Na začátku bylo kolo. Před nedávnem vykopali archeologové ve Slovinsku zbytky kulatého artefaktu a jeho stáří odhadli na více než pět tisíc let. Dalších pár tisícovek let pak trvalo, než se kolo uplatnilo u aut a začalo se podobat pneumatice tak, jak ji známe dnes.
Během té dlouhé doby muselo do jejího vývoje vstoupit několik důležitých momentů. Například španělskými dobyvateli získaný přírodní kaučuk od domorodců z amazonských pralesů či trapas, který zažil americký obchodník Charles Goodyear. Pohrával si se sířením kaučuku, když mu jeden kousek spadl na rozpálená kamna. Rychle ho shodil na zem a po vychladnutí zjistil, že hmota je neobyčejně pružná. Vulkanizace byla na světě.
To už byl jen krůček ke zrodu něčeho, co pneumatiku připomínalo. Angličan Robert William Thomson podal v roce 1845 žádost o patent, v níž uvedl, že se vynález vyznačuje použitím pružných bandáží na loukotích kol, které mají za účel zmenšit sílu nutnou k jízdě a učinit ji klidnější a méně hlučnou. Vodotěsné pásy ze sířeného kaučuku totiž nafoukl vzduchem. Patent sice dostal, nicméně v praxi se novinka neuchytila.
Zlobivá tříkolka
Johnu Boydovi Dunlopovi bylo v té době pět let. Narodil se ve skotském Dreghornu a po studiích si otevřel zvěrolékařskou praxi v Belfastu. Oženil se a záhy přišel na svět syn Johny. Neposedné dítko mělo na vývoj pneumatiky dost velký vliv. Na své tříkolce totiž jezdilo po zahradě, kterou paní Dunlopová pečlivě udržovala. Jenomže úzká kola zanechávala v záhonech a na trávnících výrazné stopy, razantně tedy požádala svého manžela, aby s tím něco udělal.
Dobrosrdečný Skot ovšem nechtěl zábavu svému synkovi zakázat, a tak ho napadlo, že stačí nějakým způsobem rozšířit kola, aby rýhy nebyly tak hluboké. Rozstříhal svou gumovou zástěru a z kousků slepil hadici, kterou naplnil vzduchem. Aby náplň neutekla, otvor utěsnil. Výtvor pak obalil plátnem a na kole ho přidržel bandážemi. Zvěrolékař byl spokojený, manželka už se zlobit nebude, myslel si.
John Dunlop
Jenomže tím nebyl konec příběhu, naopak všechno začalo. Starší kamarád Charlie Edlin se nezvykle vyzdobené tříkolce malého Johnyho smál, ale jen do té doby, než si s ním dal závod. Dunlop mladší totiž vyhrál na celé čáře. Edlin byl ovšem synem místního prodejce jízdních kol, kterému vrtalo hlavou, jak je možné, že jeho potomek prohrál. I vypravil se k Dunlopům, aby zjistil příčinu. A když uviděl, čím jsou kola obalena, hned mu to zapálilo. Bicykly totiž prožívaly dobu hojnosti, ale jízda na nich nebyla zrovna komfortní. Což by cestování po vzduchovém polštáři mohlo změnit. A přesvědčil veterináře-vynálezce k podání patentové přihlášky. Psal se rok 1888.
Nové věci jsou obvykle přijímány s nedůvěrou, stejně tak tomu bylo i v případě vzduchem plněných pneumatik. Až v květnu následujícího roku se jim dostalo odškodnění – při cyklistickém závodě outsider na velocipedu vybaveném Dunlopovým vynálezem dal na frak všem závodníkům. Jeden z poražených byl synem prezidenta irského spolku cyklistů, což samozřejmě rodič těžce nesl. Nicméně uznal, že novinka má budoucnost, a tak patent od Skota odkoupil.
V roce 1890 se v Dublinu začalo nové obutí pro kola vyrábět sériově, o tři roky později pak firma otevřela továrnu v německém Hanau. Mezi tím však ještě došlo ke sporu, protože na veřejnost vyplaval Thomsonův patent z roku 1845. Řešení? Patentová ochrana přestala platit. Oficiální prvenství však Dunlopovi patří.
Bibendum slaví
A na scénu přicházejí bratři Michelinové. V roce 1891 byla totiž v Paříži založena obchodní filiálka společnosti Dunlop. André a Édouard Michelinové, kteří se soustředili na bicykly, vycítili příležitost vylepšit zájem o prodejní artikl. Mladší Édouard si novinku vyzkoušel a prohlásil o ní, že „jízda na vzduchu je zázračná“.
Ale nelíbilo se jim, že se pneumatika na ráfek lepí, takže koupili technologii, která ji umožňovala sejmout a případně i opravit. V klidu je nenechala ani stoupající obliba kočárů bez koní, tedy automobilů, takže začali s pokusy o vývoj pneumatik plněných vzduchem pro auta. Na velkolepý úspěch bylo zaděláno.
Logo Bibendum z let 1898 a 1908
Bratři Michelinové původně zdědili továrnu na zemědělské stroje v Clermont-Ferrand. A přestože měli původně jiné zájmy (Édouard se zajímal o malířství, André se stal inženýrem), projevili se jako zdatní obchodníci a vizionáři. Napadlo je, že by potřebovali pro své podnikání symbol, něco, co by je charakterizovalo.
A tak se obrátili v domovském sídle na Mariuse Rossillona, jenž používal v uměleckém světě jméno O´Galop, aby něco vymyslel. Ten se nechal inspirovat bratrskými aktivitami a stvořil postavu z pneumatik, jež dostala název Bibendum. Její první verze z roku 1898 by v současnosti patřila spíš do hororu, nicméně v průběhu uplynulých 120 let se proměnila v sympatickou figurku a například listem The Financial Times byla zvolena jako nejlepší logo všech dob. Ale to už je jiný příběh.
Také Barum slavíPrvní pneumatiky na území Československa vyrobila slovenská firma Matador v roce 1925. Tomáš Baťa vstoupil na trh s konkurenčními výrobky o sedm let později, což vedlo k jejich zlevnění na domácím trhu. V roce 1948 došlo ke sloučení všech československých producentů pneumatik, pod jeden podnik přešli Baťa, Rubena, Mitas a Matador. Z počátečních písmen společností pak vznikl název Barum, a slaví tak letos sedmdesátiny. V roce 1966 začal Barum stavět výrobní závod v Otrokovicích, dokončený byl v roce 1972. O dvacet let později německý Continental uzavřel s firmou Barum dohodu o společném podniku a název se změnil na Barum Continental spol. s.r.o. Název prošel ještě jednou úpravou – od roku 2012 je to Continental Barum s.r.o. Roční produkce přesahuje 21 milionů plášťů pro osobní automobily a milion kusů pro nákladní auta. |
