PORTRÉT: Prostě chlap. Luděk Munzar byl citlivý i démonický

Ne náhodou se ve vzpomínkách kolegů tak často opakuje slovo „chlap“. Luděk Munzar představoval ve svých rolích i v civilu ztělesnění tradiční mužské síly, spolehlivosti, odvahy, charakteru.

A nejen pro své záliby, k nimž patřilo létání (původně se chtěl stát armádním pilotem), automobilové závody (pokusil se v oboru i podnikat) či fotbal. Jako celoživotní příznivec se angažoval v Odboru přátel Slavie, odkud mezi prvními vzkázali: „Odpočívejte v pokoji, mistře.“

Štědřejší byla televize

„Přemýšlím, který dramatický herec se může přiblížit svojí kariérou Luďku Munzarovi. Úžasné divadelní role; hlasový génius v rozhlase; nejen Newmanův dabing; televizní role, jejichž výčet by vytvořil malou encyklopedii. K úplné dokonalosti mohlo být těch filmových rolí více,“ soudí nynější šéf Herecké asociace Ondřej Kepka.

„Několikrát byl Munzar mým filmovým tatínkem, ale především neoficiálním učitelem herectví,“ líčí někdejší dětská hvězda a posléze režisér. „Měli jsme spolu pár delších dialogů v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, kde hrál titulní roli, a za několik let jsem měl možnost ho sám režírovat ve stejném studiu ve filmu Smetanový svět. Vždy měl pochopení pro moje začátky: nic neodpouštěl, ale byl tolerantní,“ dodává Kepka.

18 fotografií

V roce 1956 ukončil Munzar studia na DAMU, kdy souběžně pracoval jako televizní hlasatel, a už rok poté se objevil na jevišti Národního divadla, kde se rychle propracoval k výrazným rolím od Merkucia přes Jindřicha V. až po Bláhu ze slavné inscenace Naši furianti. Od druhé půle 50. letech začal točit. Ztvárnil Jirku v Srpnové neděli, nadporučíka Sedláka v Atentátu, raněného vojáka v Kočáru do Vídně, Purkyněho v Paletě lásky nebo Janáčka ve Lvu s bílou hřívou. Původně se s ním počítalo i pro Ucho, kde však dostal přednost Radoslav Brzobohatý.

Štědřejší než film byla k Munzarovi televize, i když seriály Zákony pohybu či Dnes v jednom domě nepatřily k vrcholům totalitní tvorby. Ale zaskvěl se v sáze Zlá krev, točil Četnické humoresky, zahrál si pohádkové krále a posléze objevil novou disciplínu jako průvodce pořadů Rozhlédni se, člověče, Paměť stromů a Zpátky k pramenům. „Měl štěstí na krásné příležitosti. Možná právě proto, že o ně příliš neusiloval. Kdybych měl říci jedno slovo, které by ho charakterizovalo, byla by to pravda. A sugestivnost,“ míní Kepka.

Když se svou druhou ženou Janou Hlaváčovou odešli z Národního divadla pro nesouhlas s jeho polistopadovou proměnou, jezdili spolu po zájezdech. Munzar navíc vyprodával pražskou Violu s představením Obleču tě do hvězd, v němž vzpomínal na svého přítele, básníka Františka Hrubína, a jak sám žertoval, stal se dědečkem z povolání. 

„Když šla dcera s vnučkou na polikliniku, doktorka se smála – On vám ji dědeček půjčil,“ vyprávěl. Tehdy ho Jan Hřebejk přivedl zpět před kameru ve filmu Nevinnost. „Je to malá role, ale kdo jiný se může pochlubit, že v sedmasedmdesáti letech točil postelovou scénu s Aňou Geislerovou? I když mi v ní jen pomáhá do pyžama,“ žertoval. „Jinak jsem v posledních letech točil asi jen tři výplně mezi reklamami, kterým dneska říkají seriál.“

Citlivý démon

Když zemřel Newman, k historce o jejich plánovaném, leč nakonec neuskutečněném setkání, připojil: „Ale stejně jsem měl pocit, že jsem ho znal, a jeho smrt mě zaskočila, ač jsem o jeho nemoci věděl – jako se to stává v rodině.“ Symbolicky Munzar zemřel právě v den narození amerického herce, s nímž sdílel víc než vášeň pro rychlé vozy.

„Když jsme se střihačem Liborem Mertou chystali Munzarův portrét v rámci cyklu Neobyčejné životy, často jsme jen zírali na monitor a nedokázali ukázku zastavit. Kapitán Pavel Treleaven v Horčíčkově rozhlasové adaptaci Letu do nebezpečí, Heinrich Kleibert v Zweigově a Hubačově Královské hře nebo Artur Ui alias Adolf Hitler na divadelních prknech. Citlivý, démonický, chlapský – a především hluboce lidský,“ shrnul Kepka portrét velkého herce Luďka Munzara.