V dřevěnce z roku 1812, kde bydlí, plyne vždy adventní čas v klidu a v rozjímání.
Ženu jen mrzí, že kvůli třesoucím se rukám už nemůže psát básně a kvůli špatnému zraku číst knihy. Přesto sem tam vezme silné brýle a hostům, kteří přijdou popřát hezké svátky, předčítá ze svých knih.
Básně psávala výhradně ručně ve starotěšínském nářečí. Vyšly jí čtyři knihy: Koření, Malinový svět, Polátané živobytí a Po našimu – pěšky i na křídlech.
V době, kdy byla básnířka malá, se ještě mnozí na stromeček chodili dívat jen do kostela.
„U nás se zdobil jablky, ořechy, perníky a obyčejnými svíčkami. Táta mi vysvětlil, že každá svíčka značí slovo pána Ježíše a ozdoby zase vše dobré na Zemi. A ryba se jí na Štědrý večer proto, že učňové pána Ježíše byli rybáři,“ říká Kupiec.
„Jenže o rybě si v poválečném období většina lidí mohla nechat jen zdát. Když nevyšlo ani na maso, máma si poradila. Listy zelí pomazala sádlem, posypala rýží s cibulkou, zatočila, obalila ve strouhance a upekla místo něj.“
„Někdo trpěl hlady. My měli ořechy i ovoce z lesa“
Vůbec první vánoční dárek v životě však obdržela Kupiec ve škole. Balíček obsahoval jablka, oříšky a bonbon. „Celý jeden bonbon. Tehdy hotový poklad,“ směje se. Pak ukazuje figurku malého anděla z kartonu, kterou opatruje osmdesát let.
„Visel na školním stromku. Uchvátil mě. Odkládala jsem halíř k halíři, abych si ho mohla koupit,“ popisuje.
Rodiče nějaké drobnosti pod stromeček dětem nadělovali, až když byly starší. Každá ze čtyř děvčat tam našla třeba sponku do vlasů, punčochy a bratr stužku ke košili nebo ponožky, prostě něco praktického, co si rodina nemohla pořídit v běžném roce.
Zvyky v její rodině tradici nemají. Považovaly se tam totiž za hřích s tím, že tomu, co lidem ukázaly, pak někteří až bezhlavě věřili. „My jsme se sestrami jednou ale zhřešily,“ přizná Aniela.
A rozpovídá se o zvyku se čtyřmi ořechy, které znamenaly čtyři roční období. Každé z děvčat je rozlousklo. Pokud některý z nich byl špatný, byl to signál, že v tom období dotyčná onemocní. „Jedna z mých sester měla špatné všechny čtyři a bohužel v tom roce umřela,“ dodává Kupiec.
Za nejkrásnější dárek v životě považuje žena album na fotky, které našla pod stromečkem od muže, ještě než se vzali.
„Po válce manžel učil na zdejší škole a já jsem byla s dětmi doma. Na výplatní pásce míval osm set korun. Strašně těžko se z toho dalo vyžít, přesto jsme spolu byli šťastní. Třeba jsme na Vánoce dostali jediný dárek. Muž přinesl ze školy mýdlo. Radovala jsem se, bylo v čem prát a s čím se mýt. Spousta rodin na tom byla hůř. Vyloženě trpěla v poválečném čase hlady. My jsme měli alespoň ořechy, nasušené ovoce z lesa a hlavně sami sebe,“ poznamená Kupiec.
Téměř stoleté seniorce ani ve vysokém věku nechybí smysl pro recesi. Například vymyslela, že si celá rodina vzájemně dá pod stromeček maličkosti, s jednou podmínkou. Názvy dárků musely začínat na písmeno K.
„Za dárky nikdy neutrácíme horentní sumy. Jsou spíše pro pocit, že na sebe myslíme, a takto byla i legrace,“ dodává básnířka.
