Chlapi si rozumějí nejen při stavění, ale dobře si spolu i popovídají. „Nestíháme, máme moc práce. Den nám uteče jako nic, a když je hezky, tak nic neuděláme. Když prší, stavíme. Dáme si pivo,“ přiznává Václav Koláček, který se stavěním začal v domově jako první.
Celý život sice pracoval jako truhlář, ale na zábavu neměl čas. Až nyní, v Clementasu. Jeho prvotinou byla zřícenina hradu Radyně, kterou věnoval plzeneckému kroužku dětí. Následoval model Kašperku, Velhartic, rozhledny Bolfánek u Chudenic. Všechny své výtvory věnoval pečovatelkám.
Pak se do pokoje přistěhoval nový spolubydlící Miroslav Votýpka a začali stavět spolu. Jejich společným dílem je mlýn Doroty Máchalové známý z filmu s Čerty nejsou žert.
„Já zatím nic nevybírám, o ničem nerozhoduji. To musí šéf!“ usmívá se Miroslav a ukazuje na Václava. Nyní už si každý staví svůj model. Jeden má v plánu postavit vodní zámek v Červené Lhotě a druhý pomalu lepí kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy, který je dominantou Železné Rudy.
Oba muži se shodují, že nemohou stavět stejnou věc, ale každý něco jiného. A jestli si vzájemně radí? „Jo, on mi poradí,“ culí se Václav. „Bez komentáře. Tohle tady mám furt. Jsem s ním celé dny. To mám za trest,“ na oko se zlobí Miroslav.
Už před nástupem do domova sociální pracovnice zjišťuje, jaké záliby jejich budoucí klienti mají. „Koníčkem a zálibám se v domově přizpůsobuje i program organizovaný zaměstnanci domova,“ vysvětluje sociální pracovnice Nikola Velkoborská. Někdo se věnuje například řezbařině, jiný třeba malbě.
„Klienty to maximálně baví, jsou moc spokojení. Od příbuzných pak máme jedinečnou zpětnou vazbu, že u nás úplně rozkvetli,“ těší vrchní sestru Martinu Kolářovou.
