Honduras: opomíjený klenot Střední Ameriky

Honduras: opomíjený klenot Střední Ameriky

Honduras má velmi špatnou pověst, a to jak mezi cestovateli, obyvateli sousedních států a překvapivě i mezi samotnými Hondurasany. Výsledkem toho je, že ho lidé při svých cestách střední Amerikou přeskakují nebo ho jen projedou cestou z El Salvadoru do Nikaraguy. O to víc jsme měli motivaci si to ověřit na vlastní kůži a realita je úplně jiná.

Ano, Honduras stále patří k těm nebezpečnějším zemím, především pak velká města jako San Pedro Sula nebo hlavní město Tegucigalpa. V tom se však nijak neliší od svých sousedů a vlastně asi většiny států světa. Mimo tato města se skrývají různorodé přírodní krásy, milí lidé a když budete mít štěstí, třeba vám tu zaprší z nebe i ryby. No fakt! Ale o tom až později.

Honduras byl čtvrtou zastávkou na naší cestě střední Amerikou a strávili jsme v něm přes 4 měsíce. Proč tolik? My totiž praktikujeme tzv. pomalé cestování a v každém státě se opravdu snažíme sžít s místní kulturou. To nám pomáhá, protože zároveň cestujeme s ekologickým projektem zaměřeným na environmentální výchovu skrze pořádání skupinových sběrů odpadků a přednášek. Snažíme se nechávat všechna navštívená místa čistší, než byla předtím, a razíme heslo, že každý sebraný odpadek se počítá.

Jedna z mnoha přednášek na školách, tady na Roatánu v Hondurasu
Jedna z mnoha přednášek na školách, tady na Roatánu v Hondurasu

Jak se vlastně do Hondurasu dostat?

Letecky lze dorazit na jedno ze dvou hlavních letišť – San Pedro Sula a Tegucigalpa. V rámci udržitelnějšího stylu cestování jsme zvolili cestu po zemi (jako po celé střední Americe) a přešli skrz hraniční přechod El Amatillo z El Salvadoru.

Honduras je zemí tzv. CA4, což je unie zemí s pravidly podobnými Schengenskému prostoru. Její součástí jsou 4 země: Guatemala, Honduras, El Salvador a Nikaragua. Pro místní to znamená, že nepotřebují při přechodu hranic cestovní pas. Pro zahraniční cestovatele to znamená jednotné vízum o délce 90 dní pro všechny 4 země dohromady s možností prodloužení o dalších 90. Akorát to občas vypadá, že o tom nikomu na hranicích neřekli, a není neobvyklé dostávat i dost protichůdné informace. Honduras pak má takovou drobnou výjimku, že i když si třeba v El Salvadoru prodloužíte CA4 víza o 90 dní (jako jsme to udělali my, protože to je nejsnazší), tak v Hondurasu ale platí prodloužení jen o 30 dní. Proč? To jsme nikdy nezjistili, ale je potřeba na to myslet.

Jsme v Hondurasu, co dál?

Naším prvním krokem v každé zemi je vyhledání nejlevnějšího bankomatu a koupě SIM karty. Nejlevnější bankomat je BAC Creditomat a je tak levný, že je zcela bez poplatků (alespoň byl ještě v únoru 2023). Národní měnou je pak lempira pojmenovaná podle historického náčelníka národa Lenca (čti “lenka“), který podle legendy jako jediný dokázal porazit Španěly hned v několika bitvách. Bohužel je ale neporazil úplně a sám pak v jedné z bitev padl. Lempira však zůstal symbolem odvahy a odporu proti cizí nadvládě.

Se SIM kartou přichází další specifikum Hondurasu. SIM kartu vám neprodají, pokud s sebou nemáte někoho místního, na jehož jméno se SIM karta registruje. Proč? Kvůli obchodu s drogami. Spousta dealerů komunikovala skrze jednorázové neregistrované SIM karty, a tak se rozhodli jim to zatrhnout potřebou občanského průkazu ke každé SIM kartě. Je to trochu překážka, ale není neřešitelná. Operátorem s nejlepším pokrytím i cenami je Tigo.

Kdo jsou obyvatelé Hondurasu?

Hondurasané si neříkají Hondurasané, ale používají přezdívku „catrachos“ (čti katráčos). Termín vznikl v 19. století během vojenské intervence Spojených států v Hondurasu, kdy v Hondurasu operovala skupina nikaragujských vojáků, kteří nesli přízvisko „Xatruch“, což byla zkomolenina španělského výrazu „extranjero“, což znamená cizinec nebo outsider. Honduraské obyvatelstvo začalo používat termín „catracho“ jako přezdívku pro tyto nikaragujské vojáky, ale nakonec si ho osvojili a postupem času se výraz začal používat pro označení všech Hondurasanů, a to s velkou národní hrdostí.

Hlavní město aneb rychle pryč

Tegucigalpa byla naší první zastávkou v Hondurasu a vlastně hned první večer jsme se dozvěděli o jejích četných nebezpečenstvích. My se snažíme na cestách šetřit, což znamená používání městské hromadné dopravy. No, od toho nás odradili hned. Kamarád naší hostitelky Diany řekl, že už ani neví, kolikrát ho v autobuse přepadli. Prý si s sebou bere už jen klíče od domova a cigarety, aby měl alespoň co nabídnout. Takže nám nezbylo nic jiného, než používat Uber. Zatím se tedy pověst Hondurasu potvrzovala.

Santa María de los Dolores, jedno z mála míst v Tegucigalpě stojící za návštěvu
Santa María de los Dolores, jedno z mála míst v Tegucigalpě stojící za návštěvu

Když se podíváte na mapu, všimnete si, že Tegucigalpa je vlastně dvojměstím společně s Comayaguelou. Pokud je Tegucigalpa považovaná za nebezpečnou, tak o Comayaguele to platí dvojnásob, a hlavně pro turisty. My do této části zavítali několikrát v rámci naší osvětové činnosti a nikdy nás nenechali ujít samotné ani 10 metrů.

Ono naštěstí není v Tegucigalpě moc co vidět. Dá se určitě zajít do centra, kde je pár historických budov. Můžete navštívit poutní místo katedrálu Suyapa, kde se každý rok 3.února koná obří náboženské procesí. Kromě toho je po Tegucigalpě rozeseto i několik hezkých parků – Picacho nebo Juana Lainez, ale obecně není o co stát. Chodit po městě za bílého dne není problém, nikdy jsme se necítili v nebezpečí, ale samozřejmě je důležité používat zdravý rozum a držet se veřejných míst.

Navíc město trpí výpadky v dodávkách vody a mezi místními má přezdívku „Sinaguacigalpa“ (sin agua znamená bez vody). S druhým velkým městem, takovým Brnem Hondurasu – San Pedro Sulou, zkušenosti nemáme, jen jsme tam přestupovali na autobusovém nádraží. Jediné, co můžeme říct je, že je tam fakt vedro.

Pokud to jde, vyhněte se Tegucigalpě obloukem nebo omezte pobyt na minimum. My tím, že jsme takoví cestovatelé / sběrači odpadků / ekoaktivisté, tak hledáme znečištěná místa a hlavní města jsou absolutní jistotou.

Pokud tedy nemáte stejné cíle, raději volte něco přírodnějšího. My vám můžeme doporučit takový vnitrozemský okruh Comayagua (neplést s Comayaguela) – Esperanza – Gracias – Copán – jezero Yojoá a zpět do Comayaguy. Pokud milujete pláže, zamiřte do Tely, La Ceiby nebo rovnou na ostrovy Utila či Roatán.

Roatán jako na dlani
Roatán jako na dlani

Nejširší nabídku průvodců a map Hondurasu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Úklidem Hondurasem

Z Tegucigalpy vedou autobusové linky do celého Hondurasu. Doprava je bezpečná a nemusíte se ani bát o svoje zavazadla, byť rozhodně doporučujeme mít to nejcennější vždy při sobě. Člověk nikdy neví.

Jednou takovou linkou můžete vyrazit do města Comayagua, krásného koloniálního městečka a takové čokoládovny Hondurasu. V této oblasti pěstovalo kakao po staletí a tradice stále žije. Zajděte určitě do čokoládovny Atucún, kde se můžete dozvědět veškerou historii lokální výroby čokolády. V okolí se nachází i další koloniální městečka jako Zambrano nebo Siguatepeque odkud můžete vyrazit i na nějaký ten trek. My jsme v tomhle dost atypičtí cestovatelé a trekům moc neholdujeme.

Vnitrozemský okruh pokračuje městečkem La Esperanza, což v překladu znamená naděje. Historie města je spojena s dobyvatelským obdobím a následnou nadějí na pozitivní rozvoj regionu. Dominantou města je malá kaplička na vrcholu skály v centru města. Podle tradice byla kaplička vytvořena místními obyvateli a vězni trestnice na příkaz tehdejšího vůdce J. Inés Péreze. Pérez byl zprvu takový místní Jánošík a jeskyni používal jako úkryt. Často se v jeskyni modlil, aby ho nenašli stráže a slíbil, že pokud vyvázne živý, postaví tu kapličku. Živý nakonec vyvázl a po změně poměrů se vypracoval na vůdce celé oblasti. Dnes je kaplička poutním místem a také jsme slyšeli, že skály nad ní slouží pro různé kratochvíle mladých lidí, což nám potvrdil počet nalezených kondomů, když jsme tam uklízeli.

Z Esperanzy se dá vyrazit za vodopádem Estanzuela. Akorát je k němu těžší přístup, protože to není žádné turistické místo. Nás tam dovezl Jatniel, místní motorkář, který nás kontaktovat kvůli uspořádání úklidu ulice společně s jeho klubem motorkářů. Jen tak pro zajímavost jsme společně během hodinky posbírali 80 kg odpadků.

Úklid na ostrově Roatán
Úklid na ostrově Roatán

Krajina okolo Esperanzy je velmi úrodná a jedním z výletů může být právě cesta mezi místní farmáře. Většina farmářů pak přísluší ke zbytkům národa Lenca, původních obyvatel Hondurasu, ze kterého byl i legendární Lempira. Tyto malé komunity udržují naživu spoustu tradic, a kromě farmaření se soustředí na výrobu pestrobarevného oblečení. K návštěvě farem tak lze připojit poznání tkalcovských stavů, kde se podíváte na výrobu a proces tkaní, ale také si můžete něco u nich koupit. Pořád v rámci jednoho dne se dá stihnout dojet až k vodopádu Río Grande. Ve vodopádu se neosvěžíte, protože dorazíte na jeho vrchol a ani nevidíte, kam vlastně voda dopadá. Naštěstí se dá skočit aspoň do řeky samotné.

Po Esperanze jsme se vydali do Gracias a byť se to na mapě může zdát kousek, tak díky stavu silnice je to cesta na několik hodin. My se navíc rozhodli stopovat. V Hondurasu, když už mají lidé auto, tak je to pickup s místem vzadu. V Evropě je jízda na korbě nelegální z jasných bezpečnostních důvodů. Ve střední Americe to není problém (kromě Kostariky!) a tak jsme si užili výhled na okolní krajinu. Akorát to s námi dost házelo, protože je silnice plná děr a auta křižují v protisměru jako by se nechumelilo.

Po Hondurasu jsme místy i stopovali, tady cestou z Esperanzy do Gracias
Po Hondurasu jsme místy i stopovali, tady cestou z Esperanzy do Gracias

Ano, i v Hondurasu se dá stopovat. Natolik je to tam bezpečné. Jasně, je pořád důležité používat selský rozum, ale dá se to. My preferovali stopování oproti jízdám autobusem, abychom se vyhnuli pohledu na lidi vyhazující odpadky z okna, což se dělo doslova pokaždé, když jsme jeli autobusem. Díky našemu zaměření nemůžeme v takových případech mlčet a často jsme nastupovali už s pocitem úzkosti, jak dlouho bude trvat, než někdo něco vyhodí. Proto bylo stopování mnohem lepší.

V Gracias si můžete užít termální lázně, ačkoliv to není úplně ideální místo na bytí vzhledem k tropickému podnebí, ale pořád je to unikátní zážitek. Kromě toho tu mají i veřejné koupelny. Gracias vévodí pevnost San Cristobal, kterou byste měli navštívit na západ Slunce. Nebude litovat.

Další zastávkou je asi nejnavštěvovanější místo honduraského vnitrozemí – Copán a jeho mayské ruiny. Tady už je to opravdu turistické, protože sem vedou tour z Guatemaly. Městečko totiž leží jen nějakých 10 km od hranice. Copán je obecně velmi váženým krajem, protože je to oblast, kde žije národní pták Guacamayo neboli Ara Arakanga, pestrobarevný papoušek, kterého tu uvidíte létat v malých skupinkách každý večer. Hlavní turistickou atrakcí jsou pak místní mayské ruiny. Nepatří sice k největším ani nejimpozantnějším, ale rozhodně by se neměly vynechat, zvlášť pokud se vám poštěstí navštívit i guatemalský Tikal nebo mexické Chichen Itzá. Je zajímavé se dozvídat, jak se příběhy jednotlivých mayských měst prolínají. Navíc tu uvidíte úplně nejvíc papoušků! Ruiny totiž slouží i jako jejich bezpečné útočiště a můžete jich tu vidět desítky. Maximální romantika! Pro nás má tohle místo speciální cenu, protože jsme se tu zasnoubili. U východu z ruin nás odchytil místní postarší pán a začal nám nabízet tour na koních. Pro nás je tour skoro až sprosté slovo. Nemáme to rádi a snažíme se vše dělat na vlastní pěst. Lowcost cestovatelé, že jo. Ale jak jsme byli v rozverném rozpoložení po čerstvém zasnoubení, tak jsme nakonec souhlasili. Na tuto tour jsme nakonec byli jediní a procházka podél řeky a výstup na kopec s výhledem na ruiny stáli za to.

Po zasnoubení v ruinách Copánu
Po zasnoubení v ruinách Copánu

Z Copánu jsme si to zamířili k jezeru Yojoá, kam jsme byli pozváni rodinou Martinezů, která jako první začala s pronajímáním kajaků na jezeře a snaží se vše provozovat co nejudržitelněji. Neskutečně milí lidé! Takže určitě volte Kayak Martinez, kteří půjčují i kola. My si půjčili kayaky na celý den a vyrazili na jezero. Nejprve se musí asi dvacet minu plout kanálem a poté se před vámi otevře celá nádherná krajina – jezero obklopené zelení. Bohužel i sem dorazila trocha kontaminace, takže jsme samozřejmě kromě užívání i plnili naše kajaky odpadky. Při takových výletech praktikujeme takový „clean and chill“, kdy uklízíme, většinou do naplnění našich tašek a pak relaxujeme. Takové drobné gesto pro naši přírodu, protože si to zaslouží.

Od jezera Yojoá je úžasným výletem návštěva vodopádu Pulhapunzak, kde mají naprosto parádní zipline, která vás proveze přímo nad vodopádem. Kromě toho si můžete připlatit za procházku pod vodopádem a tady hodně záleží v jakém období sem dojdete. V našem případě byla opravdu spousta vody a často jsme šli skoro až poslepu za průvodcem. Ten naštěstí fakt věděl, co dělá, ale byl to místy dost adrenalin – voda vám stříká prudce do obličeje, saháte poslepu čeho se chytit, nohama hmatáte, kde to je stabilní…pořád ale top zážitek.

Abychom ještě shrnuli naši úklidovou cestu Hondurasem, tak jsme celkem za 4 měsíce posbírali 1576 kg odpadků! Naštěstí jsme na to nebyli sami a pomohlo nám na různých místech celkem 144 dobrovolníků. Odezva Hondurasanů na naši práci byla mimořádně vřelá a zároveň byla i spousta dalších, kteří se chtěli přidat nebo nám poslali skrze sociální sítě svoje úklidy. A o to se přesně snažíme na každém kroku – motivovat ostatní k péči o naše životní prostředí.

Ano, Honduras má obří odpadkový problém. To však platí v podstatě o celé latinské Americe a spoustě dalších států světa. Nic to ale nemění na faktu, že jsou tu lidé, kterým daná situace není lhostejná a chtějí se aktivně podílet na změně. Důkazem budiž oněch 144 dobrovolníků, kteří se s námi potili v prachu a pachu pro čistší životní prostředí. Dalšími důkazy jsou stovky komentářů pod našimi příspěvky na sociálních sítích a také stovky zpráv a slov podpory.

Mezi honduraskými environmentalisty pak vyčnívá Beno Morales, majitel největšího recyklačního centra Hondurasu „Reciclaje Diamante“, které založil před více než 30 lety jeho otec, také zanícený ochránce přírody. Ano, už před 30 lety! Benův otec byl a stále je opravdový průkopník. Beno je pak člověk plný elánu a neskutečného množství energie, kterou věnuje své zemi. Byl to on, kdo nám otevřel spoustu dveří, podpořil naše aktivity a sám se nechal inspirovat k dalším projektům. Honduras je pouze na začátku zelené transformace a my pevně věříme, že jsme přispěli k pozitivnímu vývoji alespoň naším zrnkem písku.

V Hondurasu jsme navázali spolupráci s recyklačním centrem Reciclaje Diamante
V Hondurasu jsme navázali spolupráci s recyklačním centrem Reciclaje Diamante

Kousek Česka v Karibiku

To bylo vnitrozemí, ale Honduras má pobřeží a pláže jak na tichomořské, tak karibské straně. My osobně navštívili jen tu karibskou část, protože nás náš projekt zavedl na ostrov Roatán. Roatán je dost jiný než zbytek Hondurasu. Je extrémně turistický, velmi drahý, ale krás má na rozdávání. Pokud se chcete vyhnout turistům, jeďte co nejvíc na východ. Tam se mimochodem nachází i česká vesnička s českou hospodou. Ta byla ale při naší návštěvě zavřená.

Milujeme moře a pláž, ani není poznat, že má Míša na týhle fotce horečku Dengue
Milujeme moře a pláž, ani není poznat, že má Míša na týhle fotce horečku Dengue

Na východě ostrova se nachází stále ještě panenská oblast Camp Bay s nádhernými plážemi a kousek od ní se nachází městečko takzvaných Garifunů. Garifunové jsou černošskou komunitou, jejíž kořeny sahají k africkým otrokům, kteří byli dovezeni do Karibiku během obchodu s otroky v 17. a 18. století. Ať už jste téměř v jakékoli části středoamerického karibského pobřeží, jistě si Garifunů všimnete.

Jinak k Roatánu není moc co dodat, je to zkrátka megaturistické místo se vším všudy. Téměř denně sem přijíždějí obří zaoceánské lodě. Dobrým tipem je zjistit si dny, kdy jich má přijet nejméně a užít si trochu víc klidu.

Nadměrný turismus s sebou bohužel nese i určitou vyčůranost místních. Na Roatánu se nachází celá řada “eko“ parků se “zachráněnými“ zvířaty. Ty uvozovky platí pro většinu z nich podle toho, co jsme viděli a slyšeli. Určitě se vyhněte parku Jungle Top Adventures. Zvířata jsou v dost malých klecích, vyndávají je jen pro fotky turistům a třeba chudák lenochod jde z jedné náruče do druhé čtyři hodiny v kuse – přesná slova jednoho z “ošetřovatelů“. Mají dva lenochody, tak má každý čtyřhodinovou šichtu a tím se zaplní komplet otvírací doba tohohle místa. Akorát je problém, že obecně lenochodi jsou denně vzhůru jen čtyři hodiny, zbytek prospí. Turisté jsou šťastní, že mají fotku s lenochodem, ale bohužel se málokdo zamyslí nad tím, jestli je to úplně dobře. Nás tam pozvali skrze spolupráci a nevím úplně, co si mysleli. Odešli jsme po 10 minutách. Velké zklamání.

V případě, že upřednostňujete klidnější prostředí, Utila je druhým hlavním honduraským ostrovem s nižšími cenami, a proto je oblíbený mezi batůžkáři a také Hondurasany, kteří si často nemohou dovolit drahotu Roatánu.

Pozor, prší ryby!

A jak je to s těmi pršícími rybami? Za tímto jevem musíte do oblasti Yoro, která je právě známá pro svůj neobvyklý meteorologický fenomén známý jako „Lluvia de Peces“ nebo „Déšť ryb“, který nastává během období dešťů, obvykle v červnu nebo červenci. Tím, že se dočasně zaplavují úrodné oblastí, dochází k migraci ryb z vodních toků do polí. No a protože se tu občas objevují i tornáda, tak právě ta vytahují ryby do vzduchu a následně je rozhazují po okolí. Místní obyvatelé v oblasti Yoro pozorovali tento jev po staletí a vyprávějí legendy o tom, že déšť ryb je darem od Boha, který jim pomáhá v těžkých obdobích hladomoru. My jsme tento jev sami nezažili, ale pokud bychom se měli někdy do Hondurasu vrátit, načasujeme si to na tohle období.

Jak být správný katráčo?

Už víte, kam jet, ale pokud chcete trochu zapůsobit můžete si osvojit nějaké katráčovké zvyklosti. Určitě to chce mluvit jako katráčo. Španělština je tu úředním jazykem, ale místní verze je celkem jiná. Vlastně každý stát má nějaká svoje specifická slovíčka a výrazy. Třeba „Jak se máš?“ se normálně španělsky řekne „Cómo estás?“ nebo „Que tal?“, ale v Hondurasu řeknou „Que onda?“. Taky uslyšíte spoustu „maje“ (čti mahe), což je podobné českému „kámo“ nebo „vole“. Když mají místní někoho v úctě, osloví ho „mi rey“ nebo jí „mi reina“ jako „můj králi/má královno“.

Dalším důležitým aspektem je milovat baleadu, což je typické místní jídlo. Je to varianta na kukuřičnou tortillu. Baleada je tenčí než třeba salvadorská pupusa, která se podává s fazolemi, rýží, sýrem, masem, zeleninou, zkrátka vším možným. Typickou snídaní je pak baleada s míchanými vajíčky a fazolemi.

A poslední věcí je umět tancovat puntu, kterou katráčos přebrali od Garifunů. Punta je energický tanec, který zahrnuje specifické pohyby boků a pozadí. Tanečníci při něm zrychleně pohybují boky, což vytváří charakteristický rytmický pohyb. Kromě pohybu boků může tanec obsahovat také složité kroky, obraty a dynamické pohyby horní části těla.

A je tam tedy bezpečno?

Asi jste si všimli, že jsme kromě Tegucigalpy žádná nebezpečí nezmínili. Je to tím, že jsme se ani na jediný moment necítili v nebezpečí, vlastně ani v té Tegucigalpě. Ono bohužel obecně platí, že pokud se odehrává nějaké drsnější násilí, zůstává to mezi místními a turistů se může dotknout maximálně drobná krádež a kapsářství. To se vám může stát i v Evropě. Třeba taková Barcelona je tím proslulá.

Zkrátka používejte selský rozum, nekupujte drogy od dealerů na ulici, nechoďte do temných uliček a budete v pohodě. Kromě toho jsme slyšeli hodně informací o budoucnosti Hondurasu a jak ho plánují proměnit v druhou Kostariku. Takže snad se bude situace jen zlepšovat. Potenciál tam je obrovský!

Hurá do Hondurasu!

A je to, teď už víte, jak se do Hondurasu dostat, co tam vidět a jak zapadnout mezi místní. Na co tedy čekáte? Přidejte si Honduras na váš bucketlist a určitě nebudete litovat. Když u toho seberete nějaký ten odpadek, uděláte nám a celé planetě největší radost!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí