Rozhodování o platech politiků je příkladem, kdy jsou všichni hlasující zákonodárci ve střetu zájmů. Hlasování ve střetu zájmů by nemuselo vadit, pokud by většina poslanců a senátorů upřednostnila veřejný zájem před zájmem osobním. Tak tomu ale často není.



Minulý rok jsem v Senátu předkládal spolu s 5 kolegy novelu zákona o platech ústavních činitelů, která měla krátit cestovní náhrady v případě, že se zákonodárce nedostaví na jednání a důvody nepřítomnosti nesouvisí s výkonem funkce. Při hlasování bylo v sále 42 senátorek a senátorů. Řekněme, že šlo o ty odpovědnější. Přesto 27 smetlo návrh pod stůl…

Referendum v mezích přiměřenosti

Nejčistší by bylo, pokud by se o platových koeficientech politiků rozhodovalo v referendu. Má mít poslanec nebo senátor 2,5 násobek průměrného platu nebo 3 násobek? Pro doplnění uvádím, že zákonodárce, který nemá žádnou funkci a pobírá jen základní náhrady (např. na cestovné a oblečení), má skoro 4 násobek průměrného platu.

Referendum o platech by vyžadovalo tzv. participativní rozhodování. Nestačila by otázka ANO nebo NE. Občané by museli mít možnost zvolit aspoň z 5 variant koeficientů a výsledný koeficient by se určil na základě průměrné hodnoty. Příklad: Pokud by 20% voličů bylo pro každou z možností 2, 2.5, 3, 3.5 a 4, výsledný koeficient by byl 3 násobek.

Současný návrh zákona o celostátním referendu předpokládá, že po nasbírání 50 000 podpisů by Ústavní soud přezkoumal, zda otázka v referendu neodporuje zásadám právního státu a teprve následně by pokračoval sběr dalších podpisů nutných pro vyhlášení referenda. Pokud by zákon o referendu měl umožnit hlasování ve více variantách, musel by Ústavní soud provést i tzv. test přiměřenosti, aby zvláště krajní varianty nebyly extrémní.

Referendum o zákonu

Pokud by občané v referendu rozhodli, že základní plat poslance a senátora má být např. 2,5 násobek průměrného platu, mohli by být následně nemile překvapeni, že faktický průměrný plat politiků by byl třeba 5 násobek průměrného platu. Důvodem je to, že zákon o platech a náležitostech ústavních činitelů obsahuje celou řadu dodatečných náhrad, koeficientů a příplatků za funkce, které jsou vázány na základní plat.

Z mého pohledu by tedy bylo vhodnější, aby referendum proběhlo o zákonu jako celku a aby tento zákon byl podstatně zjednodušen a tím zpřehledněn. Např. cestovní náhrady ve výši několika desítek tisíc korun měsíčně by nemusely být vypláceny vůbec. Nesmyslné je také to, aby nárok na plný plat měl senátor nebo poslanec, který je delší dobu nemocen.

V neposlední řadě by měl zákon také omezit počty funkcí, za které jsou dodatečné (tučné) příplatky. Zákonodárci jsou dnes ve střetu zájmů nejen při hlasování o základní výši platu, ale také tehdy, když rozhodují, který výbor bude mít kolik místopředsedů. V Senátu se např. stalo, že 13 členný výbor měl 7 funkcionářů. Tedy většina členů výboru měla nějakou další dodatečně placenou funkci! Takto si Parlament větší důvěru občanů asi nezíská.


Problém je, že návrh zákona o celostátním referendu nepředpokládá konání referend, ve kterých by občané potvrzovali či rušili platnost určitého zákona nebo by projednání návrhu zákona v Parlamentu požadovali. Referendum „po Česku“ by tedy pokulhávalo za referendy, které můžeme vidět např. v Dánsku, ve Francii, v Itálii, v Rakousku nebo v Nizozemsku.

Politici by se měli rozhodnout, zda chtějí hrát roli furiantů, kteří si dělají z občanů legraci a předhazují lidem jen fikci toho, že o něčem důležitém budou rozhodovat nebo zda opravdu chtějí brát názory občanů vážně a rozhodovat v zájmu této země.