RECENZE: Pět procent. Jak se moří revizoři, největší loňské filmové nic

„Zábavná komedie“, za niž se slovy tvůrců vydává snímek Evy Toulové Jak se moří revizoři, se celé týdny vynalézavě schovávala svým nepřátelům: kritikům, multiplexům, velkoměstům. Ale i malá místní kina se jí rychle zbavovala; zdálo se, že nepřežije rok 2018.

Přehlídka utrápenosti

Ovšem oč úmornější je to podívaná, o to odolnější výdrž vykazuje. Jako by dobrovolníkům, kteří na vznik nabubřelého nic v internetové sbírce přispěli, chtěla dokázat, že investovali správně. Přitom stejně dobře mohli své peníze spálit.

Zaprvé nejde o komedii, natož zábavnou, nýbrž o rodinné melodrama krize středního věku, dokonale dokládající, jak se na téma Americké krásy dá vyrobit česká hrůza.

Zadruhé nezná filmový jazyk, celou podstatu zpackané existence „jsem stárnoucí vůl“ odvypráví revizor hromadné dopravy v monologu, případně v dialogu s bratrem. Pasivní, sebelítostivý, bezcílně bloumající, totálně nezajímavý hrdina. A není sám, kdo vzdychá při pohledu do zrcadla, film Jak se moří revizoři by mohl dostat cenu za nejvyšší výskyt bezdůvodné utrápenosti v historii kinematografie.

Zatřetí, i dospívající potomci bolestínských rodičů se chovají jako na prahu puberty, načež umravněný scénář dovede dceru k prohlédnutí, že by neměla partnery střídat jako ponožky, a syna k objevu, že si lépe vydělá brigádou než loupeží.

Začtvrté, veškerá řemesla tu přicházejí na buben, počínaje statickou kamerou, před niž hrdinové vesměs usedají, vstávají a zase usedají, a konče prkenným herectvím; dokonce ani zaplakat neumějí.

Otrlí distributoři

A zapáté, noční můra domácích rádobyfilmů, product placement čili využití sponzorských výrobků, tu nabývá obludných rozměrů. Mužova vzpoura vede právě a pouze do značkového obchodu s pánskými obleky, jeho žena si pro změnu zvedne sebevědomí návštěvou reklamního salonu krásy. Čímž je manželské odcizení zažehnáno a postavy si mohou padnout do náruče se sdělením, že v celém všivém světě má jedině rodina ještě cenu.

Dalo by se pokračovat donekonečna: o sáhodlouhých záběrech přípravy salátu, o pózování ve sponzorském resortu, o klipové manýře „průletů“ městem. Ale podstatnější než jeden špatný film jsou dvě varování, jež z něj plynou a za něž sklízí pět procent.

Že ani absolventi FAMU nejsou imunní vůči tvůrčí nemohoucnosti a že za největší průšvihy domácí kinematografie nesou hlavní díl viny distributoři, kteří nulovou hodnotu poznají, přesto ji divákovi otrle vnucují za jeho peníze.