Milan Syruček a Josef Svoboda: Proč zmizely insignie Karlovy Univerzity

Vznik a rozvoj Karlovy univerzity

Tři zakládací listiny

Náš kontinent nebyl světovou kolébkou univerzit, alespoň v tom modernějším, středověkém pojetí, tou byl asi Cařihrad. V Evropě toto prvenství patří Itálii, kde některé univerzity vznikly zčásti ze škol zachovaných z dob římské říše. Za nejstarší evropskou se považuje univerzita v Bologni, založená v roce 1088, zaměřená na studium práv. Vzorem a myšlenkovým centrem pro většinu dalších se však stala univerzita Pařížská z roku 1150. Výjimkou byla i v tom, že nepodléhala arcibiskupovi, jak bývalo zvykem, ale přímo papeži. Od ní se odvozuje i členění univerzit na čtyři fakulty podle oborů (svobodných umění, z níž se později vyvinula fakulta filozofická, a dále teologická, právnická a lékařská), a na čtyři národy. To bylo čistě teritoriální dělení, společenský nebo národnostní původ nehrál roli.

Učitelé a žáci žili a studovali společně v univerzitních kolejích, samostatné univerzitní budovy vznikaly až od XIV. století. Ale ty první nebyly nijak vybaveny, studenti si dokonce museli přinášet vlastní stoličky a psali na kolenou. Od samého počátku se však těšily zvláštním výsadám a měly vlastní samosprávu. V čele univerzity stál volený rektor, který měl právo soudit studenty i jejich učitele. Ti byli bez výjimky kněžími, protože univerzity se považovaly za církevní zařízení. Podléhaly církevní kontrole, což bylo vyjádřeno i tím, že kancléřem býval arcibiskup, který také uděloval právo samostatně přednášet.

Každý student začínal na artistické fakultě, kde mohl dosáhnout titulu bakaláře. Pokud pokračoval, mohl podstoupit mistrovskou zkoušku s právem přednášet samostatně. Tak dospěl k titulu magistra, ale ne každý promoval. Jednak to bylo nákladné (dary, hostina), jednak se musel zavázat ke dvěma letům přednášek. Mohl se však zapsat do vyšších odborných fakult a v nich dosáhnout titulu doktora.

Nejinak tomu bylo i na Karlově univerzitě, která byla nejstarší ve střední Evropě, či – jak se také uvádělo – na sever od Alp.

Pražská univerzita dostala do vínku tři zakládací listiny. První vydal Kliment VI. 26. ledna 1347 v Avignonu, kde žil už jako čtvrtý papež v „avignonském zajetí“. Na vysvětlenou dodejme, že celkem jich tu tak žilo sedm a dalších pět tzv. vzdorpapežů, než se opět mohl papežský stolec vrátit do Říma. Toto francouzské město – Avignon – patřilo církvi až do roku 1791, teprve pak jej získala Francouzská republika. Kromě písně Mireille Mathieu o avignonském mostu je pro nás zajímavé tím, že tu je pochován Jan Milíč z Kroměříže.

Podstatnější však bylo, že papež vydal listinu, přiznávající Praze právo, aby v ní „kvetlo učení na věčné budoucí časy a v kterémkoliv povoleném oboru“. To mělo význam nejen z toho hlediska, že čeští studenti už nemuseli putovat za vyšším vzděláním do jiných evropských měst. Naopak se do české metropole sjížděli věhlasní učenci z celého kontinentu, aby tu přednášeli.

Rozhodnutí rovněž zaručovalo studentům a jejich profesorům všechna práva, která měli jejich kolegové v jiných zemích, kde už byly otevřeny univerzity. Bylo to právo udělovat mistrovské hodnosti a právo profesorů i absolventů přednášet na všech univerzitách křesťanského světa.

Zasloužil se o to Karel IV., který byl s papežem ve výborných vztazích už od svého dětství, kdy jako princ Václav, syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, žil na francouzském královském dvoře, a Kliment VI., tehdy Pièrre de Rossières, byl učitelem prince a jeho budoucí ženy Blanky. Tam byl také biřmován a získal jméno Karel IV. podle francouzského krále Karla IV. zvaného Sličný.

Druhou zakládací listinu připojil 7. dubna 1348 sám Karel IV., aby tak vytvořil další „ozdobu Českého království“, jak napsal ve svém rozhodnutí. Vlastně nenapsal, král nic nepsal, ani nepodepisoval – to činila jeho kancelář a panovník jen připojoval svou pečeť na důkaz pravosti textu. Nebyl to jen formální akt, ale měl důležitý právní význam. Jednak určil univerzitě budoucí směr její činnosti, když uvedl, aby se řídila pařížským a boloňským vzorem, jednak přislíbil učitelům a studentům materiální podporu, „královské dary“, a především ochranu jak pro cestu do Prahy, po celý pražský pobyt a zase pro cestu zpět. Předpokládalo se, že učitelé a studenti se sem budou sjíždět z celé Evropy, což se také stalo.

Nelze říci, že by se do té doby v Praze vůbec vyšší učení nevyskytovalo. Bylo však soustředěno kolem kostelů a klášterů různých řádů a nedisponovalo potřebnými, mezinárodně uznávanými licencemi. Také nemělo univerzitní práva, která získávaly univerzity všude po Evropě, jak si je vynucovaly nové potřeby vzdělání tehdejších středověkých společností. Převládala idea, že křesťanství se musí opírat o tři základní pilíře: papežství, císařství a univerzity.

Eisenašský diplom Karla IV. (Zdroj: Archiv UK)

Pečeť Karla IV. ze zakládací listiny, 1348. (Zdroj: Archiv UK)

Tak se univerzitní příslušníci zařadili mezi ty vrstvy obyvatel, které se těšily jistým výsadám, ochraně, dokonce mohly soudit a jejich teritorium bylo považováno za výsostné. Univerzitní příslušníci vytvořili nový cech svobodných obyvatel, nazývaný společenství scholárů (universitas scholarium). Dokonce měli právo obrany, kdyby se radní chtěli příliš vměšovat do jejich záležitostí – mohli totiž všichni město opustit, což by pro něj mělo leckde až katastrofické ekonomické důsledky. Tak to například učinili v roce 1229 v Paříži, kdy po konfliktech s radními, dokonce ozbrojenými, prostě masově odešli a pomohli založit obdobné univerzity v dalších francouzských městech – v Orléansu a Angers.

Karel IV. také nebyl prvním králem, který se pokusil v Praze založit univerzitu. Tím byl jeho děd Václav II., ale v roce 1294 jeho návrh odmítl zemský sněm českých šlechticů. Karel IV. se z toho poučil a svůj návrh si nechal tímto sněmem předem schválit.

Třetí listinou je tzv. eisenašský diplom. Vydal jej 14. ledna 1349 během svého pobytu v durynském Eisenachu Karel IV., neboť byl i říšským panovníkem. Tento fakt neopomněli zdůrazňovat o několik století později představitelé německé univerzity, když vypukly spory, komu vlastně univerzita patří – zda je česká, nebo německá. Zastánci jejího německého původu argumentovali mimo jiné tím, že Karel IV. vydal jednu ze zakládacích listin jako německý král.

Ale v Karlově době ještě takový spor neexistoval, tak jako byl neznámý pojem národa. V dané chvíli bylo rozhodující, že eisenašský dokument potvrzoval nejen ta práva a akademické svobody, které obsahují předchozí dva dokumenty, ale navíc univerzitu osvobozuje od daní – jak vyučující, tak studenty, a dokonce jejich služebnictvo, tedy celou univerzitní obec.

Kdo by si myslel, že vydáním královy listiny z dubna 1348 (stvrdil pečetí dvě, tu se zlatou jako vládce římské říše a českého království, druhou s voskovou majestátní pečetí předal pražskému arcibiskupovi jako kancléři vysokého učení) se současně položily základy ke stavbě univerzitní budovy, velice by se mýlil. Ke Karolinu jakožto univerzitnímu sídlu se dospělo mnohem později.