Debata začala otázkou Renaty Kalenské nakolik je dnes pro lidi důležitá svoboda vyznání. Historik Jaroslav Šebek připomenul, že na druhém vatikánském koncilu byla v prosinci 1965 přijata deklarace o náboženské svobodě. „Myslím si, že právě některé z těch pasáží této deklarace o náboženské svobodě by v současné době měli číst i lidé, kteří tak často hovoří o kulturní válce, která nás podle nich má čekat,“ upozornil Šebek. Vzpomněl rovněž kardinála Josefa Berana, který se o rozvoj náboženských svobod velkou měrou zasloužil.
Tomáš Halík označil náboženskou svobodu za důležitou, podle řady autorů dokonce jde o svobodu klíčovou. Fenomén náboženství se dnes podle Halíka výrazně proměňuje, což celou situaci komplikuje. „Dnes vidíme, že církve ztrácejí monopol na náboženství a stát ztrácí monopol na politiku,“ uvedl Halík s tím, že odluka církví od státu nepřinesla kýženou změnu v podobě definitivního řešení majetkových poměrů. „Bude třeba o těch věcech ještě znovu a důkladněji mluvit,“ dodal.
Fotogalerie: - Halíkova bohoslužba
Zdeněk Susa podotkl, že evangelíci považují náboženskou svobodu za důležité téma, jednoduše proto, že již byli v historii zakázáni. „Nejdříve jsme byli zakázáni, pak jsme byli tolerování, pak jsme obdrželi náboženskou svobodu a nyní můžeme dělat to, o co se tradičně snažíme – tj. být těmi ostrůvky pozitivní deviace,“ dodal.
Bereme tedy dnes svobodu, byť třeba tu všeobecnou, jako samozřejmost? „Svoboda je komplikovaná věc, těžko si na ni zvykáme,“ reagoval Tomáš Halík. „Otevírá ohromné množství možností. Zpočátku se ta svoboda chápala jako určité jasné privilegium, pak jsme si začali uvědomovat, že je to také odpovědnost,“ pokračoval Halík a uvedl, že svoboda není jen darem, nýbrž i úkolem, ve kterém je náročné obstát.
S tím souhlasil historik Jaroslav Šebek, podle kterého se česká společnost ještě nenaučila žít ve svobodě. „Jsem toho názoru, že v roce 1989 nám tak trochu spadla z nebe,“ uvedl Šebek. Přitakal Tomáši Halíkovi s tím, že svoboda se krátce po revoluci brala jako cosi automatického. „Myslím si, že jsme s ní neuměli nakládat a stále to neumíme, protože svoboda vyžaduje také velmi důležitý rozměr – ten etický. S tím se zatím naše společnost příliš nenaučila žít,“ usoudil Šebek. Podle něj se v současné době zdá, že do roku 2008, než vypukla finanční krize, byla brána svoboda jako samozřejmá věc, ovšem nyní jsme v situaci, kdy se otevřeně hovoří o tom, že některé věci, dříve vnímané jako neférové, jsou dnes akceptovány jako něco normálního.
Dále se diskuse stočila k chování církve během uplynulého století. Tomáš Halík pochválil české kněží a církev obecně, která se prý během německé okupace chovala výtečně. „Je tam potom ale ještě jedna temná kapitola, to je taková ta pravicová katolická inteligence, kteří se nechali hodně vtáhnout do takové adorace autoritativních režimů,“ dodal jedním dechem Halík s tím, že šlo spíše o italský fašismus, nežli o nacismus. Tyto momenty v historii označuje jako „katolicismus bez křesťanství“. Přesto se podle něj tito pravicoví katolíci nezdiskreditovali kolaborací s nacismem, ačkoli sami neměli Československou republiku v lásce.
Renata Kalenská se poté vrátila zpět k době vzniku Československa, a připomněla, že již šestý den existence první republiky byl stržen mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Jaká tedy byla na počátku republiky nálada? „To je právě důkaz, že katolická církev byla jako celek vnímána jako nositelka negativních tendencí,“ uvedl historik Šebek, podle kterého byla tehdejší církev spojována s habsburskou dynastií. Vše se datuje až k bitvě na Bílé hoře. „Na negaci k Bílé hoře se stavěl český národní program. Právě 28. říjen neznamená jen vznik československého státu, ale také přepólování našich tradic,“ dodal Šebek s tím, že před rokem 1918 šlo o tradice katolické a konzervativní, kdežto po vzniku republiky přišla husitská a reformační tradice. Šebek připomněl, že mariánský sloup vznikl jako připomínka obránců Prahy před Švédy v roce 1648 a s Bílou horou neměl nic společného, jde tedy o historický omyl. „Pokud by měl dav zaútočit na nějaký symbol pobělohorské doby, tak měl zaútočit na sochu pražského jezulátka,“ dodal ještě.
Jste hrdí na Armádu České republiky?Anketa
Renata Kalenská se dále vrátila k tři a půl roky starému výroku, který pronesl tehdejší poslanec Igor Jakubčík: „Katolická církev za druhé světové války netrpěla, byla jedna z největších spojenců nacistického Německa. Katolická církev schvalovala odsuny a vraždy Židů.“ „To je tedy hodně drsný mýtus,“ okomentovala sama Jakubčíkův výrok. „Pozor to není mýtus, ale je to tak, že se to týká hlavně jednoho konkrétního kněze, který ani nebyl Čech,“ poopravil souvislosti historik Šebek. Tím knězem byl Alois Hudal, který po válce pomáhal nacistickým pohlavárům utéci z Evropy, mezi které patřil například i Josef Mengele.
Dále se debata stočila k 21. srpnu 1968. Renata Kalenská připomněla, že Tomáš Halík ten den strávil jakožto student v Londýně. „Já jsem nalezl cestu ke křesťanství a ke katolické církvi v šedesátých letech. Ten zásadní krok jsem udělal v roce 1966. Pak jsem v roce 1967 poprvé poznal během krátkého pobytu v Holandsku církev na Západě,“ řekl Tomáš Halík s tím, že jej zážitek šokoval. „Tam se totiž o církvi diskutovalo, u nás to bylo tak, že jsme měli velkého nepřítele a ten nás sjednocoval. Přijel jsem do toho Holandska, kde jsem měl jedinou katolickou knihu,“ pokračoval Halík. V Holandsku mu řekli, že jeho knihu už tam třicet let nikdo nečte a raději řeší otázku, zda je bůh mrtev. „Včera se oženil náš farář a my teď protestujeme proti biskupovi,“ přidal Halík další střípky z tehdejšího dění v holandské katolické církvi.
Fotogalerie: - Tečka za církevními restitucemi na Hradě
Na Západě prý na Halíka koukali jako „na balíka z Východu“. „Já jsem přijel zpátky a teď jsem tady poznal takové ty ultrakatolíky. A ti říkali: ‚Podívejte se, ten koncil, to je spiknutí židů a zednářů a rozbíjení církve.‘ No já jsem tomu chvilku věřil, hltal jsem takové ty jejich materiály. Naštěstí byl další rok osmašedesátý. Takže já chápu tu mentalitu katolických konzervativců. Ti tenhle šok prožili v roce 1989, kdy se poprvé dostali ven a najednou viděli, že v církvi jsou různé názory, debatuje se a byli z toho úplně vyjukaní,“ pokračoval Halík o tom, jak se vyhnul nástrahám konspiračních teorií.
Renatu Kalenskou zajímalo, co Tomáše Halíka přesvědčilo, aby se v prosinci 1968 vrátil z Británie zpět do Československa, kterému již pevnou rukou vládli normalizační komunisté. „Rozhodl jeden dopis od paní doktorky Neradové, která mi psala: ‚Tomáši, vy píšete, jak se tam máte báječně, jak je všechno skvělé, ale on už tady skoro nikdo nezůstal z těch lidí, kteří byli aktivní, a pořád je tady možné něco dělat. Já myslím, že byste se měl vrátit.‘ Taková blbost, vždyť jsem tady naprosto šťastnej, studuju na anglické univerzitě…a jak jsem odkládal ten dopis, tak jsem si říkal: ‚A pro co já ale žiju? Abych se měl dobře, nebo dělal to, co je správné?‘ A celou noc jsem se modlil. Opravdu jsem zápasil a ráno jsem se rozhodl, že se vrátím,“ vysvětlil Tomáš Halík pozadí svého návratu za železnou oponu.
Další otázka se týkala toho, jaký byl pro církev přechod z „podzemí“ do svobodného světa. „Přechod byl dost plynulý,“ uvedl Zdeněk Susa s tím, že evangelíci byli prvními, kdo v bouřlivých událostech 17. listopadu 1989 do světa vyslali prohlášení, kterým se zastali protestujících studentů a nabídli se jako prostředníci pro jednání. Zároveň takřka okamžitě začal očistný proces v rámci církve tak, aby byla církev přeorganizována pro svobodnou dobu.
Fotogalerie: - Havel 80
Tomáš Halík se v rámci kontextu vrátil do osmdesátých let. „Já jsem tehdy byl členem takového generálního štábu té podzemní církve, který byl okolo Mádra a Zvěřiny. A tam jsem byl vybrán, abych spolupracoval s kardinálem Tomáškem. Mádr, Zvěřina a já jsme byli tři lidé, kteří tvořili takovou šedou eminenci a pomohli jsme tomu, aby kardinál Tomášek, z velmi, velmi opatrného biskupa, který se nechtěl namočit, ještě se vlastně vymezil proti Chartě, tak se stal tím velkým národním symbolem,“ zavzpomínal Halík. Tomáškovi prý přinášel různé nápady, ale bylo to prý složité, protože kardinál Tomášek, jakožto muž narozený na konci 19. století, byl již na prahu devadesátky.
Tomáš Halík si uvědomoval, že je potřeba změnit více, než jenom režim. „Věděli jsme, že tady musí být změna mentality, hodnotové struktury,“ vyjádřil se Halík a dodal, že on i jeho okruh v tomto smyslu vypracovali plán po českou církev. ,Ten nápad jsem dostal jednou v Katedrále sv. Víta, druhý den jsem se obrátil na člověka, s kterým si teď vůbec nerozumím, ale se kterým jsme na tom spolu pracovali, to je Petr Piťha,“ zmínil Halík katolického kněze Piťhu, který se stal centrem pozornosti médií poté, co v září otevřeně kritizoval tzv. Istanbulskou úmluvu. „Předložil jsem to Tomáškovi, který tomu po dlouhém přemlouvání dal své jméno. Byl to takový koncept, připravit tu společnost, nejen církev, ale všechny lidi dobré vůle, aby se zapojili do hluboké proměny společnosti,“ pokračoval Halík v popisu toho, jak chtěl změnit českou společnost k lepšímu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
