Prohlížení veřejných konzultací, které vede Český telekomunikační úřad, je obvykle záležitost, jíž se věnuje pár insiderů od operátorů a ze státní správy. Letos je situace trochu jiná – do jedné z posledních se zapojily stovky obcí. Chtějí totiž využít pravidelné obnovování kmitočtových přídělů jednomu z operátorů, aby mu stát nařídil lépe pokrýt lokality, kde si jejich obyvatelé stěžují, že není signál.
To není nic špatného a nechceme za to, že se starají o své občany, starosty obcí kritizovat, naopak. Ale zároveň je to příležitost podívat se, proč se v Česku někde v roce 2024 nedovoláme nebo nemůžeme využít rychlá data. V drtivé většině případů to není vina mobilních operátorů a jejich nechuti někde stavět. Oni navíc musejí, protože dost tvrdé podmínky pokrytí operátorům stanovilo několik předchozích aukcí kmitočtů. Často jde o klasický český „NIMBY“ efekt (z anglického „not in my backyard“, tedy „ne u mě na dvorku“), kdy místním sice vadí, že mají špatný signál, ale rozhodně nechtějí nikde kolem sebe vidět vysílače.
Poptal jsem se pár lidí, kteří u mobilních operátorů vyřizují různá povolení na stavění základnových stanic, jaké jsou zkušenosti z terénu – a příběhy jsou to občas jako z grotesky. Jsou obce, které na svém území a priori vylučují možnost stavět jakékoli nové telekomunikační vysílače, například Karviná. Řada obcí – asi dvacet procent všech v Česku – zakazuje jakékoli vysoké stavby, takže je není prakticky možné pokrýt s rozumnými náklady, protože místo jednoho vysílače jsou potřeba třeba tři. Ty by musely být přímo v zastavěném území obce, což jejich obyvatelé často odmítají.
Občas se stává, že vysílač pro pokrytí jedné obce je z důvodů lepšího šíření signálu vhodné umístit na katastrálním území jiné obce, která z toho pak zdánlivě „nic nemá“, takže se jí nechce nic povolovat. Sousedovi ať koza chcípne.
Obtížné je stavět v přírodě, zvláště v chráněných krajinných oblastech, kde úředníci zamítají stavby stožárů kvůli „narušení krajinného rázu“. Fyzika sice velí, že vysílače se musejí stavět nad úrovní lesa, protože skrz dřevo se signál šíří špatně, odbory životního prostředí je ale chtějí mít schované a jakoukoli snahu operátorů něco postavit podmiňují bizarními požadavky. Příkladem může být posílení mobilního signálu na dálnici D8 u obce Prackovice, kdy Agentura ochrany přírody a krajiny ČR jako nezbytnou podmínku pro povolení stavby požaduje doložit „doplnění podrobného komentáře k nezbytnosti dodržení podmínek ČTÚ pro rychlost stahování dat, popsat nezbytnost této služby pro provoz a bezpečnost dálnice“.
Úřady se hádají také mezi sebou. Neuvěřitelná situace panovala v obci Křižánky, kde se o povolení stavby snažil operátor T-Mobile neuvěřitelných patnáct let. Odbor životního prostředí trval totiž na tom, aby stožár nebyl osvětlen, a ministerstvo obrany a Úřad pro civilní letectví požadovaly, aby stožár kvůli bezpečnosti přeletu vrtulníků naopak osvětlen byl. Spor pomohla vyřešit až novela zákona, která umožnila v případě takových rozporů rozhodnout stavebnímu úřadu.
Občas také škodí dezinformace – například v Ostravě-Michálkovicích obec a někteří obyvatelé požadují zbourání stávající základnové stanice, která zajišťuje signál všech operátorů pro asi šest set obyvatel, protože se žadatelé bojí 5G. A poslední dobou jsou také problémy s připojením základnových stanic k energetické distribuční síti, protože poptávek je tolik, že distribuční společnosti nestíhají a čekání dnes může být i delší než dva roky.
Abychom ale nekritizovali jenom úřady, občas se i operátoři utrhnou ze řetězu a chtějí stavět sítě tam, kde už sítě jsou (místo toho, aby si je velkoobchodně pronajali od jejich majitelů, jak je to běžné), a nechce se jim při stavbě optiky pokrývat kromě sídlišť i vilové čtvrti, kde je náklad na jednoho zákazníka významně vyšší, což starostové samozřejmě vidí neradi. Stejně jako žádosti o kopání v komunikacích, kde nedávno došlo k výměně povrchu.
Každopádně je hezky vidět, kde je v Česku nakonec problém – že často zcela zjevný veřejný zájem s enormními společenskými benefity neprojde, protože ruší „harmonické vztahy v krajině“ nebo něco takového. Výsledkem je, že žijeme v zemi, kde se v milionové Praze nepostaví lanovka mezi Podbabou a Bohnicemi, protože stožár by byl „v třešňovém sadu s cennými stepními porosty“, což se úředníkovi zdá nepřijatelné. V zemi, kde při stavění rychlé železniční trati kolem Mladé Boleslavi místní radní řeší, jestli by po ní vlaky nemohly v některých úsecích jezdit spíše pomaleji, protože by trať pak mohla mít ostřejší zatáčku a vést dál od pár obytných domů a od hřbitova.
V zemi, kde firmy jako Microsoft nepostaví datové centrum v Praze 9, protože byrokratické požadavky jsou takové, že se mu to nevyplatí. V zemi, kde předseda vlády může o strategických investicích do čipů a umělé inteligence leda snít, protože pokud mu je nepovolí místní starosta a zastupitelé, nestane se nic.
