Norsko je zemí, která si doslova vypěstovala největší byznys na světě v oblasti rybích farem. Tento severský stát s jednou z nejvyspělejších ekonomik světa a vysokým životním standardem je však stejně jako na rybách závislý na těžbě ropy. Mořská těžba, která kdysi byla lukrativním způsobem výdělku, však v důsledku snižujících se cen ropy stále opadá, a proto mají Norové nápad na to, jak právě z rybích farem udělat hlavního tahouna svého průmyslu.

Naneštěstí jsou ovšem v pozici, kdy musí spíše reagovat na zhoršující se podmínky pro svůj byznys. Příčinou problémů tamních farmářů přitom není nic jiného než oteplující se klima, které do oblasti přináší nové mořské druhy a vytlačuje tradiční norské lososy, kteří jsou senzitivní na teplotu a potřebují pro svůj život zachovat studené klima. Druhý zásadní problém je zvyšující se podíl parazitů, takzvaných „mořských vší“.

Oba tyto problémy tak korespondují se zvyšující se úmrtností lososů, a proto se zároveň rapidně zvyšuje jeho cena. Jen od roku 2012 vystoupala z 35 norských korun (95 Kč) za kilo na 60 norských korun (přes 160 Kč), přičemž v určitých obdobích dosahuje až na 80 norských korun (přes 215 Kč) za kilo. Produkce je přitom stabilní a podle Financial Times se drží okolo 1,2 milionu tun ročně.

Díky své geografické poloze může Norsko problém s teplejším klimatem vyřešit tak, že produkci přesune více na sever, což se také v posledních letech děje. Zároveň jsou tamní firmy schopny do určité míry lososy od parazitů očistit. Tím však není celé odvětví spaseno, samozřejmě totiž existují i další zásadní problémy, které se však Norsko snaží vyřešit inovativními technologiemi. Původní reportáž z těchto míst publikovala agentura Reuters.

Jak nakrmit lososy? Chaluhami a oxidem uhličitým

Farmáři rybích farem musí řešit i problém nedostatku potravy pro lososy, kteří jsou jakožto dravci přirozeně zvyklí na požírání jiných, menších ryb. Navíc jsou v potravě vybíraví a stejně jako jsou citliví na teplotu, jsou i nároční na jídlo. Proto se některé firmy rozhodly vytvořit způsoby, jak pro lososy začít vytvářet umělou potravu.

Například startup CO2Bio funguje na zajímavém principu, kdy odvádí z největší norské rafinerie oxid uhličitý, který ve svém futuristickém skleníku prohání společně s vodou průhlednými trubkami, ve kterých rostou řasy. Díky následnému chemickému procesu tak vzniká potrava pro ryby. Jiný způsob vytváření umělé potravy se drží o něco konzervativnějších způsobů: mouchy nebo mouční červy, kteří jsou ve velkém množství krmeni zbytky jídla, mohou být rozdrceni do podoby rybí potravy.

Regulované množství odpadu

Rybí kolonie jsou v Norsku obvykle pěstovány v klecích v samotném moři. Tento způsob umožňuje sice lepší simulaci přírodního prostředí, avšak je tak znemožněno využití odpadu, který ryby vypouštějí. Co víc, díky krmivu bývají jeho obsahem i chemikálie. Ryby, které se dostanou mimo farmu, navíc mohou v místním ekosystému způsobit problémy.

Vyřešit se však tyto trable podařilo zdánlivě lehce – farmy byly přesunuty na pobřeží, s tím, že je přes ně pumpován konstantní proud vody tak, aby bylo stále simulováno mořské prostředí. Zároveň je zachycován odpad a farmáři z něj tvoří kompost.

Množství ryb z rybích farem se v globálním spektru rychle dotahuje na ryby chycené ve volné přírodě, přičemž lov dlouhodobě stagnuje. Norská města Bergen a Stavanger se proto staly centry výzkumu v této oblasti. Místní akcelerátor Hatch.blue se považuje za první instituci svého druhu a do jeho portfolia se už zařadil například startup Finless food, které se snaží krmivo pěstovat přímo v laboratořích. Firma Prospective Research se zase zaměřuje na pěstování mořských škeblí.

Foto: Kommunikasjonsavdelingen NTFK/ Wikimedia Commons, Hans-Petter Fjeld/ Wikimedia Commons, Ximonis (Simo Räsänen)/ Wikimedia Commons