Jezdit na hory je vášeň. Někdo jezdí, aby po nich lezl až nahoru na ledovce, jiným stačí vyfunět někam po hranici kosodřeviny .Jiným stačí, že tam vůbec jsou. Oni i ty hory.

V létě jsou hory zelené, louky kvetou a horští vůdci vesele švitoří s mladými dívkami, zatímco jejich rodiče přemýšlí, jestli vypustí duši hned a nebo až támhle za tou zatáčkou. A o tom, který blbec si mohl vymyslet túru na hory, když doma, kousek za chatou je rybník, u něj ticho-až na asi padesát vřískajících parchantů, -a ještě kousek dál je hospoda .A v ní mají píívo…

Dobře jim tak. Poučen nezapomenutelnou knihou „Jak se chodí po horách“ vím, že výstupy, označené ve velehorském průvodci bratry Andrášiovci, jako „ľahké“ jsou ve skutečnosti „ťažké“ a z výstupů označených jako „stredně ťažké“ by mně musela snášet helikoptéra. Kdyby to dobře dopadlo.

Také já mám rád vysokohorskou turistiku. Jsem dokonce ochoten i někdy jet v létě do Alp. Třeba do takového Hinterstoderu. Tam už to každý druhý Čech zná. Jezdí se tam v zimně na lyže. V létě tam lze podnikat vycházky. Přítel Václav sice tvrdil, , že výlet z Hinterstoderu do Vordestoderu a ještě k tomu těch asi 7 kilometrů jet autem a pak se projít kolem jezera není žádná správná horská procházka a ani žádná vysokohorská turistika!! Jenže když to místní tak krásně inzerují: „ Za jezerem Schiederweiher v Hinterstoderu se dostanete na lesní cestu. Buďto se po ní dáte směrem Polsterstüberl (možnost pozastavení) nebo se dáte kousek zpět po lesní cestě na přípojovou cestu číslo 201 podél svahu, kde se za chvilku cesta před Polsterstüberl opět setkáte s lesní cestou.

Jeho žena jen zvedla obočí a tak jsme vyrazili. Auto jsme ponechali u čistě uklizené a načinčané vesničky a vyrazili mírně kousek nahoru k místnímu rybníku. Že je to rybník, tedy „weiher“ nás překvapilo. V Rakousku nemají žádné rybníky, jako u nás. Tam mají furt und furt všude „see“. I kdyby to byla sebemenší louže. Tomuhle místu se kupodivu úředně říká Schiederweiher, tedy česky rozvodový či spíše rozdělovací rybník. Ale zeptat se ve vesnici musíte, kudy se jde k „see“.

To u nás ,když už nějakému rybníku začneme říkat jezero, tak to musí být alespoň Mácháč. Místní „see“ bylo tiché a klidné, slunce svítilo, stromy se zelenaly a dýchaly chlad a na Václava šla zástava srdce. Z rozhořčení. „Tohle je nějaká vysokohorská turistika?“ tázal se a hrabal pohorkou do jemně mletých bílých kamínků, kterými byla vysypána cestička kolem jezera. A jejíž povrch byl evidentně někým nedávno čistě uhrabán. „Turistika-vysokohorská-tady-“ bručel si pod fousy.

„Jistě“ pravil jsem ,jistý si svou věcí.“ Toto je ta pravá vysokohorská turistika. Kolem jsou vysoké hory, támhle jde místní sedlák s krávou, a přestože nejsme v Tyrolích, má holý kolena….“

„Je asi placenej vod místní turistický kanceláře“ hučel kamarád „, a tu krávu snad leštil celý dopoledne, jinak by nemohla bejt tak čistá“.

„Kráva,“ pravil jsem „u správného rakouského sedláka musí být čistší než jeho vlastní žena, a to se nechci dotknout hygienických návyků místních žen.

Podívej se“ sdělil jsem mu „tohle je skutečně dokonalý způsob splynutí s přírodou. Pohleď kolem na vysoké hory, jejichž špičky jsou i teď v létě ozdobeny bílým sněhem, u nohou nám leží stříbřité jezero, kolem chladivé lesy, pod nohami v těžkých botách chrupou kamínky“ Sakra, takovéhle vyjadřování to jsem snad ve škole při hodinách češtiny chytil od Vrchlického, nebo co? Pak jsem se vrátil do reálu: „A každých sto metrů lavička na odpočinek a u ní košík na odpadky vystlaný igelitovým pytlíkem.“

Jen hučel. Tedy ne ten pytlík, ale kamarád .

„Podívej, pokračoval jsem. Vysokohorsky utrmácený turista jde krásnou krajinou, dýchá čerstvý vzduch a … „upřel jsem zrak do dáli“ není zapomenuto ani na možnost záchrany před divými živly. Například támhle stojí nějaká „Hütte“, tedy česky horská chata či bouda. A jak tak čtu na tom transparentu, co tam visí, mají „cappuccino“ a Bier a limonádu Almdudler a taky borůvkové knedlíky. Nějak mi vyhládlo“.

Mimochodem limonádu Almdudler vnuk vozí dodnes, když se vrací z Rakouska a já chválím tamní supermarkety, že je balí po šesti. Pak ji piju , tu limonádu a vzpomínám na dobu, když jsem se dám coural po rakouských „alm“ , tedy alpských horských údolích.

Obou dámám při procházce také vyhládlo a jak jsem ukázal na onu hospodu, kde bylo vidět, nejen plakát na „Blaubeerknödel“, ale co potěšilo nás pány, i jak tam obsluhují místní číšnice v dirndlech, tak bylo o prospěšnosti takovéhoto způsobu vysokohorské turistiky rozhodnuto.

Příští den kamarád Václav vylezl, nevím proč, sám, na jeden neuvěřitelný kopec. Ten se jmenuje Ostrawitz, a protože za totáče léta jezdil Václav s rodino na dovolenou na Moravu, snad tu to jméno kopce připomnělo mládí. Po návratu se tvářil velice spokojeně. A pohrdavě nad námi, „mastňáky“. Jak říkali trempové obyčejným turistům.

My jsme v té době, co lezl nahoru aby se rozhlédl a pak šel zase dolů, navštívili v Hinterstoderu místní „Konditorei“. Tedy cukrárnu a byli jsme spokojeni. Prostě není nad správnou vysokohorskou turistiku.

A v Ostravě jsme byli tolikrát, že na nějaký Ostravitz my lézt nemusíme. Jo, a kdybyste jeli v létě autem do Chorvatska, tak jeďte Prahy a okolí jinudy než přes neustále zacpanou Vídeň. Já mám rád trasu Praha – České Budějovice – Linz – Wels – Graz – Maribor – Záhřeb – Split. A za Welsem, kousek za Klaus an der Pyrnbahn (fakt se to jmenuje Klaus a je tam dokonce i Schloss Klaus !!!) zahněte doprava. Stejně už je čas na odpočinek a kousek od lanovky v Hinterstoderu ji najdete. A dejte si kávu a nějaký dortík a koukejte na kopce kolem a pak můžete odpočinutí a uklidnění vyrazit na Graz a dále k moři.

Václav Vlk st