Protože Munzar vedle své profese a rychlých aut miloval také létání, dokonce byl čestným členem Aeroklubu Letňany, loučili se s ním i piloti. Nad střechou Národního divadla před obřadem třikrát zakroužila dvě dvoumotorová letadla typu L 200 Morava. Znovu pak vzlétnou ještě odpoledne při soukromém obřadu.
Smuteční akt s úderem jedenácté zahájil záznam s Munzarovou recitací. Následovalo živé podání písně Až bude moje duše přímo od Hradišťanu. „Až bude moje duše bez těla, tak bych měl Pane prosbu malinkou, já netoužím mít křídla anděla, chtěl bych být hezkou vzpomínkou,“ znělo historickou budovou. „Chtěl bych být chvilkou něžnou, se kterou děti stárnou, říct jim, že jsem žil rád a nešel cestou marnou, tou cestou prosím pane, tou cestou dál mne veď, a řekni kdy mám začít – teď člověče můj teď,“ pokračuje píseň Pavlici a Novotného.
U Munzarovy rakve se v průběhu obřadu vystřídaly desítky herců včetně Viktora Preisse, Ladislava Županiče, Petra Kostky, Jiřího Štěpničky, Báry Hrzánové, Jany Bouškové, Františka Němce či třeba Jaroslava Satoranského. První slovo si vzal ředitel Národního divadla Jan Burian. „Umělecká autorita, vzor pro mladší i nejmladší. Člověk přísných zásad, které mu pomáhaly překonávat strach: strach z rychlosti, strach z nemoci, strach ze samoty. Pro moji generaci byl nezapomenutelným Bláhou v Našich furiantech,“ zmínil.
„Skutečnou odvahu má jen člověk, který ví, co se je strach a nesnaží se jej překřičet velkými slovy,“ pokračoval viditelně pohnutý ředitel. Ze záznamu následoval Munzarův zpěv právě ze zmíněných Furiantů i hercův citát: „Jestli mi něco vadí, že dnes je divadlo jen avantgarda. Samý artefakt.“ „Věřila jsem vám, vaše slovo mělo váhu, ať jste mluvil v rolích nebo jako Luděk Munzar. Byl jste nejen velký umělec, ale i skromný a pokorný člověk,“ řekla Taťjana Medvecká.
Iva Janžurová následně promluvila o Munzarově dceři Báře, co všechno kolem pohřbu zařizovala, starala se o nemocnou maminku i svou rodinu. „Věděla jsem od ní o tvé vzpurnosti pacienta, ale i tvé odhodlanosti zvítězit. Určitě už mručíš, že budu obšírná, ale to vydržíš. Ještě si zakruž, já si myslím, že sis to nenamířil rovnou nahoru, že provádíš své okruhy ve větroni nad námi. Můžeš, jsi neviditelný,“ řekla Munzarova herecká kolegyně. „Mohli jsme si povídat o čemkoli a o všem, i při posledním setkání jsme spolu provyprávěli celé hodiny. Děkuji ti za chvíle samozřejmého přátelství. Ještě si zakruž po libosti a pak se vydej výš a výš,“ dodala ještě Janžurová.
Poslední slovo patřilo Ivanu Trojanovi. „Povím vám vzpomínku starou více než třicet let. Jako student jsem byl na tajné projekci dokumentu o představení Romea a Julie v Krejčově režii. Bylo to skvělé, a pak se to stalo. V půlce se zkouší scéna s Merkuciem, kterého hraje Munzar: ‚Ty zatracené rody, kvůli nim sežerou mě červi. Ta bolest, ten údiv nad smrtí, kterou zapříčila malost mocných…‘,“ vzpomínal Trojan. „Byl fascinující, a přitom to byla jenom zkouška. Až tehdy jsem pochopil, proč chci být hercem, proč chci dělat divadlo: pro tyhle chvíle. Abych i já jednou pohnul něčím srdcem. Najednou jsem viděl směr a cíl, díky vám, Luďku Munzare,“ řekl herec.
„Nejlepší táta a nejlepší chlap, jakého jsem si mohla přát,“ zazněl v závěru sálem vzkaz Munzarovy životní partnerky Jany Hlaváčové. Následovala státní hymna, kdy celé Národní divadlo povstalo. Rakev s Luďkem Munzarem následně z jeviště vyprovodil nekončící potlesk.
Luděk Munzar se stal členem souboru Národního divadla již v roce 1957, v roce 1990 odtud i s manželkou Janou Hlaváčovou odešel na vlastní žádost. Dvakrát byl odměněn Cenou Františka Filipovského za mistrovství v dabingu, svůj hlas propůjčil zejména Paulu Newmanovi. V roce 2012 Luděk Munzar obdržel Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství.
