Lidé už si nešetří jako dřív, v krizi je to může dohnat. Měli bychom víc pracovat i spořit, jinak se staneme zemí dluhů, říká nový člen bankovní rady ČNB.
Hned na svém prvním hlasování jste zvedl ruku pro zvýšení úrokových sazeb a zařadil se mezi jestřáby. Co vás k tomu vedlo?
Byl to hlas pro „holubičí“ zvýšení. Tedy zvýšení sazeb, ale s opatrným výhledem. Opatrným říkám proto, že brzdí ekonomika v Německu, a tak nechci signalizovat dopředu víc než jedno zvýšení. Nesedí na mě typické označení jestřáb.
Co všechno máte na mysli, pokud mluvíte o opatrnosti?
Česko by samo o sobě vyžadovalo vyšší sazby, ale opatrnost je na místě kvůli číslům ze světa. Brexit už bych ani nezmiňoval, všichni vědí, že to bude ještě dlouhé. Obchodní války jsou problém. Německo ve třetím čtvrtletí mezičtvrtletně kleslo o 0,2 procenta, ve čtvrtém to byla asi stagnace. Průmyslová výroba je dole meziročně o 4,7 procenta. Německým automobilkám už ale nové zakázky zase narostly, takže vidím smíšené signály. USA rostou už 39 čtvrtletí v řadě, dosud v historii rostly nejdéle 40 kvartálů. Očekávání recese a následná opatrnost hodně vychází i z toho, že růst už trvá dlouho, byť zatím nic nekolabuje jako v roce 2008. A kdybych měl jasné signály recese v Česku, nehlasuji pro vyšší sazby.
Aleš Michl Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Kariéru zahájil v Hospodářských novinách, v letech 2006 až 2015 pracoval jako analytik a investiční stratég Raiffeisenbank. Spolupracoval s Národní ekonomickou radou vlády (NERV), byl externím poradcem Andreje Babiše na ministerstvu financí i ve funkci premiéra. V roce 2016 založil s ekonomem Pavlem Kohoutem investiční fond Quant. S účinností od prosince 2018 ho prezident Miloš Zeman jmenoval členem bankovní rady České národní banky. |
Zmiňujete kopu rizik. Existuje vůbec prostor pro vyšší sazby, když je inflace na cíli, dvou procentech?
Inflace je podle běžného spotřebitelského koše nyní sice dvě procenta meziročně, ale ve výhledu má zrychlit. A ceny aktiv rostou daleko více. Například hodnota firem v Česku se mezi roky 2012 a 2018 minimálně ztrojnásobila. Kdybychom dali ve výpočtu inflace větší váhu trhu nemovitostí, dostaneme inflaci přes tři procenta.
Jak vysoko by tedy mohly sazby – i s přihlédnutím k přepálenému trhu bydlení – vystoupat?
Pokud se ukáže, že Německo jen flirtovalo s recesí podobně jako na přelomu let 2012 a 2013, pak v Česku za mě půjdou sazby nahoru směrem k normální úrovni, která je tři procenta.
ČNB brzdí trh nemovitostí prostřednictvím limitů u hypoték, což ale zvedlo velkou nevoli, protože řada lidí na vlastní bydlení už nedosáhne. Nestačilo by jen zvedat sazby?
Zákon nám říká: pečujte o cenovou a finanční stabilitu. Nositel Nobelovy ceny Jan Tinbergen ukázal, že ekonomika potřebuje tolik nástrojů, kolik má cílů – na cenovou stabilitu má centrální banka jako nástroj úrokovou sazbu, na stabilitu finanční má sadu opatření, která limitují, jak vysokou hypotéku může člověk dostat v poměru k ceně nemovitosti a k jeho příjmům. Tedy odpověď je: nestačilo by to. Na stoprocentních hypotékách koneckonců zkolaboval americký hypoteční trh. Ty limity bych už ale nezpřísňoval. Pokud by rostla repo sazba a promítlo se to i do růstu úroků z hypoték, pak ten jeden z limitů – výše splátek vzhledem k měsíčnímu příjmu (DSTI) – ztratí preventivní význam, mohl by se naopak uvolnit.
Sazba centrální banky je teď 1,75 procenta, u vkladů v bankách jsou však úroky – nepočítáme-li časově omezené marketingové akce – stále jen mírně nad nulou. Proč jsou banky opatrné a úroky nezvedají?
Nejsou opatrné, vědí, co dělají, maximalizují zisk. Třetinu svých peněz si výhodně ukládají u ČNB a inkasují za to v průměru těch 1,75 procenta. Navíc slušně vydělají na úvěrech pro podniky, kde růst sazeb přenesly na klienty. A neplatičů je teď velmi málo. Pokud by dál rostla repo sazba, pro což jsem hlasoval, banky by na to konečně mohly reagovat zvýšením úroků na spořících účtech, lidé větším zájmem o spoření a ekonomika by byla lépe připravena na případné zpomalení.
Jaké úroky by tedy byly optimální?
Optimum existuje jen v teoretickém modelu. Má úvaha je: míra úspor domácností je nyní nižší než před krizí 2008. Banky tlačí, aby si lidé půjčovali, aby nakupovali. Jenže tím lidé ztrácejí „zajištění“ před případnou recesí. Vyšší úroky na běžném účtu by řadu lidí podnítily, aby si více odkládali stranou.
Stačí tisíc korun měsíčně. Začněte si odkládat ještě dnes. Poradíme jak. |
Potřebujeme takové zajištění? Hrozí, že by se z Česka v případě recese opravdu stala „země dluhů“, jak o nás nedávno napsal The Guardian?
Potřebujeme teď prostě více úspor a pak nehrozí, že budeme zemí dluhů. Měli bychom více pracovat a spořit, jinak začínáme naplňovat Veblenovu teorii zahálčivé třídy. Dáme pětikilo za kabelovku, ale zdráháme se dát pětikilo na spoření. A to samé bych poradil státu.
Co tím máte na mysli?
Dříve či později bude muset skutečně řešit problém s důchody, teď ho nic netlačí. Můžeme to utáhnout ze státního rozpočtu na úkor dluhu nebo zvýšení daní. Anebo udělat jednoduchou důchodovou reformu, kdy si stát sám vytvoří skutečné úspory. Může vzniknout státní suverénní fond, v němž by měla tahle země svá investiční aktiva. Když v něm postupně, během dvaceti let našetří dva až tři biliony korun majetku, ponese mu to v průměru zhruba dvě stě miliard ročně. To jsou přesně peníze, které budou potřeba na zalepení deficitu ve státních penzích. Vycházím z toho, že výnos suverénních fondů je dlouhodobě kolem sedmi procent ročně. Pochopitelně, je to průměr, v některých letech může být ztráta, jindy vydělá nadprůměrně.
A co by měl stát do toho fondu dát?
Portfolio fondu by sestavili profesionální bankéři. Stát tam může vložit třeba kus ČEZ, státní firmy, jež platí dividendy, budovy, které pronajímá. Měl by začít tvořit portfolio i ze zahraničních investic pro diverzifikaci. Výhoda je v tom, že ročně by se generoval cash, dividendy, nájemné, úroky, které by lepily díry v důchodovém účtu.
Známým příkladem země, která má takový suverénní fond, je například Norsko. Jsou i další?
Moc zemí to nemá, protože většinu peněz projedí. Norům se aktiva díky ropě kumulují mnohem lépe, my bychom postupovali daleko pomaleji, protože ještě k tomu potřebujeme i stavět. Berte to jako vizi, nápad do budoucna, jak si zafinancovat sekyru v penzích.
Byl jste poradcem premiéra Babiše, mluvili jste o tom? Šel by do toho?
Nemluvili. O reformě penzí se tu mluví už dlouho, vzniklo několik komisí. Teď má být další, ČNB do ní dokonce má jmenovat svého člověka. Žádnou komisi nepotřebujeme, všechno už je vymyšlené, potřebujeme jen jasné rozhodnutí.
Když se ještě vrátím k úročení vkladů v bankách. Možná by reagovaly, že teď mají peněz dost, proč by si měly říkat o další…
Ano, i kvůli tomu jsou sazby na běžných účtech stále u nuly. A díky intervencím má ekonomika přebytek likvidity, kterou ČNB musí navíc stahovat a platit za ni 1,75 procenta.
Byly devizové intervence chyba?
Trvaly zbytečně dlouho, měly se ukončit dříve, rychleji a bez varování, aby to nevábilo spekulanty. Ostatní kolegové v radě si to ale nemyslí – je to jen můj soukromý názor.
Koruna teď neposiluje, jak se čekalo. Je to právě důsledek kurzového závazku, nebo jeho pozdního zrušení?
Je to důsledek obojího. Protože všechny ty spekulativní pozice, co se vytvořily díky intervencím, způsobily „překoupenost“ koruny. Tudíž brzdí třeba i sbližování českých mezd s německými. Není normální, abychom měli tržní tříměsíční sazbu dvě procenta, v eurozóně byla minus 0,3 procenta, a koruna vůči euru neposilovala.
Spekuluje se o tom, že jste hlasoval pro zvýšení sazeb, abyste pomohl svému bývalému investičnímu fondu Quant.
Nesmysl. Na první schůzi bankovní rady jsem řekl: byl jsem členem správní rady investičního fondu a externím poradcem ministerstva financí, ale na všechny funkce jsem již rezignoval. K tomu navíc jsem převedl do slepého trustu společnost, která vlastní třetinový podíl v investiční společnosti. Takto se podobné situace řeší v Británii nebo Americe. Slepý trust se liší od běžného svěřenského fondu v tom, ze nejsem obmyšlený, nemám dohled a nevím, jak bude majetek spravován. Správcem trustu je advokát Petr Mucha a dohlížitelem docent práv a nezávislá autorita Bohumil Havel. Do vnitřku investiční společnosti nevidím a neumím ji nijak ovlivnit.
Ale až v ČNB skončíte, ten majetek se vám vrátí. Můžete dělat rozhodnutí, zvedat úroky a doufat, že to výnosy fondu do budoucna vylepší...
Každý člověk má nějaký majetek, barák, jiný má dluhy, hypotéku. Když jste ve veřejné funkci, musíte nadřadit zájem instituce a země nad svůj osobní. Pro řešení případů, kdy nastane situace střetu zájmu, existují jasná zákonná i vnitřní pravidla banky včetně etického kodexu, která jsou a budou při rozhodování bankovní rady dodržována. Vždy se rozhoduje ve prospěch zájmu veřejného. Každé mé rozhodnutí o sazbách je oznámeno veřejnosti a písemně odůvodněno. Bankovní rada navíc není orgán jednoho člověka, je nás sedm.
Proč jste fond úplně neprodal?
Lidé, kteří dali do fondu peníze, mi věřili, investovali na dlouhou dobu.
A nebudou teď fondu věřit víc, když jste se stal centrálním bankéřem?
Blbost. Otevřeně říkám, že s fondem nemám nic společného.
Říká se, že jste Babišův kůň v bankovní radě. Je to pravda?
Další nesmysl. Napsal jsem panu prezidentovi dopis, že mám zájem o tuto funkci, že je to můj sen, mám na to vzdělání a zkušenosti. Pozval si mě na Hrad. Několikrát jsme spolu mluvili mezi čtyřma očima. Dali jsme si ruku na to, že mě jmenuje, o čemž pan Babiš nevěděl. Tedy nemůžu být jeho kůň, ačkoliv si ho vážím. Řeknu vám zajímavost: pan prezident je vlastně kolega sloupkař, psal do Technického magazínu. Já budu v MF DNES svoje sloupky dál držet, a to každé pondělí. Dal jsem tomu název Jestřábi a holubice.
