Ivan Štern: Břevnovská velikonoční koleda
Na velikonoční koledu jsem v Břevnově chodíval s kamarádem Jardou. Nevím, zda proto, že pocházel z rozkřičené rodiny, nebo zda proto, že jeho matku jsem nezažil jinak než s věčně přilepenou cigaretou v koutku úst, anebo zda proto, že mě trpělivě učil ubalit si čvaňho z tarase bulby.
Ostatně to není důležité. Umění ubalit si čvaňho ho naučil brácha. Zkušený kriminálník. Když do díry zahučel po druhé, po návratu se rozhodl, že má toho dost, že zahne kramle a uteče za kopečky. Nevím, zda z hlouposti, anebo z potměšilosti, mu kdosi poradil, aby to vzal za kopečky přes Krkonoše, do Polska.
Na čáře, tam nejsou žádný dráty. Sbalili ho pár set metrů za hranicí. Skončil na nucených pracích při obnově Varšavy. Sotva ho Poláci vyždímali, poslali zpět, aby si ho Češi třebas i zavřeli.
Zlatým hřebem byla koleda před bytem kanadského velvyslance na Bělohorské ulici. Jakmile jsme se všichni koledníci z okolí shromáždili na schodišti a celé je zabrali až do prvního patra, kde velvyslancovi bydleli, paní velvyslancová vyšla na chodbu držíc v ruce ošatku. „Hody, hody, doprovody, dejte vejce červený,“ spustili jsme hromadně.
Nerozuměla česky ani slovo. Koledu jsme přesto museli odrecitovat až po „jistě přidá vajíčko“. Pak před práh bytu položila ošatku. Nadějeplně se na ní vršila kupa amerických žvejkaček.
Z uvařených vajec omeletu
Jakmile za ní zaklaply dveře, vrhli jsme se, jak jen každý mohl, ke žvejkačkám. A servali se o ně. Rvačka to byla urputná a zaťatá. Největší újmy došly samotné žvejkačky. Rozšlapány, rozdupány, zbaveny papírových i staniolových obalů se zoufale povalovaly rozptýleny po pošlapaném schodišti. Jen pár šťastlivců od velvyslanců odcházelo s několika málo plátky neporušených žvejkaček, s nadhledem pozorujíce méně šťastné, zoufale obhlížející zpustošené bitevní pole.
Jardu rvačka z míry nevyvedla. Vyčkav konce vřavy, probíral se bojištěm, nakonec, usadiv se na schod pod bytem velvyslanců, trpělivě odfukoval a odstraňoval se sesbíraných plátků usazený prach a nalepenou špínu, tvrdě, že tak zlé to není. Praviv to, vložil si jeden vlastnoručně očištěný plátek do úst a šťastně se rozžvejkal.
Koleda tím nekončila. Pokračovali jsme i jinde. Sotva jsme však spustili „hody, hody, doprovody…,“ nenechali nás dokončit, a protože nás chtěli mít do nejrychleji z krku, šoupli nám pár obarvených, natvrdo uvařených vajec.
O obarvená vajíčka, která jsme, byvše vychováni v kolektivistickém duchu, sesbírali do jednoho košíku, jsme se servali na zahradě hospody U kaštanu. Shůry nás pozorovali Boleslav Pecka a Ladislav Zápotocký. Před 150 lety popíjejíce kvalitní pivo, vařené v přilehlém klášterním pivovaru ctihodných bratří benediktinů, zde založili českoslovanskou sociální demokracii.
Byli nám však ukradení, stejně jako klášterní pivovar. Po nástupu komunistů vzal za své ve prospěch ulice Pionýrů a reálněsocialistického sídliště mladogvardějců. Šlo o vajíčka. O to, kdo jich urve nejvíce. Největší újmy nakonec doznala vajíčka. Dílem rozšlapaná, dílem třísnící naše hodobožové obleky.
Jardu rvačka z míry nevyvedla. Sotva jsme se dorvali, posbíral po zemi válející se směs prachu, štěrku, trosek uvařených vajec a rozdrcených skořápek. Máma mu udělá omeletu. Z uvařených vajec omeletu?! Nevídáno! Stejná blbost jako utéct na Západ přes Krkonoše.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
