RECENZE: Těší mě. Jsem Toni Erdmann, favorit Oscarů

Že by se konečně zrodil zázrak? To je silné slovo, Toni Erdmann, jenž jde ve čtvrtek do našich kin, si získává body svou upřímností, citovostí, důvěrností a obyčejností, které se z kinematografie hledající stále silnější efekty kvapem vytrácejí. Navíc hrozbu sentimentu zahání humorem, díky němuž se lze přenést i přes bezmála tříhodinovou délku komorní tragikomedie.

3 fotografie

Režisérka a zároveň autorka scénáře Maren Adeová plus herci Peter Simonischek a Sandra Hüllerová si prakticky vystačí. Mikrosvět učitele ve výslužbě zprvu hrozí sbírkou marnosti: muž zpustlý, pes slepý, matka invalidní. Ale Toni rád šokuje, byť na hraně neškoleného okresního baviče s upírskými zuby, a když vidí svou dceru, jak důležitě vede plané telefonáty se šéfy, rozhodne se vstoupit do jejího života. Zprvu lehce zanedbaný a těžce zanedbatelný ve velkém světě kontraktů a prezentací, pak nepřehlédnutelný v převleku, jímž připomíná etudy Richarda Genzera z Partičky.

Kožené večeře, zdvořilé úsměvy, oprašování paniček vlivných klientů, kostýmky, kravaty; skleníkovou společnost rozbíjí svými vtípky. Naštěstí není buran, spíše společenský šprýmař typu Ein Kessel Buntes; provokaci chápe jako terapii, ač tím dceru chorobně posedlou kariérou uvádí do rozpaků.

Občas film sáhne k doslovnosti morality – Jsi šťastná? Máš čas žít?, občas k levnému kontrastu smetánky a chudáků na půdorysu současného Rumunska, kde se střet otce lidumila a pragmatické dcery přenese na sociální půdu.

Nicméně obraz současné Bukurešti tvoří příznačné pozadí k autentickým prostojům, kdy si ti nejbližší nemají co říci a kolegiální sex se pěstuje jen jako racionální únik z neustálého stresu.

Toni Erdmann vlastně nečiní nic objevného, jen demaskuje falešné pozlátko umělých vztahů, ale činí tak čistě, (skoro) bez kázání, s tesknou nadsázkou a hravou pointou. Ukazuje cestu přes trapasy zpět k vřelosti – a za způsob, jak v něm hrdinka zpívá, má pět procent navíc.