RECENZE: Hokej ani limuzína Popelce v Národním ke štěstí nepomohou

Rossiniho opera není ani tak pohádkou, jako spíš komedií s kapkou sentimentu, v níž si Princ neboli Don Ramiro vymění šaty se svým komorníkem, a tak si může ověřit upřímnost citů své nastávající. Na kouzla se tedy nedá spoléhat.

Maďarská režisérka Enikö Eszenyiová, která v opeře debutovala, umístila rodinu Popelky alias Angeliny do obytného kontejneru kdesi na špinavém předměstí. Samo o sobě by to nevadilo, i když logice příběhu to také příliš neodpovídá. V Rossiniho verzi je Popelčin otčím, Don Magnifico, zchudlým šlechticem, který promrhal věno nevlastní dcery, zastavil kdeco ve vlastním paláci, nejspíš se za ním vleče stín vězení, ale jak z textu vyplývá, zatím se na to nepřišlo, nebo aspoň ne v celé katastrofě. Proto se mu moc hodí, že se nedaleko usadil Don Ramiro a chce si vybrat nevěstu. V nějaké zanedbané čtvrti by se mu to už asi nepoštěstilo.

6 fotografií

Leč fantazii se meze klást nesmějí. Jenže právě s ní si režisérka neví rady. Za každou cenu se snaží „vyrábět srandu“, a to nejprimitivnějšími prostředky, útočícími na bránice nenáročného publika. Bezmyšlenkovitě vytahuje ze šatníku jeden obnošený gag za druhým, skládá je vedle sebe, ale žádný nápad nerozvede a hned uteče k dalšímu. Don Magnifico na začátku chvilku bruslí na kolečkových bruslích a hraje hokej, ale vlastně nic se z toho nevyvine. Princ má, zdá se, jakýsi fotoateliér, ale víc se člověk také nedoví.

Nic originálního inscenace nepřináší, už i ten hokej se v opeře hrál (ve Smolkově Naganu dokonce na světovější úrovni). A kdyby se měla spočítat auta, která v operách „přijela“ na jeviště, byl by z nich slušný autosalon. V Popelce se to nabízí tak okatě, až to je trapné. Ačkoli je fakt, že vertikálně shůry se asi ještě žádná limuzína nesnesla. Jen jestli to nebyl nápad z nouze, daný omezeným prostorem Stavovského divadla...

Také by se těžko spočítalo, kolikrát se postavy v komických operách donekonečna všelijak pohupovaly a pitvořily do rytmu, pobíhaly sem a tam a dělaly různá „legrační“ gesta. Pokud režisérka v Rossinim neslyší nic jiného než zdánlivě banální rytmus, který je nutno neustále vnějškově ilustrovat, tak velmi podceňuje rafinovanost tohoto autora. Pro srovnání: Popelku odvysílala do kin Metropolitní opera, dokonce dvakrát. Ani její inscenace sice nebyla zrovna čítankově invenční, ale humor v ní mnohem víc vycházel zevnitř, z jednání postav, dělal se s „vážnou tváří“, a tím byl účinnější.

Princ by zpěvem neokouzlil

Pěvecky s Metropolitní jistě srovnávat nelze, ale na druhou stranu limitované možnosti Národního divadla z principu nemohou být omluvou. Popelka zkrátka vyžaduje zpěváky schopné zvládnout náročné virtuozní party. Ukrajinská mezzosopranistka Lena Belkina má v sobě jistě potenciál, hlas se jí půvabně rozpínal do výšek, ale ve střední a hlubší poloze postrádal sytou barevnost, často dokonce ani nebyl slyšet. Řecký tenorista Vassilis Kavayas na roli Dona Ramira nestačí vůbec. Jeho hlas je zoufale úzký a neznělý, technika špatná, hlasové rejstříky rozpadlé, takže zpěv postrádá plynulost a působí trhaně. Popelku by jím určitě neokouzlil.

Gioacchino Rossini: Popelka 50 % Dirigent Jan Kučera Režie Enikö Eszenyiová Národní divadlo, premiéra ve Stavovském divadle 21.ledna 2016

Jen malou útěchou může být, že domácí pěvci František Zahradníček jako Don Magnifico, Jiří Hájek jako komorník Dandidi a Pavel Švingr jako princův vychovatel Alidoro nebyli horší. Aspoň slyšitelně odzpívali notičky. Jenže od nich se pěvecké projevy v italském bel cantu musejí odpoutat, musejí být také krásné, mít v sobě noblesu a vtip a něco sdělovat. Ty premiérové nesdělovaly nic, leda to, že to uzpíváme, jak se dá. Něco podobného pomyslně sděluje i dirigent Jan Kučera v čele orchestru: nějak to seč mohu všechno držím pohromadě, ale lehkost, šarm a naprostou přesnost si raději domyslete.