Když ve stručnosti shrneme třiadvacetiletý vývoj kapely, vidíme v první řadě opsaný kruh. Totiž začátky plně ovlivněné zájmem o stále živou scénu takzvaného north country blues, provozovaného dodnes autenticky převážně Afroameričany v severní oblasti státu Mississippi.
V tomto duchu točili The Black Keys svá první alba, a to včetně cover verzí skladeb exponentů tamní scény a vydávání na tamní klíčové značce Fat Possum.
Od alba Magic Potion (2006) se kapela upsala labelu Nonesuch, který má sice celosvětovou působnost, ale udržuje si přímo ukázkově kvalitní a skoro by se dalo říct nekomerční katalog, a začala tvořit výrazně sofistikovanější hudbu, často v producentské spolupráci s osobností převážně elektronické hudby, jež si říká Danger Mouse.
Bez vymožeností. The Black Keys vsadili i na novém albu na přímočarou a syrovou hudbu |
Jenomže pak přišel rok 2021, s ním album Delta Kream a pomyslný návrat The Black Keys „dolů na jih“. Fanoušci raného období kapely měli radost, kterou ještě podpořila další, předloňská deska Dropout Boogie, jež hypnotický bluesový model mírně rozvinula.
A teď tu máme Ohio Players (název alba nemá žádný vztah k funky kapele stejného jména, která byla populární v sedmdesátých letech, nýbrž k tomu, že The Black Keys pocházejí z Akronu v americkém státě Ohio) – a zase je všechno trochu jinak.
S Beckem po boku
Ohio Players stojí kdesi mezi syrovou a studiově propracovanou „verzí“ The Black Keys. Základní duo tvořené kytaristou Danem Auerbachem a bubeníkem Patrickem Carneym si tentokrát pozvalo do studia skutečně zástup dalších muzikantů.
Když nepočítáme koproducenta Daniela Nakamuru, skrytého pod pseudonym Dan The Automator, který se obecně pohybuje zejména na hiphopové scéně, je tím nejzásadnějším podílníkem na albu velká hvězda současné scény Beck.
Ten zde nejen hraje na několik nástrojů a v řadě písní zpívá vokály, ba i jedno sólo (Paper Crown), ale je i spoluautorem hned sedmi písní, tedy přesně poloviny alba. To může někomu připadat podivné.
Ale zamyslíme-li se nad styčnými body jeho muzikantství s hudebním rodem The Black Keys, najdeme víc shod než rozdílů. Beck je od samého začátku své kariéry hluboce ukotven v kořenech americké hudby, rád pracuje s jejími fragmenty a postupy, kterým dává novou platnost. Sice obvykle jiným způsobem, než to dělají The Black Keys, ale podstata je velmi podobná.
 The Black Keys: Ohio Players
|
Proto se nepochybně Beck s Auerbachem a Carneym snadno dohodli na vizi alba, které stylově rozvíjí, obecně řečeno, blues(rock)ový model předchozích dvou alb směrem k rhythm and blues a soulu. Sice svérázně uchopenému, ale na první poslech zřejmému.
A to i přes takové výdobytky, jako je lehká koketérie s hip hopem zosobněná účastí raperů Lil Noida (Candy and Her Friends) a Juicy J (Paper Crown). Už proto, že hip hop je jasným a logickým pokračováním posloupnosti černé hudby kořenící v blues.
Archaická estetika
To, co mají posluchači na hudbě The Black Keys rádi, najdou i na Ohio Players. Především je to skutečně zajímavý zvuk, zejména barvy kytar, se kterými si Dan Auerbach dokáže neuvěřitelně vyhrát a používá široké spektrum starých nástrojů i letitých zkreslovacích efektů, které dodávají výsledku vlastně jakési dvojí vyznění.
Na jedné straně jsou výmluvným lákadlem pro ctitele vintage estetiky, na straně druhé zaujmou i mladší posluchače, pro které se vlastně jedná o zvukové novinky a také součást aktuálního rockového etalonu, který právě na určitém druhu archaismu staví (a The Black Keys byli jedněmi z těch, kteří tuto laťku nastavili).
Kromě základní zvukové a stylové linie album ovšem přináší i lehké úkroky stranou, které opět můžeme brát jako další důkaz nadhledu The Black Keys, ale i jako další stvrzení jejich záliby v rockové klasice, kterou je baví oprašovat a vynášet na světlo.
The Black Keys se vracejí domů. Do Mississippi. K blues |
Do písničky On The Game si pozvali – a to je skutečně překvapivý host, na rozdíl od Becka – Noela Gallaghera (ex-Oasis), který jim zde přispěl beatlovskou kytarou, snad ještě harrisonovštější, než by ji nahrál sám George, čímž dostala písnička šmrnc jakéhosi „bonusu k Bílému dvojalbu“, zároveň ale použité prostředky nijak neumenšují fakt, že se jedná o jednu z nejlepších písniček alba.
A další úkrok, který doslova praští do uší, je Read Em and Weep, přímo čítankový surf rock, za jehož kytarový part by se nemusel stydět ani surfový král Dick Dale.
Album Ohio Players zdárně smiřuje pomyslné tábory fanoušků The Black Keys, tedy ty, kdo mají raději jejich bluesovou tvář, s těmi, již upřednostňují více propracované celky. Už teď je zajímavé čekat, kudy cesta kapely bude pokračovat dál.
