Ondřej Konrád: Velikonoce a vegetace
„Duben je nejkrutější měsíc,“ píše T. S. Eliot v úvodu Pustiny, modernistické velebásně. Proč tak příkře vidí čtvrtý měsíc roku, ozřejmuje pokračování: „Rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou, vznítí kořeny jarním deštěm z otupělosti.“
Jak víme z autorovy doprovodné poznámky, jde o odkaz na dávné vegetační obřady. Ty se dnes ve většině světa moc neprovozují, ale jako jejich ozvěnu přes tísíciletí vnímáme tak trochu Velikonoce. Byť je s vegetačními rituály pojí už poměrně tenká, ale pevná nit.
A časové určení jejich ústředního dne, tedy neděle přicházející po prvém jarním úplňku, se samozřejmě váže k události historicky sice nedoložené, zato podivuhodně hluboce vžité. Jak praví Jan Hus v Postile: „Velika noc slove noc, v níž jest velikú věc učinil veliký Kristus z mrtvých vstav.“ Což, aby to bylo složitější, se mělo stát během svátku pesach, připomínce vysvobození izraelského národa z egyptského otroctví.
Prapůvodně se ovšem jednalo o daleko starší, ještě předizraelskou slavnost, například pastevců obětujících za úspěch a bezpečí, anebo později kenaanskou zemědělskou, na úvod žní ječmene. Jistě nikoli náhodou umístěnou na počátek jara. Coby už cele vztaženou k exodu pod Mojžíšovým vedením, rozsáhlou, sedmidenní, ji přišel světit do Jeruzaléma Ježíš se svou družinou.
Ale teologové nejsou jednotní, zda památná Kristova poslední večeře s upečeným beránkem na stole byla součástí tohoto židovského festu. Zato je jisto, že křesťané odmítali posléze uctívat ukřižovaného Vykupitele v čase svátku izraelského.
Velikonoce tudíž byly 300 let po jeho smrti mírně posunuty: na neděli po čtrnáctém dni měsíce nisan židovského kalendáře. Tedy po onom prvém jarním úplňku, nikdy dřív než našeho 21. března. Odtud měsíčními fázemi zapříčiněná pohyblivost velikonočních svátků. O které je řeč v jiném příspěvku této relace.
Tuhý pohanský kořínek Letnic
Logicky se pak hýbou rovněž Letnice, jimiž se vlastně oklikou vracíme k vegetačním obřadům. Neboť tento 50. den od Velikonoc (Letnicemi největší křesťanský svátek definitivně končí), a 10. den od Kristova Nanebevstoupení, které měli jeho žáci vidět na vlastní oči, naopak na ně, doposud stále Mistrovým krutým umučením značně zastrašené, sestoupil Duch svatý.
Jak aspoň stojí v novozákonních Skutcích apoštolů: „A když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se, a na každém z nich spočinul jeden: všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“
A ačkoli se budoucím apoštolům, jakmile vyšli ven, jeruzalémští posmívali, že jsou opilí, a to už ostudně v devět ráno, ti od této události odhodlaně počali šířit Ježíšovo poselství. Jenže Letnice, hebrejsky šavuot, byly v tehdejší Palestině slavností dožínek. Zároveň už však dostaly nový obsah, svatodušní, tak jako u pesach postupem času převládla oslava útěku z Egypta.
Tuhý pohanský kořínek Letnic vyčnívá mimochodem ještě z pasáže Kosmovy kroniky o knížeti Boleslavovi II., kdy se v českých, už poměrně pokřesťanštěných zemích konce prvého tisíciletí sice řádně svatodušně světily, ale zároveň se do nich stále mísily předchozí prvky. A Boleslav musel vyvracet „obyčeje pověrečné, které vesničané, posud polopohané, o Letnicích v outerý nebo ve středu zachovávali, přinášejíce dárky ke studánkám, oběti zabíjeli a zlým duchům obětovali“.
Konec konců, jsme opět u Velikonoc, o téměř další tisíciletí mladší balada Poklad z Kytice Karla Jaromíra Erbena s nenadále otevřenou skálou blyštící se zlatem a stříbrem, se přece odehrává, a to nadvakrát v rozmezí roku, o Velkém pátku.
Ten letošní připadl na polovinu dubna, Velikonoce jsou tedy pozdní. A v měsíci zatím skutečně dost krutém. Tedy meteorologicky, ne eliotovsky. Zatímco jiné roky třeba i o tři týdny dřívější svátky prohřívá jarní slunce a vše prudce kvete, vesele zpívá, zurčí a podobně.
Tak si snad krásné teplé počasí užijeme aspoň Letnicích. Aby ne, 4. června. Přestože stará pranostika nabádá: „O svatém Duše choď ještě v kožiše.“ Však k středoevropským dožínkám bude ještě daleko.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
