Češka procestovala se synem nebezpečnou část Střední Ameriky. Okrást nás můžou i na Václaváku, říká

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
19. 10. 2017 9:03
Každé dva roky vyráží interiérová designérka Jindřiška Váchalová se svým synem na měsíc dlouhou cestu do zahraničí. Projeli spolu už kus světa, od Peru přes Bhútán po Galapágy. Na seznamu jejich dobrodružných tras nechybí ani středoamerické státy Guatemala, Honduras a Belize, jež jsou považovány za jedny z nejnebezpečnějších (neválečných) států na světě. Ostřílení cestovatelé se však špatnou pověstí nenechali zastrašit a vyrazili poznávat indiánské památky i zastrčené ráje. Jindřiška Váchalová v rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznává, že jejich středoamerická výprava byla tou nejbláznivější, jakou zatím zažili.
Jindřiška Váchalová na korbě auta, které si se synem stopli.
Jindřiška Váchalová na korbě auta, které si se synem stopli. | Foto: Archiv Jindřišky Váchalové

Guatemala, Honduras i Belize nepatří zrovna k zemím s nejlepší pověstí. Chtěli jste se přesvědčit o opaku, nebo co vás do Střední Ameriky vylákalo?

Dostali jsme od ČSA bonusové letenky, které bylo potřeba využít. Na pobočce nám paní nabídla Paříž nebo Miláno, což nás trochu zklamalo, protože jsme měli nalétáno docela hodně mil. Pak nám řekla, že bychom mohli letět do Guatemaly, a na to syn odpověděl: "To je výborné, tam chceme." Dodala ale, že bychom zpět mohli letět jen z mexického Cancúnu. Syn odpověděl, že to nevadí a že se do Cancúnu nějak dostaneme. V momentě, kdy byly let rezervovány, jsem se ho zeptala: "Ty a není Guatemala nějak nebezpečná?"

Guatemala.
Guatemala. | Foto: Archiv Jindřišky Váchalové

Co vám tehdy odpověděl?

"Prosím tě, nebezpečně je i na Václaváku. Nebezpečí je všude a nikde." Jenomže večer jsem si pak začala číst o Guatemale a všude bylo varování, že turisté s sebou nemají nosit peníze, šperky a tak dále. Docela mě to vyděsilo. Ale je pravda, že jsem to znala už z předchozích cest. Věděla jsem, že nebudeme chodit nastrojení po náměstích.

A taky často to, co si člověk přečte, je mnohem horší než to, co potom zažívá. Nikdy jsme neměli žádný problém, ani v Guatemale, ani v Hondurasu. Žijí tam většinou obyčejní lidé, kteří se sami místní mafie bojí. Pokud si někdo nezahrává s drogami, nedostane se do konfliktů a chová se normálně, tak tam podle mě není nebezpečno. V Guatemale jsem dokonce párkrát použila i kreditní kartu. Okopírovali mi ji až v Mexiku, v hotelovém butiku.

Takže za celou měsíční cestu se vám nestala žádná nepříjemná věc, kromě okopírování karty?

Neviděla jsem zdrogovaného nebo opilého člověka. Ani se nás nesnažili tak často okrádat jako třeba v Egyptě nebo Turecku. V Guatemale jsme se potkali jen s příjemnými lidmi. Naopak nám byli nápomocni. Když jsme se v colectivu (označení pro linkový mikrobus, pozn. red.) zmínili, že chceme pokračovat někam dál, tak průvodčí zavolal svému kolegovi z jiného autobusu s tím, kam potřebujeme. Na přestupním místě nám popadli batohy a utíkali s nimi davem. Poprvé jsme si řekli, že už svoje věci nikdy neuvidíme. Snažili jsme se je stopovat, ale v davu to bylo těžké. Nakonec se ukázalo, že batohy nám akorát přesunuli do colectiva jejich kámoše, abychom si nenašli nějakého jiného řidiče.

Ale v Belize City mě překvapil chlápek s obrovským nožem. Zahlédla jsem ho skrze kovové žaluzie hostelu, kde jsme spali. Hostel byl kolem dokola vysoko oplocený ostnatým drátem. A později jsem pochopila proč. Vzbudila jsem se asi ve čtyři ráno, protože v pokoji bylo hrozné vedro a nemohla jsem spát. Škvírou mezi napevno umístěnými kovovými žaluziemi jsem viděla chlápka, který si otvíral pepsi colu s obrovským nožem mezi zuby. Když si plechovku otevřel, zastrčil si nůž zase zpátky do kalhot. Ale lidi nás varovali, že Belize City je nebezpečné, necítila jsem se tam moc dobře.

Přitom většina si Belize představuje jako bezproblémový ráj uprostřed Karibiku.

Ale ano, je to úžasná země. Vydali jsme se třeba na výlet do oblasti, kde je soustava řek, které se vlévají do různých jeskyní. A vy si je na nafukovací pneumatice můžete projíždět. Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Plavali jsme jeskyní s čelovkami a najednou slyšíme hrozný hukot. Myslela jsem si, že plujeme ve směru vodopádu a že určitě spadneme. Ale najednou jsme se ocitli na místě, kde vodopád spadal do řeky, ve které jsme plavali. Uprostřed byl zelený ostrůvek, na který dopadalo světlo ze škvíry jeskyně.

Při své výpravě jste hodně využívali městskou hromadnou dopravu a taky jste stopovali. Jaké máte zážitky?

Stopování se synem.
Stopování se synem. | Foto: Archiv Jindřišky Váchalové

Stopovat v Guatemale není potřeba, protože tam jezdí colectiva a doprava je bezpečná. Vždycky člověk najde pro pasažéry místo. Třeba jsme zažili, že řidič zastavil další čtyřčlenné rodině, i když autobus byl úplně plný. Vzal jedno dítě, dal jej na klín nějakému pánovi, který neprotestoval, ačkoliv je neznal. Neprotestovalo ani dítě. Žena si sedla místo nějakého muže, ten se pověsil ven a jeli jsme s otevřenými dveřmi.

Jednou se nám stalo, že jsme sedli do colectiva a nikdo tam nebyl. Takže řidič musel shánět lidi po náměstí. Když se můj syn Vláďa vytáhl z okýnka a začal křičet taky, tak nahnali více lidí a podařilo se jim autobus naplnit. (smích) Vždycky k nám byli přátelští a vřelí a vždycky jsme seděli. Chovali se k nám jako k hostům. V Guatemale jsou velice přátelští lidé a taky je to levná země. Z Antigua Guatemala, což bylo kdysi hlavní město, jsme se až do Hondurasu dostali za 19 dolarů na osobu.

V colectivu jste údajně zažili prodejce ovoce i kněze.

Právě v autobuse z Antigua Guatemala jsme hned první den zažili prodej jídla. Řidič nabral po cestě chlápka, který hlásal, co všechno bude mít. O čtyři kilometry dál pak přibrzdil znovu a žena u cesty mu podala košík, ve kterém byly v utěrkách naskládané plněné taštičky. Zprvu jsme k tomu jídlu neměli důvěru, což se nakonec ukázalo jako zbytečné, protože nám z místního jídla nikdy nebylo špatně. Nakonec jsme si koupili poslední dvě taštičky, ačkoliv jsme snídali, a byly skvělé. Později v autobuse prodával jiný člověk zmrzlinu, další ovoce v sáčku a podobně.

Fotka z trhu. Nejoblíbenějším a nejčastějším jídlem jsou kuřata.
Fotka z trhu. Nejoblíbenějším a nejčastějším jídlem jsou kuřata. | Foto: Archiv Jindřišky Váchalové

Při druhé cestě linkovým autobusem už jsme předem nesnídali a čekali, co dobrého si dáme. Dlouho ale nikdo nenastoupil a pak se ukázal člověk v bílé košili. Sice nic neměl, ale byli jsme v klidu, protože jsme si říkali, že mu někdo něco podstrčí kousek dál. Místo toho ale začal povídat zajímavě o Bibli a lidé jej pozorně poslouchali. Jenže když má člověk hlad, tak jej ani víra nenakrmí. (smích) Když vystoupil, vyhlíželi jsme někoho dalšího. Později nastoupil člověk, který pro změnu prodával tabletky, které vyléčí úplně všechno, od očí přes játra až po mozek. A lidé si je kupovali. (kroutí nevěřícně hlavou)

Říkala jste, že jste potkávali spíše obyčejné lidi než mafiány. Ve středoamerických státech přitom žije mnoho lidí v chudobě, setkali jste se i s těmi nejchudšími?

V autobusu v Belize jsme se zeptali, zda je možnost se v okolí San Pedro Columbia na jihu Belize ubytovat. A jeden místní indián nám řekl, že jeho soused občas ubytovává cizince. Zajásala jsem a rozzářily se nám oči, že se po dlouhé době osprchujeme. Vystoupili jsme ve vesničce se sto procenty indiánského obyvatelstva a jeden muž nás dovedl do své chaloupky. Když jsme vešli dovnitř ukázal nám, kde můžeme přespat, myslela jsem, že si dělá legraci. V domě byla jenom udusaná hlína, děti spaly na pryčnách po dvou a nám ukázali místo v rohu, kam nám položili bílé prostěradlo. Ani nevím, kde ho vzali. Sami si chtěli lehnout ven.

Setkání s chudou indiánskou rodinou.
Setkání s chudou indiánskou rodinou. | Foto: Archiv Jindřišky Váchalové

Rodinu tvořili manželé a šest dětí - nejmladší bylo batole, nejstaršímu synovi bylo šestnáct. Měli tři syny a tři holky, které byly velmi bystré. Vařili na ohništi, neměli ani vodu, ani elektřinu. U ohniště byly dřevěné špalky, na kterých seděli, a to jich ani neměli dostatek pro celou rodinu.

Jaká byla noc na podlaze v chatrči?

Ještě předtím jsme společně večeřeli. Ptali se nás, co si dáme. A protože jsme viděli, že skoro nic nemají, řekli jsme, že by se u nich mohla najít levná rýže a rajčata, která bývají všude na zahrádkách. No, ale jedna z holek šla nakonec dvě rajčata koupit, protože je na své zahrádce neměli. Večeřeli jsme u svíček. A potom se šlo hned spát. Musím podotknout, že můj syn šel spát jako jediný v pyžamu. V pyžamových kalhotách, které jsou pohodlné, totiž cestuje běžně. Ostatní, včetně mě, spali v tom, co měli na sobě.

Tak jsem tak ležela na zemi, poslouchala, zda se k nám neplazí nějaký had, a koukala do stropu. Najednou do domu začaly vlétávat svatojánské mušky, bylo to krásné. Nikdy na to nezapomenu.

Dokázala se taková osmičlenná rodina vůbec uživit?

Otec rodiny měl kousek od domu dřevěnou budku s obchůdkem, který byl pořád otevřený a mohl tam kdokoliv přijít a něco sebrat. Nechával v něm dokonce i velkou lahev s penězi, obchod zavíral jen na noc. Když jsem se jej zeptala, jestli se nebojí, že mu peníze nebo zboží někdo sebere, odvětil, že se tam všichni navzájem znají, tak proč by to dělali. Abychom jej podpořili, koupili jsme si od něj párečky v konzervě na snídani.

Překvapilo vás něco na místních, se kterými jste se setkali?

Vždycky mě překvapí, když vidím nějaký chudobný domeček, kde si v blátě hrají děti. Největší chudobu jsme viděli v Hondurasu, oblast kolem Copánu mi přišla mnohem chudobnější než třeba v Guatemale. Byla jsem tam pak ještě jednou a připadal mi mnohem nebezpečnější než tehdy se synem, ale je pravda, že jsme cestovali na jiná místa. Každopádně i lidi tam byli mnohem vystrašenější a na každém kroku jsou policejní kontroly.

Starobylé indiánské naleziště.
Starobylé indiánské naleziště. | Foto: Archiv Jindřišky Váchalové

Cílem vaší výpravy se synem byly také mnohdy ne zcela známé indiánské památky. Co všechno jste stihli?

Nejbohatší na indiánské památky je právě Belize, Honduras okolo Copánu a Guatemala. Byli jsme v belizském Lamanai, Caracolu, v honduraském Copánu a v guatemalskému Ticalu. V Mexiku je jich taky hodně, ale bývají oplocené a přístup k nim je často nesnadný, zatímco v těchto zemích jsou všechna místa ještě stále přístupná a kolikrát tam lidi ani nevybírají žádné vstupné a nechávají vás prohlédnout si je zblízka. Památky jsou většinou pěkně upravené, protože dostávají dotace na zakonzervování. Řekla bych, že i díky tomu, že na ně jsou zvědaví turisté, místní si památek váží trochu víc a uvědomují si, že mají něco, co jinde není. Myslím, že indiáni jsou na svoji minulost hrdí.

Dobrodružné cestování po Střední Americe
Dobrodružné cestování po Střední Americe | Foto: Archiv Jindřišky Váchalové

Co byste doporučila lidem, kteří by se chtěli stejně jako vy vypravit do Guatemaly, Hondurasu nebo Belize?

Ve všech zemích se dá cestovat na vlastní pěst. V Hondurasu bych se vyhnula větším městům, ale třeba na ostrůvek Roatán se dá dostat letecky i lodí a je naprosto bezpečný. V Belize bych si půjčila auto, dostat se z jihu na sever k Belize City stopem je totiž dost těžké. V Guatemale se lidi rozhodně nemusí bát cestovat colectivem. Taky myslím, že by určitě měli mít alespoň nějaké základy španělštiny, protože promluvit na místní španělsky je vždycky lepší.

Jinak mám cestovatelskou sukni, která má zespodu kapsičky na kreditku, pas a tak dále. Taky u sebe třeba nosím kreditku, která ještě platí, ale nefunguje. Naštěstí jsem ji nikdy nemusela použít. Jinak mám kopie dokladů na e-mailu a jedny kopie taky s sebou. Jsou to takové všeobecné rady, které všichni cestovatelé znají.

 

Právě se děje

Další zprávy