Kliknutím zvětšíteDvě mladé blonďaté holky s širokým úsměvem vycházejí kolem 10. hodiny ráno z Husitské ulice, kde sídlí charitativní organizace Naděje. Na sobě teplé oblečení i boty, na hlavách čepice a na rukou rukavice. Na zádech nesou napěchované batohy. Lucie a Veronika jsou po třech letech zkušeností na terénní práci připravené na sto procent. Ani začínající mráz a lehké mrholení je od pomoci druhým neodrazuje.
Procházejí jednou z žižkovských ulic a vesele klábosí. „Dneska s sebou máme nějaké sušenky a bonbóny. Většinou máme i chleby, ale ty dneska nezbyly. Neseme i spodní prádlo a čepice,“ popisují obsah svých ruksaků. Léky lidem bez domova dávat nemohou. Často jim ale pomáhají ošetřit povrchové rány pomoci obinadel a náplastí.
Na rohu ulice se zjevuje jeden ze supermarketů. Před ním stojí starší žena v kabátu. Lucie i Veronika paní dobře znají. „Dobrý den Kristýno, jak se vám daří,“ zahajují terénní pracovnice dialog. „Nic moc. Ten náš lesík je teď čistej. Přišli tam před pár dnima policajti. Nějaká ženská si fotila naše stany. Všechno je pryč. Museli jsme se proto přesunout jinam,“ stěžuje si starší žena.
S radostí přijímá nabízené bonbóny i čepici. „A kde jste teď? Abychom věděli, kam vám nosit jídlo a kde vám pomoc,“ snaží se zjistit Lucie. „To je daleko. Úplně na konci,“ mlží žena bez domova. „A je tam nějaká zastávka blízko? Nebo ulice,“ ptá se terénní pracovnice. „Nene, není tam nic,“ odpovídá paní stroze.
Zatímco holky z Naděje zjišťují, jestli je Kristýna v pořádku, přichází neznámý pán. Podává bezdomovkyni sáček s několika houskami a zabalenými croissanty s čokoládovou příchutí. „Vím, že tady paní postává každý ráno. Bydlím tu kousek. Vždycky když mám pár korun navíc, tak jí donesu něco k jídlu. Vím, jak je to na ulici těžké,“ vysvětluje Igor.
Starší žena žije na ulici se svým partnerem Honzou. Protože neexistují žádné noclehárny pro páry, musí přečkávat dvojice zimu venku. I když se snaží sociální pracovnice Kristýně vysvětlit, že by mohla být v teple, nechce. Raději bude v chladu, ale se svým přítelem.
Stany jako obydlí
Lucie s Veronikou se vydávají k dalším zastávkám. V každé městské části, kterou obcházejí, znají nejrůznější zákoutí, kde lidé bez domova přebývají. Nejčastěji jde o nějaké lesíky a zapadlá místa. „V zimě je to pro nás nejlepší, jak je opadané listí, tak je všude vidět,“ říká Veronika. Hned v prvním lesíku vyčnívají mezi listnatými stromy asi tři barevné stany. „Haló je tu někdo? Tady Naděje. Jste tu,“ volají terénní pracovnice. Nikdo se neozývá. Lidé bez domova často pracují na brigádách, a proto přes den u svých „obydlí“ nezůstávají. I když ale bezdomovci mají zaměstnání, na byt jim výplata nestačí.
„Zkusíme ještě nedaleké garáže. Tam pár lidí taky známe,“ organizuje vycházku Lucie. Mladé blondýnky provádějí terénní práce už třetím rokem a vůbec se nebojí. „Lidé bez domova jsou většinou neškodní. Lidí si nevšímají. Navíc vědí, že my jim pomáháme,“ vysvětluje Veronika.
Kromě fyzické zdatnosti a vysokoškolského vzdělání v oboru zaměřeném na sociální práci, potřebují zaměstnanci Naděje i pevné nervy a komunikační schopnosti. „Všichni z nás mají buď vysokou nebo vyšší odbornou školu. Tuhle práci ale nemůže dělat každý. Člověk musí vědět, jak s těmito lidmi komunikovat a být trochu psychicky odolný,“ doplňuje Lucie.
Jelikož je zima pro lidi bez domova nejtěžším obdobím, často na ulici i umrzají. „Stává se, že nacházíme klienty, kteří bohužel venku zemřeli. Jeden kolega má na to obzvlášť smůlu. Jednou objevil i oběšeného člověka,“ popisují terénní pracovnice. Lesík končí a holky míří na malý palouček, kde je plno odpadků a ruiny garáží. Některé z nich ale stále stojí.
„Dobrý den, tady Naděje, jste tam,“ klepe Veronika na garáž s dřevěnými dveřmi a okýnkem. Vychází blonďatá paní s pánem a zdraví terénní pracovnice. „Máme se docela dobře. Vedlejší garáže tu zbourali, ale my tuhle vlastníme, tak na nás nemůžou. Ať to ani nezkoušej,“ rozčiluje se žena ve středních letech.
„Tady máte bonbóny. Ještě vám můžeme dát kalhotky a čepici,“ vyndává Lucie vše potřebné z batohu. „Díky. Neměli byste ještě něco nebo kartáček na zuby,“ ptá se paní. „Daly jsme vám toho dost, musí zbýt i na ostatní. Kartáčky budou u nás v Naději, můžete si přijít,“ odpovídá Veronika.
Z ničeho nic se na plácku s garážemi zjevuje další muž. „Čau teta,“ říká směrem k blonďaté paní. „Já nejsem žádná tvoje teta. Neznám tě,“ odporuje ostře. „Já si chci jen promluvit,“ zkouší to znovu černovlasý pán. „Vypadni nebo pustím psa. Dělej,“ nenechá se zastrašit žena. Odchází naštvaně do garáže. „Radši už půjdeme,“ konstatuje Lucie.
Darovat můžete i brýle
Terénní pracovnice nachodí 10-20 kilometrů za den. Místa v několika městských částech obcházejí pravidelně každý den. „Někam nechodíme, protože víme, že ty lokality pokrývá třeba Armáda spásy,“ uvádějí blondýnky. Potraviny, které lidem bez domova nabízejí, získávají i z potravinových bank. Oblečení do Naděje nosí i sami Pražané. „Pokud chce někdo pomoci, oceníme teplé ponožky, čepice, spodní prádlo. Oblečení na zimu. Hodily by se nám třeba i staré brýle, které už nepoužíváte,“ dodávají Lucie s Veronikou.
„Vycházky“ po Žižkově se účastní i místostarosta Prahy 3 David Gregor, který s Nadějí spolupracuje a na terénní práce vyrazil už po několikáté. „Nejsilnějším momentem pro mě bylo loni v zimě, když z jednoho ze stanů vylezla těhotná žena. Byla v osmém měsíci a ‚bydlela‘ ještě s dalšími třemi muži. Terénní pracovnice se jí tehdy ptaly, jestli ví, kde bude rodit a jestli byla u lékaře. Domluvily jí schůzku v Naději U Bulhara, kde mají lékaře. Bohužel už nemohou kontrolovat, zda tam šla, a nutit ji k tomu taky nemohou. Žena si přála dítě nechat. Bohužel ale nevím, jak to dopadlo. Doufám, že dobře,“ uzavřel Gregor.
13
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
