"Byl jednou z největších hudebních osobností naší doby. V průběhu půlstoletí zásadně obohatil umělecký život divadla," říká mluvčí La Scaly, kde klavírista od roku 1958 do loňska odehrál 168 recitálů. Kromě toho připravil nesčetně programů například pro studenty.
Podle agentury AFP virtuos poslední roky zápasil se zdravotními problémy a musel kvůli nim rušit koncerty. To platilo také o jeho dvou posledních plánovaných návštěvách Česka v letech 2008 a 2016. Obě vystoupení odřekl ze zdravotních důvodů. Jindy do jeho harmonogramu zasáhly světové události, jako když v březnu 2020 po propuknutí koronaviru musel v den koncertu odložit vystoupení v hamburské budově Labské filharmonie.
Pollini byl považován za jednoho z největších umělců své generace. Specializoval se na dílo Fryderyka Chopina, Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta či Roberta Schumanna, interpretoval však i hudbu svých současníků Luigiho Nony, Karlheinze Stockhausena nebo Pierra Bouleze.
"Je relativně nemluvný, o to intenzivněji ale přemýšlí," poznamenal na jeho adresu Boulez v roce 1993. "V hudbě jde do neuvěřitelné hloubky, neklouže po povrchu a jeho hudební instinkty jsou přesně takové, jaké jsou jeho instinkty lidské," chválil jej.
Rodák z Milána studoval hru na klavír u Carla Lonatiho a Carla Vidussa. V roce 1959 vyhrál mezinárodní soutěž v italském Seregnu, o rok později pak Chopinovu klavírní soutěž ve Varšavě, kde triumfoval jako první západní interpret.
Právě v 60. letech vtrhnul na světovou scénu a jeho často přelomové interpretace bylo těžké přehlédnout.
"Ten hoch hraje lépe než kdokoliv z nás porotců," vysekl prý Pollinimu poklonu klavírista Arthur Rubinstein, který předsedal porotě Chopinovy soutěže.
Italský účastník se k výroku vrátil v novém tisíciletí. "Ve skutečnosti řekl, že mám lepší techniku než kdokoliv z porotců. Vždycky jsem ten Rubinsteinův výrok chápal tak, že to prohlásil, aby si dobral některého ze svých kolegů. Jenže zmínku o technice někdo odstranil, a tak se z toho stal zbytečně přehnaný kompliment," uvedl Pollini v dokumentu z roku 2014.
Pianista hned po vítězství v soutěži natočil Chopinův Klavírní koncert č. 1. Zároveň ale překvapil, když nepřijímal automaticky všechny nabídky, naopak se na čas stáhl z pódií. "Potřeboval jsem mít čas přemýšlet a rozhodnout, kterým směrem dál," vysvětlil později časopisu Gramophone. Faktorem bylo i to, že si nepřál být spojován jen s Chopinem. "Snažím se vždy najít a odkrýt to, co je podstatou díla, jeho esenci," popisoval.
Přestože v dalších letech jednou za čas koncertoval, víc času věnoval studiu partitur. Doučoval se u slavného Artura Benedettiho Michelangeliho, odpočíval při hraní šachů a čím dál víc se zajímal o politiku.
Naplno se na pódia vrátil koncem 60. let. Výrazně se zapsal projekty s dirigentem Claudiem Abbadem, se kterým zkoušeli zpřístupnit klasickou hudbu nejširší veřejnosti. Po jeho boku Pollini už jako člen italské komunistické strany pořádal koncerty pro dělníky ve fabrikách.
Od 70. let pak znovu začal i natáčet, když navázal spolupráci s předním vydavatelstvím Deutsche Grammophon. To postupně zveřejnilo jeho zásadní nahrávky Beethovenových, Schumannových, Mozartových, Chopinových, Schubertových i Brahmsových děl.
Nadále poskytoval minimum rozhovorů, vážil každé slovo a dlouho se příliš neúčastnil společenského života, líčí deník Washington Post, podle nějž klavírista změnil přístup až po dekádách.
Na Salcburském festivalu v roce 1995 poprvé představil projekt Progetto Pollini, sérii koncertů, kdy vedle sebe uváděl stará a nová díla.
Celý život získával další ocenění, od Siemensovy ceny v roce 1996 přes vyznamenání za nahrávku klasické hudby Diapason d'Or v novém tisíciletí až po americkou Grammy, kterou roku 2007 převzal za nahrávku Chopinových klavírních nokturn.
"Za romantika by Polliniho označil asi málokdo. Jeho totální kontrola nad klávesami a emocemi je pověstná. Někomu připadá jeho pojetí až chladné. Ale intelekt a srdce se v žádném případě nevylučují," konstatovala v rozhlasové recenzi jeho chopinovské nahrávky z roku 2019 kritička Dita Hradecká.
Podle ní Pollini naživo nabízel jiný druh intenzity než typy z opačného osobnostního spektra. "Jde o obrovsky koncentrované hraní. Nic zde zdánlivě nepodléhá momentálnímu rozpoložení, vztahy mezi notami jsou promyšlené do detailu," uvedla.
Kromě hry na klavír Pollini zejména v 80. letech zkoušel dirigovat opery i orchestrální koncerty. Přátelil se s dirigenty Riccardem Mutim, Danielem Barenboimem nebo Riccardem Chaillym.
V roce 2016 se měl Pollini po 23 letech vrátit na festival Pražské jaro. Nestalo se tak a nedorazil opět ze zdravotních důvodů, stejně jako v roce 2008, kdy se z účasti na stejné přehlídce omluvil kvůli nově stanovenému termínu lékařského zákroku. V roce 2016 ho nahradil Charles Richard-Hamelin, roku 2008 místo něj vystoupil Rudolf Buchbinder.
Čeští posluchači tak italského klavíristu slyšeli jen v letech 1969, 1982, 1989 a naposledy roku 1992, kdy ve Dvořákově síni Rudolfina nadšenému publiku přednesl sonáty Franze Schuberta, Albana Berga a Etudy od Clauda Debussyho.
"Pokaždé je pro mne příjemným zážitkem navštívit toto nádherné město, snad nejkrásnější ve střední Evropě," řekl Pollini v květnu 1989, kdy na Pražském jaru sklidil potlesk za interpretaci Schumannovy a Chopinovy hudby.
Video: Maurizio Pollini hraje Beethovena
