Josef Kemr byl silně nábožensky založený a zásadový, pro mnohé byl morální autoritou. Totalitnímu režimu se zprotivil hned dvakrát. Netajil se tím, že komunisty nenáviděl, a dokonce veřejně vystoupil proti okupaci v roce 1968. Navíc velmi miloval Boha a svoji víru neskrýval, nechybělo-li mu něco, byla to odvaha. Na pohřbu básníka Jaroslava Seiferta pronesl řeč zakončenou citátem z Bible: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám.“ A když mu chtěli udělit titul Zasloužilý umělec, napsal na ÚV KSČ dopis, v němž napsal: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“

I kvůli tomu plivnutí komunistům do tváře měl omezenou uměleckou činnost a jeho práce byla přehlížena. Pro režiséry, kteří jej chtěli obsadit do svých filmů, to znamenalo velkou námahu a užití důvtipu, aby si jej prosadili. Vyprávět by o tom mohl například Jiří Menzel, který chtěl svěřit Josefu Kemrovi nesmrtelnou roli dědy Komárka ve filmu Na samotě u lesa. Když přes příslušné stranické orgány cesta nevedla, Menzel lišácky slíbil, že roli přeobsadí, když mu dodají jiného herce, který umí hrát na violu, odpovídá věkem, umí kosit trávu a sít obilí. No a jiný takový nebyl… Věci, které považoval za správné, ale Josef Kemr dělal i mnohem méně na očích.

Milovník starožitností například neváhal sehnat stavební materiál a pak vlastníma rukama opravovat boží muka ležící kdesi za Prahou. Začátkem 80. let zase Kemr přidal jedinečný příspěvek k rekonstrukci Národního divadla. Dal totiž roztavit prý až čtvrt kilogramu zlata, ze kterého nechal udělat pozlacené šrouby a zlaté matky s podložkami a vše v roce 1981 osobně zamontoval do krovů rekonstruované scény. Jsou tam dodnes… Rehabilitace a zadostiučinění se Josefu Kemrovi dostalo až po roce 1989. Za celoživotní mistrovství v činohře byl odměněn čestnou Cenou Thálie (1993).

„Nikdo se v něm pořádně nevyznal. Jediné, co je jisté, je, že miloval hudbu, kočky a jeviště,“ řekla jednou o Kemrovi jeho kolegyně Luba Skořepová. Životní lásky měl pouze dvě, děti ale neměl. Jeho první ženou byla o jedenáct let starší herečka a divadelní režisérka Eva Foustková, po její smrti v roce 1977 zaplnila prázdné místo po Kemrově boku o dvacet let mladší herečka a asistentka Národního divadla Marika Skopalová. Ale připadá-li vám nyní Josef Kemr jako postava neskutečně, až neuvěřitelně ideální, musíme prozradit, že teprve ve vysokém věku se dozvěděl, že má nemanželského syna, který jako by mu z oka vypadl. Testů DNA netřeba, jen dokázal, že ani svatému muži nebylo nic lidského cizí… 

Podívejte se na video s Kemrovým synem!