Scammell MH, Scarab a Townsman (1934-1968): Kuriózní tříkolové tahače z Británie

Britský Scammell začínal v roce 1896 jako kolářská dílna v londýnském Spitalfields, záhy přibyly do výrobního programu kočáry a později servis parních náklaďáků Foden. Vlastní produkce přišla na řadu až na počátku 20. let minulého věku, nově vytvořená společnost Scammell Lorries Ltd. působila ve Watfordu. Za svou existenci vyráběla mnoho typů nákladních aut, nejen pro civilní použití, ale i pro armádu.

Británie je však proslulá tříkolkami, tamní daňový systém je dlouhá léta zvýhodňoval oproti klasickým osobním automobilům. Tedy ty osobní, u nákladních vozidel to neplatilo. Scammell přesto produkoval tahač (!), který měl vpředu jen jedno kolo. Z dnešního pohledu naprostá kuriozita měla však své opodstatnění. Vyvinul ji vlastně Napier. Ano, ten Napier, který začátkem 20. století vyhrával automobilové závody a později proslul leteckými motory, které s oblibou používali světoví rekordmani. Nakonec ale ztratil zájem pokračovat v projektu a vše prodal Scammellu.

Mechanical Horse

Původní verze se jmenovala Mechanical Horse (tedy doslova „mechanický kůň“), zkráceně MH. Proč vlastně vznikla? Vlastně na zakázku London and North Eastern Railway (LNER), jednoho z největších železničních dopravců v Albionu. Právě železničáři požadovali vozidlo s lehce odpojitelným kloubovým návěsem, ovladatelné a obratné. Mělo skutečně v místní přepravě různého zboží z nádraží do obcí a měst nahradit koně. Zvířata přece potřebovala ustájit a nakrmit a také se o ně musel někdo starat, i když zrovna netáhla žádný vůz. Věčné přepřahání unavovalo, školený personál byl nutností – a také znečišťovala cesty, takže náklady rostly...

Původní prototyp Napier vylepšil už pod hlavičkou Scammellu inženýr Oliver Danson North v roce 1933 a o rok později začala sériová výroba. North přidal automatickou spojku přívěsného zařízení (nebyla potřeba řidičova asistence) a jediné přední kolo se mohlo otáčet takřka libovolně. Zadní část tahače měla dvě ocelové kolejnice, řidič zajel pod odpružený přívěs se skládacím rámem, dvojicí cívek a otočnými kolečky, který přizvedl. Ložná plocha se pak spojila s tahačem ocelovým háčkem a bylo hotovo, celá operace trvala asi 20 sekund. Pokud se to řidičovi nepodařilo, byl zde ještě druhý spojovací hák. Pak už stačilo pouze povolit parkovací brzdu vzadu za kabinou, to už musel ale zevnitř vylézt. A mohlo se vyrazit. Uvolňování probíhalo podobně pomocí pák, poté, co se ovládací kolečka návěsu dotkla asfaltu, se aktivovaly i brzdy.

Základ jednoduchého a robustního „mechanického koně“ tvořil ocelový rám, na něm byla posazena ocelová kabina, u prvních vozů ještě s plátěnými dveřmi, poté uzavřená dřevěná, takřka čtvercová. Slabší verze s benzinovým motorem SV 1125 cm³ uvezla tři tuny, silnější s agregátem 2043 cm³, oběma z vlastního vývoje pak dvojnásobek. Pohonné jednotky byly vychýleny lehce doleva, takže bývaly problémy se stabilitou prázdných vozidel. I s takřka pětimetrovými návěsy však se tyto stroje dokázaly otočit na šesti metrech, dokonce i těsně před překážkou, takže manévrovatelnost byla skvělá. Protáhly se také úzkými uličkami, kde by i menší náklaďáky nemohly kvůli šířce projet.

Samozřejmě nešlo o žádné trhače asfaltu, maximální rychlost nepřekročila 32 km/h, ale v tehdejším provozu se nejednalo o brzdu, navíc byly vozy mnohem rychlejší než koně s nákladem. Spotřeba mezi 14 a 28 l/100 km byla akceptovatelná.

Zákazníci se profilovali nejen z řad drážních společností, také pivovary chtěly malé a hbité náklaďáky,. Royal Air Force pak používala pro tahání letadel, dopravu proviantu, námořnictvo mělo jeden kus na letadlové lodi HMS Ark Royal, kde dopravoval palivo, v Indii, tehdejší britské kolonii zase sloužily popelářům, doma v Británii hasičům. Scammell přišel s tímhle dříčem v pravou chvíli, pomohl udržet společnost nad vodou v těžkém období doznívající hospodářské krize, protože si získal velmi slušnou popularitu. Šestituny se pak nabízely i pod značkami Bedford, Thornycroft a Austin. Největším rivalem byl obdobný Karrier Cob s dvouválcovým motorem Jowett, ten používaly pro změnu London, Midland and Scottish Railway (LMS).

Licenci koupil v roce 1937 i francouzský FAR, který používal čtyřválce z Citroënu Traction Avant. Součást slavné automobilky Chenard-Walcker své Cheval Mécanique a Poney Mécanique stavěla až do konce, tedy roku 1970. První generace „mechanických koní“ vzniklo s logem Scammellu 14 tisíc. Britská armáda jich během druhé světové války provozovala 676, LNER jich do roku 1938 nakoupil osm stovek.

Scarab

Po konfliktu, v roce 1948 přišla náhrada v podobě Scarabu s mnohem půvabnější a oblejší karoserií, Podvozkový rám byl snížen, motor, převodovka a zadní náprava se vyráběly jako jeden celek, což usnadňovalo údržbu. Chladič se nacházel v zadní stěně kabiny, za pravými dveřmi byl umístěn nasávací otvor. Používal se stále benzinový agregát, ale objemu 2090 cm³. Objevily se však i úspornější naftové čtyřválce Perkins měly objemy 3261 a 3327 cm³. Motory se přesunuly do středu tažného vozidla, což zlepšilo dříve kritizovanou stabilitu. Ocelová kabina poskytovala mnohem více komfortu než předchůdce, pronikalo do ní méně hluku a byla... zkrátka hezká. Využívala komponentů nákladního Bedfordu řady O.

Scaraby se uplatnily i při stavbě tunelového a mostního komplexu Dartford Crossing přes Temži v roce 1963. Stále je používalo britské ministerstvo obrany i armáda k převozu všemožného materiálu na vojenské základny. Jméno bylo překvapivě zkratkou ze slov „Scammell“ a „Arab“, přičemž druhé značilo arabské koně. Nešlo o brouka. Vyvážely se i na Maltu a do Jihoafrické republiky.

Townsman

Posledním tříkolovým Scammellem byl Townsman, který v roce 1967 nahradil třítunové Scaraby. ale jejich úlohu začaly přebírat konvenční náklaďáky. Ocelový rám byl svařovaný a měl integrovanou zadní část s přípojným zařízením, opět automatickým. Návěs se však už po příjezdu na místo určení uvolňoval podtlakem, nikoli mechanicky jako dříve.

Revoluce se odehrála v použití laminátové karoserie. Plasty vyztužené skleněnými vlákny samozřejmě ušetřily hmotnost a daly se lépe – a dost futuristicky tvarovat. Scammell je používal i u těžkých řad Routeman, Trunker a Handyman. Hezkou kabinu se dvěma světly v přídi (Scaraby měly jen jedno) navrhli navíc v Itálii u Michelottiho. Zatímco místo pro registrační značku v případě Scarabu se našlo právě nad reflektorem, Townsmany je vozily originálně nad už konečně jednodílným čelním sklem. Opravdu vtipné řešení, navíc nijak neodporovalo legislativě.

Odolná konstrukce poháněcí soustavy byla vpředu zakončena pryžovým pouzdrem. Townsman se dočkal hydraulických brzd s podtlakovým posilovačem vzadu, topení a posílené ventilační soustavy včetně odmlžování skel, dvojice vnějších zpětných zrcátek, slunečních clon v kabině, ale také podvozku s vinutými pružinami vpředu a dvojitými půleliptickými listovými pery vzadu.

Scammell ale pohltil spolu se sdružením Standard-Triumph British Leyland, takže Townsmany dostaly diesely Leyland OE 160 s objemem 2611 cm³ a výkonem 38 kW (52 k), který poháněl i dodávky Leyland Twenty a větší náklaďáky Ninety. Townsmany dokázaly upalovat už osmdesátkou, nicméně jejich kariéru zařízla na konci roku 1968 legislativa. Přední kolo totiž nikdy nemělo brzdu, což nové regule pro vozidla přepravující jakýkoli náklad jaksi nepřipouštěly a tříkolové tahače nedostaly ani výjimku. Safety first – bezpečnost především. Většinu vyrobených Townsmanů koupily British Rail (bývalé British Railways) a Royal Mail.

Mechanických ořů všech tří generací vzniklo dohromady asi 30 tisíc, k nim dalších 100 tisíc přívěsů. Do dnešních dnů přežila na Ostrovech třicítka původních MH, šedesátka Scarabů a třicítka Townsmanů. Ano, tihle pracanti jsou mnohem vzácnější než leckterý supersport. Poté, co dosloužily, jich většina skončila na šrotišti. Přeživší kusy najdete třeba v Royal Air Force Museum na letišti Hendon v severolondýnské čtvrti Barnet, v železničním muzeu Great Western Railway ve Swindonu a British Commercial Wehicle Museum v Leylandu v hrabství Lancashire. V akci se představují na letním výročním veletrhu Great Dorset Steam Fair, i když nemají parní pohon. Od roku 1983 také funguje oficiální Mechanical Horse Club (MHC),

Scammell se dožil převzetí Leylandu nizozemským DAFem (1986), o dva roky později byla značka zrušena. Existuje velké množství modelů nákladních tříkolek této značky v různých měřítkách. S první zmenšeninou Mechanical Horse přišli už před druhou světovou válkou Dinky Toys, v letech 1955-1961 produkovala Scaraby Lesney Products, ano, staly se součástí slavných „matchboxů“. V devadesátých letech minulého věku se objevila série užitkových aut Corgi Trackside a „mechanický kůň“ v několika provedeních v ní pochopitelně nesměl chybět...

Foto: Auto World Press, Myn Transport, Don O'Brien, Joost J.Bakker