Pořád vysmátí lidé jsou podezřelí, říká komik a básník Pavlásek

Sbírka básní s názvem Racek a moře vyšla teprve nedávno. Mnozí lidé přitom ani netuší, že to zdaleka není vaše první koketování s poezií, že?
Napsal jsem už předtím tři knížky básniček pro děti. U básní jsem však v podstatě před léty začínal. Odmala jsem pořád něco vytvářel. Měl jsem takové dvě polohy. Jednak jsem dělal různé scénky pro rodinu, pro kamarády na táboře a tak podobně. Furt jsem se předváděl, dělal ze sebe šaška a byl jsem rád, když se lidi smáli. No a ta druhá stránka přišla, když jsem objevil poezii. To bylo poprvé už v dětství, když jsem si četl verše v čítankách. V pubertě pak poezie trošku převážila. Začal jsem se uzavírat víc do sebe a cítil jsem se být básníkem.

5 fotografií

Vydrželo vám to dlouho?
Do pětadvaceti let. Do té doby jsem skoro pořád seděl doma a napsal stovky básní. Nikam jsem je však nenosil, neposílal jsem je do žádných časopisů ani nic podobného. Dělal jsem si jen takové knížečky pro sebe. Až v těch pětadvaceti letech jsem se rozhodl, že vystoupím ze svého bytu a své ulity básníka a stanu se komikem. Poezie mi zůstala v tom, že jsem psal knížky pro děti a texty k písničkám. Až teď jsem si po čase zase zkusil napsat knížku básní pro dospělé.

Inspiraci k aktuální sbírce jste sbíral hlavně ze svých cest po světě. Napadají vás verše, i když jdete jen tak po ulici, nebo jedete tramvají?
Ano, to se mi stává. Většinou to mám však tak, že se musím aktivovat, aby ke mně nápad vůbec přišel. Musím zkrátka hlavně chtít něco udělat. Když vím, že chci napsat knížku básní, tak víceméně koukám okolo, přemýšlím nad tím a nějaká básnička mě prostě napadne. Stejné je to, když vím, že musím vymyslet nový stand-up. Prostě koukám okolo.

Spojení vás a poezie může být pro ty, kteří vaši práci nesledují až tak detailně, poměrně překvapivé.
To ano, věděl jsem, že to nebudou brát všichni, protože poezie není většinový žánr a není pro každého. Řekl jsem si, že budu rád, když to pár lidí osloví a někdo si třeba i řekne, že chce poznat i jinou moji stránku, než je vidět obvykle.

Jak jsou na tom vůbec dnes Češi se vztahem k poezii? Sám připouštíte, že to není zrovna masová záležitost.
Poezie se vždycky četla málo. Není to nějaká novinka dnešní doby. Platilo to tak třeba i za doby první republiky. Nemá smysl si v tomhle dřívější dobu nějak idealizovat. Nedávno jsem četl knížku vzpomínek Julia Firta, který byl za první republiky nakladatelem, a on sám psal, že Nezvalovy knížky vycházely například v nákladu patnácti set kusů. Většina – třeba osmdesát procent, se navíc neprodala. Za války vycházely knížky v několikatisícových nákladech, protože lidé poezii četli víc. Za doby protektorátu to pro ně znamenalo něco víc. Jinak to však i dříve byla spíše záležitost pár stovek výtisků. Stejně jako dneska.

Dají se nějak básně víc přiblížit i těm, kteří sami od sebe poezii nevyhledávají?
Zajímavá věc je, že lidé vnímají a mají rádi například texty písniček, což je vlastně také poezie . Já moc nerozlišuji mezi básněmi a texty písní, protože poezii vidím v obojím. V této formě mají k poezii blízko, protože ji zpřístupňuje muzika. Pak si najdou cestu i k textu. Snažím se zpřístupňovat tento žánr tím, že dávám básničky na Instagram a začal jsem k tomu ještě fotit, takže fotky doprovázím básněmi. Právě tato kombinace fotky a básničky lidi víc přitáhne.

Je psaní knih a poezie kompenzace, kterou vyvažujete práci stand-up komika?Aby zkrátka vládla mezi humorem a vážnem rovnováha?
Nevím, jestli je to kompenzace a vlastně ani nemám rád rozdělení mezi vážným a humorným. Pro mě se obojí neustále proplétá. Každá komika vzniká z vážné situace a život není jenom srandovní, nebo jenom vážný. Vážná věc může být často směšná a legrační. Vlastně je mi podezřelé, když je někdo neustále vysmátý a pořád dělá vtípky. To přeci není úplně normální.

Stejně tak je divné, když je někdo celý život vážný a ani se nezasměje. To je vlastně ještě divnější. Pro mě to není kompenzace, ale spíš nějaká jiná stránka povahy. Nevím, jestli jsem introvert nebo extrovert, ale když jsem na jevišti, tak se nakopnu a dělám zábavu – pokud mám diváka. A když ho nemám, přemýšlím zase nad něčím jiným.

Vy si své knížky sám také vydáváte. Jak jste se k tomu dostal?
První dvě knížky jsem vydal u velkého nakladatelství, ale u té další mě oslovili přímo lidi z distribuce. Navíc mám kamaráda, který dělá grafiku, tak jsem se rozhodl zkusit si ji vydat sám. Jsem původně vystudovaný knihovník a mám knížky rád. Tento způsob má výhodu, že se jim můžu trochu víc věnovat. Nevýhoda je, že to stojí také víc času, protože se o spoustu věcí starám sám a ve výsledku se výtisků prodá méně. Je pravda, že kdybych si knížky nevydával sám, vydělal bych na nich asi tak třikrát víc. Není to úplně ideální, ale zatím mě to však takhle baví.

Kromě psaní se pořád věnujete hlavně vystupování. Na co nového se v nejbližší době chystáte?
Mám svůj celovečerní stand-up program Kdo nepláče, není Čech, se kterým vystupuji. Zatím jsme měli asi padesát repríz. Až jich bude sto nebo sto padesát, chtěl bych udělat někdy příští rok druhé představení. Pořád také jezdíme s představeními Na stojáka a teď nedávno jsme udělali jako takový experiment film Na stojáka v kině – Zepředu i zezadu. Je to záznam představení včetně scén ze zákulisí. V listopadu se film dostal do kin a teď v prosinci se objeví na DVD. Pak dělám ještě na spoustě dalších věcí, ale to nechci prozrazovat.

To jste tedy hodný.
Dobře, tak například píšu takový seriál na internet, ale dokud to nemám hotové, nechci říkat víc. Doufám, že budu mít hlavně čas ho dokončit.

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Už je to deset let, co jste opustil klasické zaměstnání a přešel na volnou nohu komika. Prý vás k tomu ale musel pošťouchnout váš nadřízený.
Takhle to přímo nebylo, ale je pravda, že když jsem začínal účinkovat v Na stojáka, stala se mi jedna taková příhoda v pojišťovně, kde jsem dělal. Šel jsem po chodbě a zastavil mě jeden pán z představenstva a povídá mi: „Co tu děláte? Sledujeme vás, když vystupujete na HBO a když pak přijdete do jídelny, všichni na vás zírají. Vy byste měl být někde jinde. Co tady pořád ještě děláte?“ Tak jsem si řekl, to je pravda. Co tady ještě dělám?

Je to pro vás práce – rozesmívat lidi?
Nepřistupuji k tomu jako k práci, protože je to něco, co mě baví. Nechtěl bych už dělat něco jiného.