Němci nejsou rozdělení na dva tábory. Dokonce ani Češi ne. Co se skrývá pod falešnými a polarizujícími nálepkami?
Esej Kateřiny Smejkalové: Dojem všeprostupující, vyhrocené polarizace podle jedné štěpící linie je v evropských podmínkách mylný. Ukazuje na to i čím dál vyšší počet výzkumů, které se s tímto jednoduchým pohledem nespokojí.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
O západních společnostech včetně té naší máme tendenci přemýšlet jako o polarizovaných. V pohledech na svět mají tedy být rozdělené obtížně překonatelnými a silné emoce vyvolávajícími příkopy. Lépe řečeno příkopem jen jedním – v naší představě totiž znesvářené skupiny lidí zůstávají nezávisle na položené otázce prakticky pořád stejné.
Při pokusu o vytyčení linie, kudy toto dělení probíhá, získala vlivnou pozici teze o konzervativnějších takzvaných komunitaristech – lidech vázaných z hlediska svého věku, profese, životního stylu a rozhledu na jedno konkrétní místo a lokální komunitu s ním spjatou. Proti nim pak stojí liberální kosmopolité.
Zařazení do jedné z těchto skupin (žádné jiné jako by už vůbec neexistovaly) je údajně jednoduché – podle socioekonomických charakteristik jako věk, vzdělání a povolání, místo bydliště nebo příslušnost k bílému etniku má být celkem jednoduše odhadnutelné, co si daný člověk myslí o v podstatě jakékoli společenské otázce.
V této představě má každý starší bílý muž s manuální profesí z vesnice něco proti homosexuálům, feminismu a migraci a za žádnou cenu by se nevzdal masa a svého auta. Volit pak bude vždycky podle „přízemních“ materiálních zájmů, jako je příslib vyšších důchodů. Oproti tomu mladá žena z pražské reklamní agentury, která byla během studia na Erasmu v Paříži, je nad materiální otázky povznesená, protože ji zajímají hlavně sňatky stejnopohlavních párů, zastoupení žen v politice, cyklopruhy a osud uprchlíků.
Taková postojová struktura společnosti je právem považovaná za dysfunkční a vzbuzuje obavy. V polarizované společnosti nikdo nestojí v jejím středu a všichni jsou nahromadění na krajních pólech. Vyloučena je jakákoliv domluva, o to vyhrocenější jsou naopak konflikty. Ty se totiž z podstatné části vedou o otázky spoluvytvářející naši identitu a definující naši každodennost. Protistrana tak představuje spíš všeobjímající a znepokojující ohrožení než legitimního názorového protivníka.
K takové představě nás vede jednak pohled do Spojených států, kde se kvůli politickému spektru rozdělenému na dvě strany a prezidentskému systému o určité polarizaci společnosti mluvit dá. K dojmu rozštěpenosti ale svádí i evropské či tuzemské politické události. Zejména ty striktně binární, ať už jde o brexit, či druhé kolo české prezidentské volby. A samozřejmě také pohled do debat na sociálních sítích.
Dojem všeprostupující, vyhrocené polarizace podle jedné štěpící linie je ale v evropských podmínkách mylný. Ukazuje na to i čím dál vyšší počet výzkumů, které se s tímto jednoduchým pohledem nespokojí.
Ne jedna, ale rovnou čtyři arény
V německém prostředí platí za přelomový výzkum berlínských sociologů Steffena Maua, Thomase Luxe a Linuse Westheusera shrnutý do knižního bestselleru Dráždící momenty. Shoda a konflikt v současné společnosti („Triggerpunkte. Konsens und Konflikt in der Gegenwartsgesellschaft“). Celkovému obrázku německé společnosti, který v knize vykreslují, dominuje
