Takhle vypadaly ulice New Yorku v 90. letech

Způsob, jakým zachycujeme a konzumujeme pouliční fotografii, se během posledních 24 let drasticky změnil. Právě před 24 lety, v roce 1994, vydali Colin Westerbeck a Joel Meyerowitz poprvé knihu Bystander (Náhodný divák) – vyčerpávající průzkum nejvlivnějších pouličních fotografů v historii. Oba profesoři ale cítili, že je nezbytné knihu v roce 2017 vydat znovu včetně fotek historických billboardů a devadesátkové módy (můžeme se pokochat pohledem třeba na všudypřítomné ledvinky); oba autoři nám tak umožnili vidět ulice New Yorku ještě před érou iPhonů.

V aktualizovaném vydání, které je nyní k dostání v obchodech, doplnili Westerbeck s Meyrowitzem kapitolu věnovanou vzestupu digitální fotografie. Ta se věnuje obsesi městským prostorem, akčními snímky a konzumerismem, kterými se na přelomu 20. a 21. století zabývali fotografové jako Noel Camardo a Richard Bram.

Pouliční fotografie je rychle se vyvíjející žánr zahrnující jak fotografie z 19. století zachycující dámské kloboučky a cylindry, tak současné instagramové momentky různých stylařů. Ale Westerback, profesor na Kalifornské univerzitě, trvá na tom, že metody a subjekty tohoto média se sice změnily, avšak silná pouliční fotografie dosáhne stejného efektu v kterékoliv době. Umí zachytit úžasný ruch a bezprostřednost našich každodenních životů. Pro i-D jsme s ním vedli rozhovor o výrazné estetice devadesátkové pouliční fotografie i o tom, jaký vliv s sebou přinesly digitální foťáky.

Proč jste měli potřebu znovu vydat Bystander?
Ta knížka vyšla původně v roce 1994, a existuje ještě aktualizované paperbackové vydání z roku 2001, ale od té doby kniha aktualizovaná nebyla. Jedna z hlavních změn spočívá v tom, že dnes existuje mnohem víc pouličních fotografů než kdykoliv dřív. Chtěl jsem se zaměřit na vliv postmodernismu na historii fotografie jako umělecké formy a na to, co vzešlo během těch 24 let od prvního vydání. První edice prozkoumala začátek tehdejšího posunu v pouliční fotografii, ale ještě to nebylo tak úplně jasné. Takže tohle nové vydání opravdu vyžadovalo novou kompozici a ohlédnutí zpět. Celou knihu jsem přepsal.

V době prvního vydání Bystanderu ještě samozřejmě neexistoval Instagram. Myslíte si, že tato platforma změnila pouliční fotografii významným způsobem?
Myslím, že pro většinu pouličních fotografů je Instagram hrozně náhodný a přeplněný, než aby mohl být účinnou distribuční sítí. Částečným důvodem, proč jsme s Joelem dali dohromady Bystander, byla snaha pomoci pouličním fotografům. Když mám besedy, přijde hrozná spousta lidí, protože všichni z nich se téhle formě fotografie věnují na amatérské úrovni a chtějí se dostat do kontaktu s ostatními. Instagram je pro tenhle účel jednoduše moc chaotický.

Fotografie: Jeff Mermelstein, New York City, 1993. Zveřejněno s laskavým svolením Laurence King Publishing.

Jaké typické vlastnosti má pouliční fotografie 90. let?
Její hlavní vlastnosti jsou stejné, jako byly kdykoliv předtím. Pouliční fotografie byla vždy limitována fotografickým filmem. Něco jste vyfotili, a pak jste se zabývali fotkami, u kterých jste byli přesvědčeni, že za něco stojí nebo jsou zajímavé. Ale teď skoro všichni používají digitál, což celý proces zjednodušilo a zpřístupnilo. Po pravdě je to zjednodušené až příliš. Dřív jste šli ven se dvěma, možná třemi svitky filmu. Dneska si fotky můžete prohlížet hned, jak je vyfotíte, dokonce si jich můžete vyfotit třeba tři sta!

A jak tenhle aspekt ovlivňuje práci, kterou fotografové vytváří?
Výsledkem je, že fotografové editují už během procesu focení. Což je chyba. Pouliční fotografové z éry svitkového filmu by vám řekli, že si po focení udělali tiskový list s fotografiemi, nad kterými se mohli zamyslet a říct si: „ Co jsem si tady sakra myslel?“ Bylo to impulzivní médium a na výsledek jste se mohli kouknout až s odstupem času. Po čase jste si začali ve své práci všímat jakéhosi vzoru, nového instinktu.

Pouliční fotografie je médium, které tak trochu pracuje s podvědomím – nemáte čas dělat vědomá rozhodnutí, prostě následujete svůj instinkt. Někdy svému vlastnímu instinktu nerozumíte, až se najednou začne zjevovat jako nějaký vzorec. Když ten vzorec ztratíte vyhazováním digitálních snímků, aniž byste se na ně vůbec podívali nebo si je uložili, zbavujete se sami sebe.

Digitální fotografie otištěné v knize občas navozují pocit, jako by byly nafoceny nahodile. Mají současní fotografové výrazně nový přístup ke způsobu focení?
Klasičtí pouliční fotografové pracovali s formalismem. Například v práci Henri Cartier-Bressona si můžete všimnout velmi odhodlané kompozice. Má tendenci vytvářet obrazy, kde se okrajové prvky snímku doplňují, a díky tomuto přístupu vznikají naprosto jasné, ojedinělé a samostatné fotografie. A ve třicátých letech byly během velké krize do celé Ameriky vysílány skupinky, aby fotily a zachytily momentální situaci uprostřed krize.

Pak v poválečné éře – kterou v Americe odstartoval Robert Frank – se fotografie staly mnohem více otevřené a nelimitované. Začínaly se zabývat fotožurnalismem běžného života. Teď už to bylo mnohem více o tom, jak se fotografie v rámci jedné série vztahují k sobě navzájem, a „kniha fotografií“ se stala mnohem důležitější pro předávání témat a nápadů.