Alexandr Solženicyn poukázal na zrůdnosti sovětské totality

Solženicyn se narodil 11. prosince 1918 v lázeňském městě Kislovodsk v severním podhůří Kavkazu. Na konci druhé světové války, v níž bojoval jako důstojník dělostřelectva a byl dvakrát vyznamenán, byl za kritické poznámky v korespondenci na adresu sovětského vedení zatčen a na osm let skončil v nechvalně proslulém trestném táboře Gulag (Hlavní správa táborů (Glavnoje upravlenije lagerej). V roce 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn (rakovinu se podařilo vyléčit), další tři roky ale strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.

V době přechodného tání za vlády Nikity Chruščova vydal v roce 1962 povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která byla prvním uměleckým dílem z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikovaným v tehdejším SSSR. Dílo triumfálně obletělo celý svět a Solženicynovi zajistilo světový obdiv.

Po nástupu Leonida Brežněva do Kremlu v roce 1964 se ale situace začala zhoršovat. Solženicyn začal publikovat v rodícím se samizdatu a v zahraničí a konfrontace se sovětskou mocí se zostřovala. V roce 1969 ho vyloučili ze Svazu spisovatelů a v roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu, ocenění si však kvůli obavám, že mu vláda nedovolí návrat do vlasti, nepřevzal. V této době byl totiž již silně konfrontován se sovětskou mocí, která mu zabavila několik rukopisů, a udělení ceny tehdejší SSSR kritizoval jako nepřátelský čin. Cenu převzal až o čtyři roky později, když byl zbaven občanství a násilně vypovězen.

V roce 1973 vyšel v emigrantském vydavatelství YMCA-press v Paříži první ze tří dílů Souostroví Gulag. „Věnováno všem, jimž život nestačil, aby o tom vyprávěli. A nechť mi odpustí, že jsem všechno neviděl, na všechno si nevzpomněl a všechno nevytušil,“ uvedl autor v předmluvě k dílu, které psal v 50. a 60. letech. Význam publikace Souostroví Gulag byl nedozírný. Byl jedním z posledních úderů naivním představám, které o Sovětském svazu stále chovali někteří západní intelektuálové. 

Popis vězeňského systému od zatčení přes soud, vězení až po vyhnanství byl tak silný nejen ohromujícími čísly popravených, mučených a týraných, ale také brilantním zachycením nesčetných příběhů lidí v tomto pekle držených. Česky vyšlo Souostroví Gulag oficiálně v roce 1990, předtím vyšlo v exilu, v curyšském nakladatelství Konfrontace v roce 1974 a 1976.

Po zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn v únoru 1974 zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ. Jednalo se o první vypovězení občana SSSR od Lva Trockého v roce 1929. Poté žil pak v Německu, ve Švýcarsku a v roce 1976 se usadil v americkém státě Vermont. Postupně na Západě vyšly všechny jeho romány Souostroví Gulag, V kruhu prvním, Rakovina. Po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil, že „je ostudné být Sovětem“.

Do Ruska se vrátil v roce 1994. Jeho návrat byl velkou událostí. Solženicyn nejprve přiletěl do Vladivostoku a poté dva měsíce putoval po Rusku vlakem. Do Moskvy dorazil 21. července.

K vývoji ve vlasti ale zůstal kritický. Vydal několik esejů o budoucnosti své země a v roce 2000 publikoval svou poslední velkou práci Dvě stě let pospolu o postavení židů v ruských dějinách a jejich roli v bolševické revoluci. Tehdy se musel bránit nařčení z antisemitismu, které se objevilo v tisku.

Solženicyn zemřel v srpnu 2008 ve věku 89 let na infarkt. Byl dvakrát ženatý, z druhého manželství měl tři děti. Jeden z jeho synů Ignat Solženicyn (46), úspěšný pianista a dirigent, bude dnes dirigovat ve Velkém divadle premiérové představení opery podle Solženicynova románu Jeden den Ivana Děnisoviče.