RECENZE: Ve filmovém Útěku si napsala nahou hereckou exhibici

Útěk začal projíždět festivaly od Cannes přes Karlovy Vary po Stockholm a nyní vstoupil do kin, kde se zřejmě spoléhá na „silné ženské téma“. Jenže to ani feministkám nestačí.

Snímek inspirovaný skutečnou událostí, který režírovala Agnieszka Smoczyńska, si totiž drží diváka tak důsledně od těla, jako by byl uvězněn v citové karanténě. Nedovolí mu, aby se nadchl třeba jen pro jedinou z postav, snad s výjimkou chlapce, jehož dětský představitel přesně vyjadřuje zmatek nad podivným chováním dospělých.

6 fotografií

Navíc celá nálada příběhu staví kolem zjevně slušně situované, ale nefunkční rodiny chladnou zeď bezútěšnosti. Noční nádraží, kde se hrdinka v úvodní scéně vymočí na nástupišti, připomíná čekárnu na věčnost, podobná odcizenost dýchá dva roky poté z prostředí nemocnice, kde marně zkoumají ženinu minulost. 

Teprve když ji pozvou do televizního pořadu, ozve se rodina, která ji na obrazovce v přímém přenosu pozná, a žena se znovu učí být dcerou, manželkou a matkou. „Jsi jenom jednou z mnoha verzí sebe sama,“ napovídá polský slogan filmu Útěk, který má však blíže k diagnóze než k podívané.

Samá mátoha

Gabriela Muskała si totiž napsala vlastní exhibici, roli založenou na prázdném výrazu, ať její hrdinka bloumá domem rodičů, kde s podobně mimoňským postojem pobaví její babička, nebo domácností, kterou sdílela se svým mužem a dítětem. Člověk se přistihne, že by ji rád popostrčil, ať se proboha trochu snaží, zajímá, vyptává, co jejímu zmizení předcházelo, ale místo toho herečka vystavuje svou odtažitost a častou bezúčelnou nahotu.

Útěk 50 % Polsko / Česko / Švédsko, 2018, 103 min Režie: Agnieszka Smoczyńska Scénář: Gabriela Muskała Hrají: Gabriela Muskała, Łukasz Simlat, Małgorzata Buczkowska, Zbigniew Waleryś, Dariusz Chojnacki, Piotr Skiba, Halina Rasiakówna Kinobox: 60 % IMDb: 6.3

Musí to být nejspíš nakažlivé, protože také všichni kolem ní se pohybují jako mátohy. Počínaje stolováním a konče zábavou se chovají po vzoru loutkového panoptika.

První trochu lidský dotek si Útěk dovolí ve scéně, kdy se u moře ztratí zoufalé ženě její potomek, druhý pak v autě, kde rodině hrozí nehoda. Nicméně to už je pozdě vzbuzovat zvědavost, natož snad porozumění. Prostě Útěk zosobňuje onen typ přepjatého umění, ve kterém si dva lidé sdělují svá zásadní traumata venku mezi sněhovými vločkami, místo aby si popovídali v teple u stolu jako normální smrtelníci.