Ve 40. letech 19. století toužilo ambiciózní velení mocného britského námořnictva po dalším historickém úspěchu. Mělo jím být objevení dosud neznámé severozápadní cesty z Atlantiku do Tichého oceánu, tedy průplav kolem Severní Ameriky. Sestavilo proto expedici v čele se zkušeným kapitánem Johnem Franklinem, která vyplula v roce 1845 vstříc Arktidě. Výpravu však potkal takřka hororový osud. A na jeho konci byla smrt.
K severu mířila dvě moderní britská plavidla – HMS Erebus a HMS Terror. Písmena HMS znamenají v českém překladu z angličtiny „loď Jejího Veličenstva“. Lodě původně sloužily válečným účelům, poté absolvovaly úspěšné polární expedice, byly vybaveny parním pohonem a přístrojem pro destilaci sladké vody z mořské. Hlavní výhodou bylo vytápěné podpalubí a horká voda pro námořníky.
Stopou byly hroby
První velká zastávka čekala posádku v Grónsku. Zakotvila tu i dvě doprovodná plavidla, z jejichž útrob bylo na břeh vyvedeno a zabito deset volů, aby měli námořníci čerstvé maso. Z této doby pochází svědectví, že si posádka stěžuje, jak kapitán Franklin zakázal pít alkohol a klít. Za prohřešky či kvůli nemoci bylo pět mužů posláno zpět do Anglie. Byli nakonec jediní, kteří z celé výpravy přežili.
Ještě v Grónsku kapitán vtipkoval s důstojníky z jiné britské lodi, že mají zásoby na pět let a doufá, že v Arktidě stráví alespoň jednu zimu. Poté je už nikdo živé nespatřil.
Uplynuly dva roky a rodiny námořníků i britská veřejnost se ptaly, co se se slavnou expedicí děje. Admiralita byla donucena vyslat záchrannou výpravu a vypsala odměnu dvacet tisíc liber (v dnešním přepočtu asi šedesát milionů korun) pro toho, kdo poskytne Franklinovi a jeho mužům jakoukoliv pomoc.
Hrůza na Uralu: mysteriózní tragédie Djatlovovy výpravy |
Do pátrání se zapojily jak britské a americké úřady, tak mnoho dobrodruhů. Prvním důkazem bylo nalezení tří hrobů na ledovém místě zvaném Beecheyho ostrov, který dnes patří Kanadě.
Krutý osud 129 námořníků začal získávat konkrétnější podobu. Výprava zde, asi dva tisíce kilometrů od Grónska, přečkala v zamrzlém moři první zimu a čekala na léto, až mořský led uvolní obří lodě ze svého sevření. Nalezenými mrtvými byli hlavní topič John Torrington, námořníci John Hartnell a William Brian.
Jejich jména se dodnes v západu slunce odrážejí na bronzových cedulkách, instalovaných na tři hroby teprve před pár lety. Hroby náhodou objevili hned v počátku pátrání velrybáři. Našli také stopy po zimování, základy obydlí, pyramidu z konzerv naplněných štěrkem neznámého významu nebo sudy na umývání.
Výprava za sebou nenechala mohyly
Nikdo však nenašel zprávu, za jakých podmínek zde expedice zakotvila, což byla první velká podivnost. Tehdejší námořníci totiž při sebekratší zastávce vždy postavili kamennou mohylu, do které schovali psané vzkazy. Byl to jeden z prvních zákonů admirality, něco jako černá skříňka dnešních letadel. Franklinova mise však za sebou žádnou takovou stopu nenechala.
Přestože v jednu chvíli hledalo ztracené námořníky třináct lodí, tři hroby se na dlouhé roky staly jedinou stopou. Britská admiralita nakonec v roce 1854, po šesti letech pátrání, prohlásila mužstvo za padlé ve službě vlasti a tím dala od další možné záchrany ruce pryč.
Jenže týž rok se objevila další stopa. Jistá výprava se psím spřežením objevila v eskymácké vesnici mnoho předmětů z lodí Terror a Erebus, například důstojnický jídelní servis. Eskymáci vypověděli, že před asi šesti lety se loď Terror potopila u dnešního Adelaidina ostrova. Skupinu bílých mužů pak prý spatřili u ostrova krále Viléma, nedlouho nato našli zmrzlé mrtvoly třiceti z nich.
Mumie z Beecheyho ostrovaŘádně pohřbená těla tří prvních mrtvých námořníků byla skoro 140 let zakonzervována v ledu. Vědci, kteří je v roce 1984 exhumovali kvůli objasnění osudu výpravy, se nestačili divit. Šokem byl stav dochovaných těl, zachování podoby a dokonce očí zemřelých. Dalším překvapením se staly stopy jedovatého olova v tělech, což mohla být příčina smrti nejen trojice, ale i dalších mužů posádky. Jak se jedovatý kov do organismu dostal? Snadno. Lodě vezly tuny zakonzervovaných potravin. Mezi nimi byly i čtyři tuny citronové šťávy v sudech, postrachem antarktických výprav byly totiž kurděje čili nedostatek vitaminu C. Zásoby tvořily i konzervy zavařené právě olovem. Jedovatý kov byl i v olověných trubkách, kterými tekla voda z destilačního přístroje pro výrobu sladké vody z té mořské. |
Mezitím vyrazila další výprava, z posledních peněz ji zaplatila doufající manželka kapitána Franklina a veřejná sbírka. Ta našla u ostrova krále Viléma kostry několika námořníků, v kapse jednoho z nich, pravděpodobně stevarda, byl malý vzkaz. Dlouho nebyl k rozluštění, byl totiž psaný pozpátku. Poznámky říkaly: „K snídani budou menší příděly.“ „Čí to je kafe.“ „Tábor Terroru je prázdný.“
Na základě mnoha nových poznatků a svědectví Eskymáků bylo možné sestavit alespoň obrys tragického osudu výpravy.
V kotlících bylo lidské maso
Lodě v zimě 1846 zamrzly v ledu a posádky čekaly na léto, aby mohly pokračovat. Jenže nepříznivé počasí nedovolilo ledu roztát a námořníci museli přečkat na zamrzlých lodích i druhou zimu. Když led nepovolil ani v létě 1848, začala panika. Část mužstva se rozhodla vypravit se pěšky na jih.
Jenže zkažené potraviny, kurděje, zápaly plic, vysílení a zejména dvouleté čekání v zamrzlé krajině udělaly své. Muži, kteří táhli těžké záchranné čluny opatřené lyžemi, postupně umírali. Nejdřív své mrtvé pohřbívali, později už ne. Zvědaví Eskymáci se dívali i do kotlíků, aby zjistili, čím se Britové živili. Našli zbytky těl zemřelých členů výpravy, další rozřezaná těla byla ve člunech.
Další osud mužů je nejasný. Je však pravděpodobné, že se část posádky raději vrátila na lodě. Vyprostit se podařilo jen Terror, se kterým všichni dopluli asi sto kilometrů na jih. Tam však plavidlo znovu zamrzlo a nakonec všichni zemřeli.
Erebus byl objeven na mořském dně v roce 2014, Terror teprve před dvěma lety. Kapitolu Franklinovy expedice uzavřou nadobro až závěry výzkumů lodních vraků.
