Je lepší být černoch v Alabamě, nebo obžalovaný v ČR?

Úhel pohledu

Je lepší být černoch v Alabamě, nebo obžalovaný v ČR? 1
Úhel pohledu
Jan Vučka
Sdílet:

Dnešní příspěvek bude hlavně obrazové povahy – viz titulní fotografie nahoře. Filmoví znalci jistě nalevo poznávají scénu ze slavného snímku Jako zabít ptáčka (USA, 1962). Napravo je záběr z „moderního“ trestního soudu v České republice.

Paradoxně americký film má zobrazovat, jak černoši v Alabamě ve třicátých letech čelili předsudkům a diskriminaci a jak neměli šanci na férové soudní řízení. Český záběr trochu připomíná Kde je Wally: obhájce je ta vzdálená postava vzadu, jíž vykukuje ucho a rameno za příslušníkem.

Jak na vás to srovnání působí?

Dodejme, že klasické drama natočené podle neméně známé novely Harper Lee zobrazuje věrně, jak bývá obžalovaný usazen v americké soudní síni. V USA sedává obžalovaný, i kdyby byl držen ve vazbě, vedle svého obhájce – se všemi samozřejmými důsledky pro zajištění jeho práv, které je zbytečné rozepisovat. Asi by Američanům přišlo divné, kdyby měl sedět jinde a jinak.

V Česku naproti tomu funguje středověko-socialistický typ procesu, kde je obžalovanému dáváno už usazením najevo, že je pouhým objektem a že nemůže být rovným partnerem „orgánů“.

Pokud by měl někdo idealistické představy o tom, jak to chodí, některé „moderní“ soudy v ČR bez rozpaků napíší do oficiálního protokolu o jednání toto (jména si samozřejmě vymýšlím):

Protokol o hlavním líčení
Okresní soud v … dne …

Soudce: JUDr. František Novák
Státní zástupce: JUDr. Jindřich Vomáčka
Protokolující úředník: Jan Vopička

--- [ZDE SE NACHÁZÍ TLUSTÁ ČÁRA]

Obžalovaný: Ing. Jiří Dvořák
Obhájce: JUDr. Petr Němec

Ponechám na úvaze čtenářů, zda by měli důvěru v to, že strana obžaloby a strana obhajoby mají před soudem rovné postavení a že soud jejich slova bude měřit stejně, když už v hlavičce protokolu dá soud nepokrytě najevo, že „pan státní zástupce je přece taky orgán, jako my, a vlastně patří taky k soudu“.

Další praktikou u některých českých soudů je, že při poradě senátu bez přítomnosti stran si státní zástupce může nechat věci na stole, zatímco obhájce si na pokyn soudu musí všechny papíry, tužky, notebooky atd. povinně vzít s sebou na chodbu.

Jak můžete věřit, že se vám dostane spravedlivého procesu, když soud otevřeně demonstruje, že pan státní zástupce je pro soud důvěryhodná osoba, zato člověk, jenž hájí obžalovaného, je pochybné individuum. Proč pak mít vůbec nějakou závěrečnou řeč a snažit se s nějakými argumenty, když soud předem bez obalu řekne, že vám nevěří?

Kdyby lidi věděli, jaký někdy bývá rozpor mezi hezkými proklamacemi v učebnicích a realitou, třeba by tlačili na změnu, ale tohle většina laiků nemá šanci vidět a ti, kdo se v tom pohybují, jsou patrně příliš zapojeni do systému, než aby proti systému vystoupili. Škoda...

Závěrem v zájmu vyváženosti dodejme, že mohlo být i hůř. Jsou země, kde obžalovaný sedí vedle obhájce (což by měla být úplná samozřejmost; například USA), jsou země, kde k němu nemusí mít přímý přístup (ne pouze ČR, i některé jiné demokratické země to bohužel takto mají; ovšem ty často mají delší tradici řádného procesu a jiný přístup soudců), a pak jsou samozřejmě země, kde je stav ještě horší. V takovém Rusku může být obžalovaný usazen uvnitř soudní síně v samostatné kleci – patrně aby si o ruském zřízení nikdo náhodou nedělal iluze.

Ale snad bychom měli mít jasno v tom, jakým směrem se orientovat, které země si brát jako vzor a jaký systém chceme kopírovat. Zatím bohužel, třicet let po revoluci, bojujeme s přežitky dob minulých a dodneška jsme nedokázali překonat neblahé dědictví stereotypu „náš pan prokurátor vs. sprostý obžalovaný“.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články