Je legendou, jakých už na Rallye Dakar moc není. Když zde v roce 1986 debutoval, aktuální český jezdec Martin Macík ještě ani nebyl na světě. Pomáhal k triumfům Karlu Lopraisovi a ani teď, v 69 letech nebude v Jižní Americe chybět. „Jen už nezávodím. Bylo by to riziko,“ říká bývalý navigátor Josef Kalina. Jak bere, že se jede letos poprvé jen v jedné zemi? A zkusí ještě někdy startovat?
Na věhlasné Rallye Dakar už prožil mnohé, v téhle roli ale bude poprvé. Po postu navigátora se stane moderátorem před kamerou, který bude v rámci týmu Buggyra zprostředkovávat fanouškům události za oponou. „Chci využít toho, že se s některými lidmi znám a zatahovat do toho i cizí jezdce. Aby to byl Dakar za kulisy a ne jen cestopis po Jižní Americe,“ přeje si Josef Kalina. Málokdo totiž ví o téhle soutěži víc než on.
V čem bude letošní Rallye Dakar jiný? Koná se v jedné zemi, čeká se hodně písku, bude tam málo rychlých pist… co třeba dál?
„Tak ony tam nějaké pisty rovněž budou, jen jich bude méně. Jsou tam ta dunová pole, kde etapu nějak namotají, nastrkají to na pětníku, ale když se odjede od pobřeží, jak začínají kopečky, tak tam jsou také sakramentsky blbé pisty. Jde o takové kaňony a organizátoři tam tu trasu také strčí. Martin Šoltys sice říkal, že by byl rád, aby to bylo pořád v dunách, ale to tak nebude.“
Co tedy očekáváte?
„Bude to hodně namotané, jelikož pořadatelé budou muset využít relativně malý prostor. To je pro navigátory první potíž, protože těch průjezdních bodů tam budou hromady a je třeba to stále sledovat. A druhá potíž bude v tom, že jak se pojede nahoru, dolů a k tomu ještě různé okruhy, tak poušť bude rozježděná jako prase. Čili takoví ti stopaři, co vidí kolej a hned hup do ní, můžou skočit do stopy, která je ze dne předtím a může vést úplně jinam. To navigační motání bude tedy těžké.“
Ani tohle pro vás tak nebyla, coby legendárního navigátora Karla Lopraise, výzva se zase postavit na start?
„Ano, tohle by bylo hezké a líbilo se mi to. Obzvlášť v tom písku, kde je výhoda, že nedostáváte tolik do těla. Je to přeci jen měkčí, a i když se to auto svalí, je to mírumilovnější. Nejhorší, co snad existuje, jsou ty argentinské polopouště, kde jsou metr co metr tvrdé dunky porostlé křovím, jedna za druhou, a když se po nich trochu jede, je to ran jak o pouti. Děsivé.“
Takže proč jste se nakonec rozhodl nevyrazit do závodního vozu ani tentokrát?
„Ač je to třeba letos ohleduplnější, stále bych si nebyl stoprocentně jistý, že to ve mně někde nezachroustá. A aby to musela celá posádka kvůli mně odtroubit, tuhle zodpovědnost už na sebe brát nebudu. Navíc si myslím, že do toho musí vlézt ti mladí. Dneska je pomalu čtyřicátník v kamionu mladý kluk. Kolomajzovi je 45, Šoltysovi 40… jediná mladá posádka jsou macíkovci. To jsou mladí kluci a uvidíte, že půjdou nahoru.“
Co tedy čekat dál od Peru, mimo písky, duny a tradiční nástrahy?
„Je tam jiný typ krajiny a skvělé klima. I když je tam teplo a léto, tak je to u Tichého oceánu, což je výrazně příjemnější než v Argentině, kde je ve dne 50 stupňů a 38 v noci. Pod těma Andama je tam na zdechnutí, kdežto zde od moře je to lepší. Moře je navíc studené, ráno do toho začne prát sluníčko a do 500 metrů vždy stoupne mlha. A když se to stane, motorkáři často musí odložit starty, protože nemohou létat vrtulníky. Lidé jsou tam ovšem milí, prostí… sice tam měli zase polopřevrat, tak nevím, jak nás tam budou mít rádi… střílet po nás ale nebudou.“
Což vy jste třeba zažil, protože jste ještě za časů Dakaru v Africe závodil, že?
„Ano a můžu říct, že tady je to z hlediska bezpečnosti a lidí něco jiného. Oni jsou svým způsobem nadšení, že se něco děje… vyjedou do dun, načež si sednou, čekají a pak koukají, jak se tam motáme. Není to jak v Africe, kde potkáte za celý den jen dva chlapy s velbloudem, kteří na vás koukají… a když přijedete do města, tak se všichni jen dívají, jak by vám něco ukradli nebo s vámi něco vyšmelili…. Tady to tak neplatí. Neříkám, že by si člověk neměl dávat pozor, ale oproti Africe je to nebe a dudy. Problém je jen ta španělština, u které jsem se zase musel asi podesáté naučit základy, které pak v únoru, až se vrátím, stejně zapomenu.“
Jak se tváříte na to, že se Dakar letos jede jen v jedné zemi, v Peru?
„Tohle je zajímavé, protože Rallye Dakar má vysloveně ve svých základních stanovách napsáno, že je to závod, který se odehrává v několika zemích. A to se poprvé za 41 let nepodařilo, což už je dost na pováženou. Na druhou stranu všichni víme, že prostor pro tyhle závody prostě ubývá. Rusové se sice strašně snaží, aby to stáhli na svou stranu, ale i ta jejich Silk Way Rallye dopadla posledně dost špatně. V roce 2017 to byl krásný závod, tak se nafoukli, že kam se hrabe Dakar… jenže vymysleli kravinu, že se jelo naopak z Číny do Ruska, k tomu je pak vykopnul Kazachstán a do toho si ruští sponzoři stěžovali, že se to jede málo v Rusku… až z toho vznikl nesmyslný krátký polozávod, jenž byl jen v Rusku a nebyl tam snad nikdo kromě Rusů. Svět holt spěje k tomu, že se bude jezdit akorát na stadionech.“
Což pro vás, ryzího dakaristu, asi není to, co by vás těšilo…
„Je to škoda, nicméně je fakt, že jak přibývá lidí, tak ubývají tyto volné prostory. Samozřejmě že i když se celý ten dakarský cirkus chová neskutečně kulturně z hlediska odpadků a vypouštění olejů, tak co si budeme povídat, také to nějak super ekologické není. Minimálně ten randál. Faktem ale je, že my z té staré generace, kteří jsme vyrostli na motocyklových terénních závodech, na těch buginách či off roadech, teď pomalu ale jistě zjišťujeme, že to tak už nebude. Za chvíli ta auta už nebudou ani řvát.“
Zkusíte si třeba ještě jednou do závodního kokpitu sednout, když to letos nevyšlo? Vyslyšet třeba přání týmu, který s vámi prý počítá, až bude Rallye Dakar hostit padesátý ročník?
„To je samozřejmě vše legrace, protože Dakar je svým způsobem vrcholový sport a to se nedá dělat do nekonečna. Opravdu je to hrozná fyzická zabíračka. Ten poslední ročník se mi ještě líbil, protože jsem jel se dvěma nováčky a dost jsem je držel na uzdě, ale jet například s Kolomajzem (Martinem Kolomým), to bych nezvládl. Těch ran, co člověk dostane, to je až děsivý. Já už jsem dvakrát z auta otřes mozku měl, pamatuju si všechna ta utrpení, takže bych se už do toho ostrého auta nehrnul. Čímž ale nepopírám, že bych si třeba nějakou rychlou asistenci v budoucnu klidně rád odjel.“
Jak se tedy na to stále držíte v kondici? Martin Kolomý třeba chodí plavat, co vy?
„Samozřejmě také něco dělám, ač čím dál tím míň. Má výhoda je, že žiju na venkově v Pošumaví, tak mám neustále na starosti práce v lese a na polích… To mě drží a mé tělo je na to zvyklé. To jak někteří kňourají, že je to těžké, nevyspí se a musí spát na zemi, to je pro mě normální.“
Navíc to i za setkání po roce s dakarskými známými z celého světa asi stojí, ne?
„Ano, je pravda, že rok co rok ubývají, ale přesto jich tam ještě pár je, se kterými jsme začínali. A to je na té celé věci asi to nejlepší. Že se zase setkám s tou starou partou.“
Související články
