituce jsou mnohdy samy o sobě uměleckými díly, byť v Česku ne tolik současnými, galerie či muzea postavené pro tento účel současnými architekty u nás příliš nevznikají.
„Když se díváme na umění, spojujeme se s naší lidskostí, a jsme tak vtaženi do dialogu s něčím mimo nás. To nám může pomoci cítit se spojeni a mít pocit, že jsme součástí něčeho důležitého,“ souhlasí psychoterapeutka Sofie Dobbelaereová.
Návod, jak „civět“ na umění déle než osm sekund
Nezanedbatelné je zastavení, které návštěva galerie poskytuje v současné době vyznačující se rychlou konzumací čehokoliv. Konfrontace se skutečným obrazem zapůsobí jinak než scrollování obrazové produkce na telefonu. The Guardian radí, aby si lidé vyzkoušeli „pomalé dívání“, tedy strávili několik minut, ale klidně i hodin rozjímáním nad jedním dílem.
„Je pro nás obtížnější pobýt s obrazy nebo malbami delší dobu, ale je to opravdu dobrý protilék na současnou kulturu, kdy všechno musí být opravdu rychlé,“ míní arteterapeut Monk. Nicméně studie zmiňovaná Tate Modern, tedy britským národním muzeem moderního umění, podotýká, že návštěvníci uměleckých galerií stráví u každého vystaveného díla v průměru pouhých osm sekund. Snaží se totiž stihnout závod s časem a zhlédnout všechno.
Tate Modern proto sepsalo návod, jak se na umění dívat „pomalu“. Celý princip shrnuje radou, že „civět na umění není neslušné“.
- Pokud si někdo netroufá na abstrakci, doporučuje galerie začít figurálními obrazy, na nichž lze rozkrývat konkrétní příběhy.
- Návštěvník se nemá bát být vybíravý, protože kdyby chtěl například věnovat čtvrt hodiny každému ze 78 tisíc děl ve sbírce Tate Modern, trvalo by všechno prohlédnout více než čtyři roky za předpokladu, že by dotyčný zájemce z umění nespustil oči dvanáct hodin denně.
- Čas poznávání stačí věnovat dílu, které člověka hned zaujme – ať už ho přitahuje, nebo naopak dráždí. Klidně si návštěvník může nastavit na telefonu stopky, aby si vymezil dobu, za kterou si dílo vybere – pokud má obavy, že bude nerozhodně bloudit po galerii do zavírací doby.
- „Nejde o to, aby vám kurátoři, kunsthistorici nebo umělci říkali, jak se máte na umění dívat. Jde o vás a umělecké dílo, o to, abyste si dopřáli čas na vlastní objevy a vytvořili si k němu osobnější vztah,“ zdůrazňuje galerie.
- Návštěvník nemusí propadat panice, pokud ho při pohledu na dílo hned nic nenapadne. Chce-li nějaké záchytné body, pak se může postupně zaměřit na strukturu díla, barvy, tvary, symboly, perspektivu či hledání příběhu.
- Intuice, která člověka k obrazu či soše zavedla, má jistě svůj důvod. A od jeho odkrytí by ho neměla odradit ani vlastní momentální bezradnost, ani vrzající boty a pokašlávání ostatních návštěvníků.
- Navíc nic nebrání se ke stejnému dílu opakovaně vracet a ověřit si způsob jeho vnímání v jiném emočním rozpoložení nebo třeba za jiného počasí.
Jít do galerie je dobré, říkají lidé, ale stejně nikam nejdou
Britská nadace Art Fund, zaměřující se na získávání uměleckých děl, připravila projekt, který chtěl prokázat vliv umění na lidský mozek, a to v reálném čase. V londýnské Courtauld Gallery vyzkoušela technologii, která měření převedla hned do 3D vizualizace. Účastníci projektu byli připojeni k monitoru EEG, používaného k záznamu elektrické aktivity mozku, zatímco si prohlíželi díla Vincenta van Gogha, Clauda Moneta či Paula Cézanna.
„Víme, že když člověk vidí něco, co považuje za krásné, například tvář nebo abstraktní umělecký obraz, rozsvítí se mu v mozku centra potěšení a jeho vizuální smyslové centrum se zapojí intenzivněji. Studie naznačují, že to je doprovázeno uvolňováním dopaminu, který je také známý jako neurotransmiter dobrého pocitu,“ uvedl pro Art Fund neurolog Ahmad Beyh.
Technologie má být zapůjčena i do dalších britských galerií s nadějí, že podnítí lidi k častější návštěvě uměleckých institucí. Související výzkum totiž ukázal, že 95 procent dospělých Britů sice souhlasí s tím, že pobývání v muzeích a galeriích je přínosné, ale čtyřicet procent z nich na výstavu nezajde ani jednou ročně. Byť jsou některé přístupné zdarma.
Kresba jako digitální detox
Pro blahodárný vliv umění nemusí člověk spoléhat ovšem jen na díla, která vytvořili jiní, ač talentovanější. Může se do tvorby pustit sám. Skvělým digitálním detoxem je podle BBC zejména skicování a kreslení. Opírá se přitom o knihu Kreslení v přítomnosti kurátorů Rogera Malberta a Claire Gilmanové.
Kresba je totiž pravděpodobně nejdávnější formou výtvarného umění. Nejstarší známá kresba objevená v Jihoafrické republice dokládá, že už před zhruba 73 tisíci lety někdo vzal do ruky červenou „pastelku“, aby na kámen v jeskyni namaloval několik čar.
Podle Julie Balchinové z Královské školy kreslení je kresba vyjadřovacím prostředkem ve chvíli, kdy neumíme nebo nemůžeme mluvit, chodit nebo číst. Podotýká, že od pandemie se počet studentů školy ztrojnásobil. Rostoucí zájem potvrzuje i hlavní kurátorka Centra kresby Claire Gilmanová z New Yorku a spoluautorka zmíněné knihy Kreslení v přítomnosti.
Vzít do ruky tužku nebo uhel člověku připomene jeho smysl pro dotek. A nabízí úlevu od věčného koukání do obrazovky, na kterém už je civilizace svým způsobem závislá. „Kreslení vás nutí dívat se na svět – na ten, který není zprostředkovaný displejem – a vykládat ho,“ říká kurátorka. Vlastní tvorba tak je, možná ještě intenzivněji než návštěva galerie, přítomným setkáním se sebou samým i se světem.