Už před 100 lety uměli být "hejtři" nevkusně osobní. Česká výtvarná scéna se počátkem 20. století stala malým bitevním polem: rodící se avantgarda, odlišné směry a nové skupiny umělců přinášely řevnivost a nesmiřitelnost prý větší než v samotné Paříži. Dokládá to třetí díl úctyhodného vydavatelského díla - soupisu děl Josefa Čapka nazvaného Pracoval jsem mnoho.
Zamýšlenou tetralogii vydává Nadační fond 8smička. Její autorka, historička umění Pavla Pečinková, nedávno zveřejněnou knihu představí tento čtvrtek 21. března v pražské Knihovně Václava Havla.
Publikace se zaobírá tím nejoceňovanějším z Čapkovy výtvarné tvorby, malbou. Předchozí díly se věnovaly kresbě a knižní i novinové ilustraci. Aktuální soupis děl na plátně čítá 858 stran a rozdělen je do tří svazků zasazených do kartonového šanonu.
První zabírá výpravná monografie nově hodnotící malbu Josefa Čapka a podrobně vykreslující atmosféru i vztahy na výtvarné scéně počátku století. Druhý reprodukuje 600 Čapkových maleb, zahrnuje životopisný přehled, bibliografii a soupis výstav. Třetí svazek je útlý, představuje necelých 80 olejů, které autor nepovažoval za dokončené či kvalitní. Původně takových pláten, určených k přemalování, bylo několik stovek. Čapek ale požádal svoji ženu, aby je zničila. Poprosil ji o to v dopise psaném z koncentračního tábora, ze kterého se už nevrátil a kde v dubnu 1945 zemřel. Jarmila Čapková jej poslechla. Téměř všechna zavržená plátna spálila.
"Pro historiky umění a Čapkovy ctitele je samozřejmě veliká ztráta, že zmizela spousta olejů, které by mohly obohatit a prohloubit interpretaci jeho malířského díla," píše Pečinková.
Zároveň má pro poslušnost Čapkovy ženy pochopení. "Jarmila svému muži dobře rozuměla a uvědomovala si, že pokud tyto obrazy nezničí, nebude možné zcela zabránit, aby byly v budoucnu vystavovány či komerčně využity," vysvětluje.
Nynější soupis nepodařených děl, které zlikvidovány nebyly, Pečinková obhajuje právě studijními důvody a také jako prevenci komerčního zneužití. Většinu zavržených pláten proto kniha reprodukuje jen černobíle.
Monografický svazek je naopak obrazově velkorysý. V kvalitním barevném provedení zachycuje nejen Čapkovy obrazy, ale také příbuzné práce jiných autorů a dobové fotografie z výstav, které evokují čapkovskou dobu.
Literární divokost
Břitké, až urážlivé hodnocení v recenzích si na počátku své kariéry osvojil i Josef Čapek.
S mladším bratrem Karlem se například v roce 1909 pustil do posuzování výstavy mladých autorů skupiny Osma. O dílech svých vrstevníků Emila Filly a Vincence Beneše psali poněkud povýšeně: "S mozkem pročervivělým bledými chimérami neplodných doktrín posadili teorii na umění, vozíce na jezdci jeho šedivou oslici a doktrínu na pozitivní tvorbě."
Filla, jenž vedle tvorby také hojně psal, se stal největším profesním rivalem Josefa Čapka. Ten později své recenzní prvotiny omlouval tím, že vznikaly "ve stavu naprosté literární divokosti". Ve zralém věku, kdy každý bratr psal sám za sebe, už nebyl tak nevybíravý a osobní. Názory ale vždy formuloval jasně, bez ohledu na osobní prospěch.
Až do konce svých dní se účastnil uměleckých polemik, do kterých zasahoval jako výtvarný recenzent či teoretik, nebo se předmětem stala jeho díla. Trnem v oku nebo naopak váženou osobností byl v meziválečném období i pro své přátelství s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.
Čapek dráždil konzervativní publikum i avantgardně zaměřené kolegy. V době, kdy se umělci hojně sdružovali, nevydržel dlouho v žádné skupině. "Mně nebylo dáno jinak než být outsiderem a externistou," napsal v roce 1924. "Jako kdybych nebyl z branže a nebyl v českém umění tuzemcem," dodal.
Ze Skupiny výtvarných umělců, která spojovala mladé autory usilující o novou, avantgardní tvorbu, odešel po neshodách s ambiciózním Fillou. Ten při hledání vlastního rukopisu propadl čerstvému stylu Pabla Picassa, jejž začal nekompromisně propagovat jako jedinou možnou cestu pro moderní umění. Sám se stal Picassovým epigonem, což mu Čapek i další často připomínali.
Naopak do Čapkovy tvorby se kubismus dostával pozvolně a váhavě, za své "údobí kubistické" označil zpětně až roky 1911 až 1914. Osobité Čapkovo pojetí nebylo hned pochopeno, o 13 let mladší kritik Karel Teige píše o "bezduchém hranatismu".
Spoustu svých kubistických obrazů Čapek později pravděpodobně přemaloval, protože se mu zdály nedostatečné. Z kubismu si ale vzal důležité poučení, že "formy přírody a formy výtvarné nejsou totéž a že se nemohou krýti". Přejal neperspektivní podání prostoru, zjednodušování tvarů a strohé geometrizované formy i princip znakového zobrazení.
Chyběl člověk
Jestliže s přijetím prvního avantgardního směru Josef Čapek váhal, podruhé to šlo rychleji. Čapkové jako jedni z mála na české scéně ocenili futurismus. Jeho italský zakladatel Filippo Tommaso Marinetti dokonce Čapka zahrnul do výčtu světových umělců, kteří jsou futuristy, "aniž by to věděli". V originále manifestu jej jmenuje s chybou, jméno píše jako Kapek.
Podle Pečinkové nejde jednoznačně určit, jestli měl otec futurismu skutečně na mysli Josefa a nemyslel spíš Karla Čapka, nebo zda mu bratři splývali v jednu osobnost. Nicméně Čapkové byli s Marinettim v kontaktu, Josef dokonce do Uměleckého měsíčníku napsal velký text o první výstavě futuristů roku 1912 v Paříži.
Jako výtvarný recenzent se snažil sledovat mezinárodní scénu. O každý nový směr se zajímal, hledal jeho jádro a poučení pro svou tvorbu. Pouze abstrakce mu nebyla blízká, vnitřně s ní nesouhlasil, zároveň ji ale nebral na lehkou váhu, ani ji programově nezavrhoval. "V jeho díle můžeme najít několik dokladů o tom, že prověřoval i tuto možnost umělecké výpovědi," uvádí Pavla Pečinková, podle které mu v abstrakci "chyběl člověk".
Nevraživost mezi českými avantgardisty v předválečném období měla až absurdní podobu: Josef Čapek využil svých francouzských kontaktů a pro výstavu Moderní umění v Mánesu, původně plánovanou na rok 1913, usiloval o zapůjčení mimo jiné děl Pabla Picassa, André Deraina a Georgese Braqua. Emil Filla však hbitě zajel do Paříže a navštívil obchodníka s obrazy Daniela Henriho Kahnweilera, který kubisty zastupoval. Osobně mu vysvětlil, že půjčovat díla otců kubistů do Prahy není dobrý nápad, protože by nebyla představena ve správném světle. Z osobních důvodů tím pražskému publiku upřel možnost seznámit se s původci revolučně nového proudu.
Než vypukla první světová válka, měl Josef Čapek dobré vyhlídky. Plánoval studijní pobyty v Berlíně a Paříži, schylovalo se k jeho výstavě v USA. Konflikt jeho mezinárodní rozlet překazil. Nemusel narukovat, protože byl krátkozraký, válečné zprávy ho ale trýznily. Útěchu nacházel v malování.
Jestliže dříve vytvořil dva tři obrazy za měsíc, ve válečných letech stejný počet děl stihl za týden. Držel se stylu, který si pro sebe pojmenoval jako magický realismus.
Na konci války vznikla skupina Tvrdošíjní a Čapek byl členem. Pod její hlavičkou představil svá válečná díla a zažil nedlouhý okamžik uznání i slávy. Skupina vystavovala také v zahraničí, kde se k ní přidávali spřátelení autoři. V Německu například Paul Klee, v Paříži Le Corbusier. Pařížský časopis L’Esprit nouveau přehlídku ocenil jako české vyústění kubismu. Dva Čapkovy obrazy otiskl v roce 1922 i americký avantgardní magazín Brook.
Sláva ale trvala jen krátce. Z Berlína a Paříže už se valila nová vlna dadaismu, v Rusku se revoluční umění spojilo s politickou revolucí a Pařížan André Breton v roce 1924 uveřejnil Manifest surrealismu.
Spor kvůli ideologii
Nastalo zrychlené střídání - Čapek a jeho generace se vymezila proti F. X. Šaldovi, když slovutnému teoretikovi bylo k padesátce. Tvrdošijné zase "odstřelil" mladý kritik s malířskými ambicemi a hlava průbojného sdružení Devětsil Karel Teige, když bylo Čapkovi a jeho souputníkům teprve kolem pětatřiceti.
Zpočátku se ale generace Devětsilu k té předchozí hlásila. Čapkovo teoretické pojednání Nejskromnější umění z roku 1920 bylo "nejčtenější knihou z uměleckého oboru", prohlásil malíř František Muzika.
Z jejích myšlenek čerpal i Teige, jenž se ale k čapkovskému zdroji nikdy nepřihlásil. Čapek dokonce mladé kolegy zval na návštěvy. Výtvarník a spisovatel Adolf Hoffmeister vzpomínal, že jim imponoval tím, jak "v běžném rozhovoru používal sprostá slova".
Přesto v roce 1922 Karel Teige nesmiřitelně vyhrocuje konflikt. Tvrdošijní, a tedy i Josef Čapek s bratrem Karlem, jsou najednou pro Devětsil nepřijatelní. "Ve skutečnosti však oba bratři nové generaci spíš urovnávali cestu a dali jí mnohé do vínku," píše Pečinková a cituje básníka Vítězslava Nezvala, pro kterého byly překlady moderní francouzské poezie z pera Karla Čapka tím, co otevřelo "cestu k nové básnické češtině".
Josefův osobitý, modernou poučený styl oslovil i Teigeho, který podle Pečinkové z Čapka nepřiznaně čerpal dokonce v době, kdy jeho dílo stavěl do přímé opozice k Devětsilu.
Opravdovou propast mezi Čapkovou generací a mladými autory přinesl okamžik, kdy se Karel Teige ztotožnil s totalitní ideologií po sovětském vzoru a mnoho umělců Devětsilu s ideologickým posláním umění souhlasilo.
Josef Čapek to v Lidových novinách, kde byl redaktorem, hodnotil lehce ironicky: "Múzám se to už neběhá po povrchu zemském tak snadno a lehkonoze jako dříve. Každou chvíli vidíme, jak nějaký kritický spár nastaví těmto hopkavým lehkomyslnicím Marxovu nohu, aby udělaly pochopa a po všech čtyřech padly do měšťáckého bahna." Pro Čapka a jeho spřízněnce bylo nepřípustné, že by umění mělo sloužit politickým, konkrétně komunistickým ideám.
Příklon k dětem
Po surrealismu už moderna nic tak důležitého jako předtím nepřinesla. Přesto se Čapkovy obrazy ve 30. letech proměnily. Jejich námětem se staly děti a jejich svět.
"Dětské téma zasáhlo jeho tvorbu jako lavina a ovládlo jeho oleje, kresby a ilustrace, okrajově se uplatnilo i v pracích pro divadlo, novinových kresbách a později dokonce v protifašistických karikaturách," píše Pečinková, podle které Čapek děti maloval průběžně od 20. let. Lavinu strhlo v roce 1923 narození jeho dcery Alenky, která se podle autorky "brzy stala nejenom jeho zákaznicí, ale i učitelkou".
Čapek nepřestává hledat nové způsoby výtvarného vyjádření. Vzdává se avantgardních ambicí a hledá co nejjednodušší, nejsrozumitelnější prostředky, jak obrazem vyjádřit vztah člověka k životu. "Lidské téma a lidské drama u něj převáží nad požadavkem umělecké progresivity," říká Pečinková o pestře barevných obrazech s lidovou tematikou.
Od půlky třicátých let maluje postavy v přírodě - myslivce, ženy s dětmi, ovčáky, postavy kráčející ve vichru. Zdánlivě pouze naivní barevné obrázky, které si podle Pečinkové zaslouží docenění. Podle ní jde o nadčasové dílo oproštěné od dobových požadavků, které se obrací k malířským vzorům. "Využívá barevné světlo El Greca, Munchovy dramatické linie, Daumierovy robustní tvary a neperspektivní prostor otevřený kubismem," hodnotí.
Obrazy vznikají ve stejné době, kdy vychází Čapkova nejoceňovanější kniha filozofických esejí Kulhavý poutník. Tu spolu s posmrtně vydaným textem Psáno do mraků historikové považují za vrchol Čapkova literárního díla, jenž převyšuje jeho pozdní obrazy. Pavla Pečinková ale přesvědčivě poukazuje, že filozofující knihy i pozdní malby se naopak doplňují a spoluvytvářejí osobitou výpověď.
"Nalezl originální a legitimní cestu, jak své meditativní úvahy přeložit do obrazové řeči," tvrdí Pečinková. Své přesvědčení podepírá hodnocením filozofa Jana Patočky i literárního kritika Jiřího Opelíka.
Kdyby na konci 30. let táhlo Josefu Čapkovi na osmdesátku, dalo by se říct, že je to velmi dobré završení tvorby. Jeho práce ale mohla pokračovat. Čapkovi bylo 52 let, když si pro něj 1. září 1939, v první den vyhlášení války, přišlo gestapo.
Josef Čapek se umyl a pak se pomalu, pečlivě oblékl, jak na poslední společné chvíle vzpomíná jeho žena Jarmila. Měl před sebou pět let utrpení. Poznal nacistické koncentrační tábory Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen, berlínskou věznici na Alexanderplatzu a tábor Bergen-Belsen, ve kterém pravděpodobně pár dní před osvobozením britskými jednotkami v dubnu 1945 zemřel.
Kniha
Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho
(Soupis výtvarného díla Josefa Čapka III: Malba)
Vydal Nadační fond 8smička 2023, tři svazky, 858 stran, 2488 korun.
