Rozpad federace Čechy překvapil, neznali jsme slovenské bolesti a zklamání, říká Pithart

Bývalí premiéři Česka a Slovenska Petr Pithart a Ján Čarnogurský se účastnili na počátku 90. let jednání předcházejících rozdělení federace, ačkoli u samotného konce společného státu 31. prosince 1992 již stáli jejich nástupci Václav Klaus a Vladimír Mečiar.

Pithart i Čarnogurský byli při jednáních o rozdělení Československa zastánci spíše měkčího přístupu. Pithart proslul svou koncepcí „dvojdomku“, což mělo být volnější uspořádání společného státu. S touto ideou však neuspěl. Čarnogurský zase prosazoval koncepci samostatného vystupování Slovenska vůči zahraničí.

„Češi vůbec nebyli připraveni na problémy, které nás se Slováky čekají. Neznali slovenské bolesti, slovenská zklamání,“ říká tehdejší český premiér Petr Pithart. Podle něj byli všichni čeští politici postojem Slováků zaskočeni.

„Václav Havel byl naprosto zaskočen z reakce na své první vystoupení před Federálním shromážděním, když sem přišel s návrhem tří ústavních zákonů, jeden z nich měnil název státu. On si myslel, že bude sveden boj o adjektivum ‚socialistická', ale to vůbec nikoho nezajímalo, ani komunistické poslance. A otevřel se problém, na který Češi vůbec nebyli připraveni – jak se bude společný stát jmenovat,“ vzpomíná Pithart.

Připomíná takzvanou pomlčkovou válku, tedy spor o název federace, který předznamenal její postupný rozpad. Tehdejší prezident Václav Havel totiž návrhem na změnu názvu v lednu 1990 otevřel bouřlivou diskusi, v níž se střetly odlišné představy o budoucím státoprávním uspořádání.

V březnu 1990 parlament vypustil z názvu státu slovo „socialistická“ a nové jméno znělo Československá federativní republika. Na Slovensku se však psal název státu s pomlčkou (přesněji spojovníkem, tehdy však označovaným za „rozdělovník“), tedy Česko-slovenská federatívna republika.

Nový název ale vydržel jen měsíc. Už v dubnu ho zákonodárci změnili na Česká a Slovenská Federativní Republika. Gramaticky sice šlo o název chybný, pro Slováky však nebylo přijatelné psát malé písmeno ve slově „slovenská“. S výsledným kompromisem obě části země souhlasily.

S autonomií Slovenska se počítalo už při vzniku republiky, připomněl Čarnogurský

„Nebyli jsme, ani já jsem nebyl připraven, na tu dychtivost Slováků problém řešit, a to jsem o tom věděl dost. To jsou mé první zážitky – Češi byli zaskočeni, co se to děje, co to dělají tam na náměstích. Slováci to v sobě nosili, to zklamání, nesplněné sliby české strany. Mohli to vnímat jako zradu. Češi to prostě vytěsnili, pak z toho byli rozčarováni a za chvilku začali říkat: Ať si jdou. Byla to nezralá reakce,“ míní Pithart. 

„V tom se projevilo naše historické poučení z roku 1968, kdy propukla diskuse, že nejdřív demokratizace, potom federalizace. Samozřejmě v Čechách a na Slovensku se tomu rozumělo jinak. Ale disidentské hnutí na Slovensku si už před rokem 1989, včetně podzemní katolické církve, uvědomovalo, že nemůžeme otevírat otázku česko-slovenských vztahů. Že teď je na programu dne svržení komunismu a všechno ostatní přijde až potom. Proto v demonstracích v listopadu a prosinci 1989 nic takového nepadlo a propuklo to až potom,“ říká Čarnogurský.

Připomíná, že pomlčka se objevila už v Pittsburské dohodě v roce 1918, která schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném státě. Přestože měl být nový stát jednotný, nikoli federativní, Slovensko mělo mít samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. K tomu ale nedošlo – panovala totiž obava, že by slovenská autonomie povzbudila i nároky Němců, kterých žilo v Československu více než Slováků.

Češi podle Pitharta ale o žádné pomlčce v historické smlouvě ani nevěděli. „Nás to vůbec nebolelo, nezajímalo. Ale ve slovenské duši to stále vězelo,“ podotýká Pithart. Podle Čarnogurského byl vztah mezi oběma národy jednou z vnitřních slabostí Československa, která se vždy čas od času a v nevhodnou dobu projevila.

„Dvacet pět let samostatné Slovenské a České republiky ukazuje, že Slovensko potvrdilo svoji životaschopnost jako samostatný stát. Ale ta životaschopnost v nás byla už i předtím. Národ, který to i jen intuitivně cítí, samozřejmě směřuje k naplnění toho pocitu. Protože jen samostatná státnost umožňuje naplno rozvíjet svoje schopnosti,“ vysvětluje slovenskou touhu po samostatnosti Čarnogurský.

Pithart se domnívá, že Češi sice měli Slováky vždy rádi, ale také se na ně dívali s nadhledem staršího bratra. „Mladší bratr je ještě nerozumný, dělá skopičiny, ale on se usadí a přestane zlobit. Vždycky tam byl opatrovatelský, patriarchální pocit,“ popisuje bývalý český premiér. Vztah obou národů označuje za „asymetrický“, nezájem či jen malý zájem Čechů o Slováky je podle něj charakteristický pro celou dobu existence společného státu.

Mělo být referendum, míní Pithart. Podle Čarnogurského by nic nevyřešilo

Bývalí premiéři Petr Pithart a Ján Čarnogurský se shodli na tom, že federativní uspořádání bylo nepraktické. Odlišný názor ale mají na to, zda se o rozdělení státu měli lidé rozhodnout v referendu. „Mělo být referendum, byl k tomu připraven ústavní zákon,“ řekl Pithart.

Odpůrci referenda tvrdili, že by mohlo přinést nejednoznačný výsledek, tedy že by se Češi vyslovili jinak než Slováci. „V tom měli pravdu, už ale nikdo neřekl, že pak by existovalo standardní řešení: vypsat nové volby a v nich se zeptat občanů,“ upozornil.

Podle Čarnogurského by všelidové hlasování česko-slovenský problém definitivně nevyřešilo. Podle něj nebylo vyhlášeno především proto, že se politici nedokázali dohodnout na formulaci otázky, která má být voličům položena. Pithart připustil, že to je problém každého referenda.

Diskuse bývalých premiérů Petra Pitharta a Jána Čarnogurského volně navázala na debatu Václava Klause a Vladimíra Mečiara z loňského prosince. Oba bývalí premiéři tehdy prohlásili, že byl rozpad státu nevyhnutelný, mezi Čechy a Slováky bylo podle nich dlouhodobě napětí.