Dochází vám benzin nebo nafta, tak zastavíte u čerpací stanice, natankujete, kolik potřebujete, a u pokladny zaplatíte – buď penězi, nebo kartou, ať už tou bankovní, či palivovou typu DKV a CCS. Jen výjimečně narazíte na stanici, která nenabízí všechny tyto možnosti.
U elektromobilů je to ovšem jinak. Abyste mohli podobně využívat celou síť veřejných nabíjecích stanic, museli byste si stáhnout speciální aplikaci, registrovat se u několika provozovatelů nebo u sebe nosit pár čipů na „otevření“ stanice. Jakkoli nějaké pokusy o sjednocení celého systému probíhají, zatím je stanic tak málo, že chybí větší vůle k jednání. Na elektromobilitu není pořádně připraven ani zákon o pohonných hmotách.
178 stanic na celou ČR
Letošní prodeje elektromobilů v Česku budou proti roku 2017 zhruba dvojnásobné, což v praxi znamená zhruba 500 aut. Velmi pomalu roste i počet veřejných dobíjecích stanic. Stát plánuje v následujících letech vyhlásit celou řadu dotačních výzev na podporu alternativních paliv, v rámci kterých by se mělo rozdělit až 1,2 miliardy korun. Velká část bude přitom určena právě na výstavbu dobíjecích stanic, aby jich do roku 2020 bylo kolem 1300. Ale realita je zatím taková, že v půlce listopadu bylo v ČR podle údajů ministerstva dopravy pouze 178 veřejných dobíjecích stanic.
Nabíjení elektromobilu Renault Twizy
Jednotný systém pro platbu za nabíjení však chybí. Provozovatelé se do toho logicky nehrnou (je lepší udržet zákazníky na svých stanicích) a stát v této věci zatím žádné rozhodnutí neudělal. Nejspíš hlavně proto, že elektromobilita je v kompetenci několika ministerstev. Tématem „roamingu“ neboli „uživatelsky přívětivého řešení, které umožní zákazníkovi dobíjení u stanic různých provozovatelů na základě nediskriminačního přístupu“ se sice zabýval Akční plán o budoucnosti automobilového průmyslu v ČR do roku 2025, ale konkrétní úkoly z toho pro nikoho nevyplynuly.
Tématu se nějakým způsobem věnují ministerstva životního prostředí, dopravy a průmyslu a obchodu. Za přípravu a realizaci tzv. Národního akčního plánu čisté mobility je zodpovědné posledně jmenované ministerstvo. Jeho mluvčí Milan Řepka iDNES.cz poněkud obecně řekl: „V rámci analýzy bylo téma strukturováno do několika dílčích oblastí, z nichž některé nevyžadují specifické řešení (týká se zejména technických standardů dobíjecích stanic a komunikačních protokolů), u jiných oblastí je regulatorní prostředí dostatečné, jen je potřeba zajistit jejich naplnění (jednorázové platby), ale jiné oblasti vyžadují úpravu existujícího stavu (týká se zejména statických a dynamických dat o dobíjecích stanicích, sdílení těchto dat a jejich zpřístupnění veřejnosti, které může vyžadovat úpravy právního rámce v zákoně o pohonných hmotách), případně se jedná o téma, které dosud není v ČR řešeno a vyžaduje hlubší analýzu (problematika organizování trhu).“
Zdeněk Neusar z ministerstva dopravy byl konkrétnější: „Pokud jde o otázku jednotného přístupu a platby za dobíjení, již dnes je v zákoně o pohonných hmotách, který mj. zahrnuje elektrickou energii mezi alternativní paliva a stanoví základní podmínky pro provozování dobíjecích stanic, stanovena povinnost pro provozovatele dobíjecích stanic nabízet službu tzv. ad-hoc dobíjení, tedy dobíjení i v situaci, kdy dotyčný elektromobilista nemá s dotyčným provozovatelem dobíjecí stanice uzavřenou žádnou smlouvu o poskytování dobíjecích služeb. Zákon však nestanoví žádné další podmínky, jaká by měla být cena za tuto službu. Často je tak tato služba dražší než když má uživatel elektrického vozidla uzavřenou smlouvu o poskytování služby. Z dlouhodobého hlediska je samozřejmě třeba se tématem zabývat a ministerstvo dopravy se těmto diskuzím nebrání. Nicméně hlavní odpovědnost by měla být na ministerstvu průmyslu a obchodu, které je i gestorem rovněž za zmiňovaný zákon o pohonných hmotách.“
Dlouhá cesta
Česká republika v tom není sama. S výjimkou několika zemí, jako jsou Nizozemsko či Francie, nemá většina zemí Evropské unie jednotný systém dobíjení vyřešený. Dá se proto očekávat nějaká iniciativa v tomto směru, podle ministerstva průmyslu se například chystá veřejná konzultace Evropské komise k této věci. K tomu, aby si uživatelé elektrických vozidel měli možnost na jedné dobíjecí stanici vybírat mezi více poskytovateli služby dobíjení, případně si mohli dobít vozidlo na kterékoliv stanici a za podmínek, které mají nastaveny u „svého“ poskytovatele služby na základě dlouhodobé smlouvy, vede ještě zjevně dlouhá cesta.
„Předpokládáme, že bude i v zájmu provozovatelů stanic toto řešit, protože pokud uživatelé elektrických vozidel s touto službou nebudou spokojení, bude to poškozovat elektromobilitu jako celek,“ doplňuje Zdeněk Neusar z ministerstva dopravy. „V první řadě tak může docházet k uzavírání dobrovolných dohod mezi jednotlivými provozovateli dobíjecích stanic, že si budou vzájemně uznávat příslušné „zákaznické karty“. Pokud by toto řešení nevedlo k cíli, lze předpokládat, že bude přikročeno k nějakému regulačnímu opatření.“
Kdekoli, ale dráž
Provozovatelé jednotlivých dobíjecích stanic neberou zatím vytvoření nějakého jednotného systému jako svůj prioritní úkol a je to logické. „Jednání probíhají,“ je nejčastější odpověď. Člověk tedy musí mít registraci a čip od konkrétního provozovatele, aby si mohl dobít auto tím nejjednodušším způsobem. Ale existují aspoň systémy, jak dobít i bez příslušné karty nebo čipu.
„Čerpání energie v síti veřejných dobíjecích stanic ČEZ je možné buď pro stálé zákazníky vlastnící unikátní RFID čip a platící paušální platby za časové období, nebo pro klienty preferující okamžité uhrazení přímé platby za jednorázový odběr. V druhém případě je možné částku za odběr uhradit pomocí platební karty, s využitím nástrojů mobilní aplikace Polyfazer Direct,“ říká Martin Schreier z ČEZu.
Podobně Pražská energetika od září letošního roku umožňuje dobíjení elektroaut na svých dobíjecích stanicích prakticky komukoli pomocí QR kódu. Uživatel čtečkou v chytrém mobilu načte kód, otevře se mu příslušná internetová stránka, kde zatrhne dobu, po kterou chce nabíjet, a je přesměrován na platební bránu ČSOB. Takový zákazník však platí vyšší cenu než klient PRE. Mluvčí PRE Petr Holubec však upozorňuje na důležitou věc: „Mimochodem není v ČR ani stanoveno, kdo je za vybudování infrastruktury pro elektromobilitu ve státě vlastně odpovědný. Stát to nechává na volné soutěži, energetické firmy hozenou rukavici sice zvedly, ale není to jejich hlavní byznys, nechytají se toho ani dosud výhradně ‚petrolejářské‘ společnosti, ani prodejci či výrobci aut. Energetické firmy a alespoň my v PRE to děláme z vlastní vůle. Jenže čas od času jsme veřejností či automobilkami zmiňováni, jako že se dostatečně o infrastrukturu pro elektromobiltu nestaráme, že ČR či Praha zaostávají atp. Aktivity v oblasti elektromobility kritizuje i veřejnost, která by raději viděla snížení ceny elektřiny než investice do elektromobility. Přesto se vyhlášených výběrových řízení na páteřní síť dobíjecích stanic v ČR i například na infrastrukturu rychlodobíječek v Praze hlásíme, jsme úspěšní a navzdory finančním prostředkům do těchto tendrů vloženým budeme za nemalé finance ze svého tyto sítě budovat. A tak je třeba mít vyřešené i to ‚univerzální‘ přihlášení a placení, protože jinak by to postrádalo smysl.“
