Předběhla dobu: Nádherná Xenia Andrého Dubonneta měla už v roce 1938 posuvné dveře

André Dubonnet (1897-1980) pocházel ze zámožné rodiny výrobce aperitivů a koňaků. Svůj život však nezasvětil alkoholu, nýbrž technice, pravda, investoval do ní po otci Josephovi zděděné jmění. Nejdříve v dobách Velké války působil nejprve u dělostřelců, později se z něj stal úspěšný stíhací pilot. Po krvavém konfliktu vyměnilo letecké eso svůj SPAD S.XIII s vidlicovým osmiválcem Hispano-Suiza za závodní bob a dostalo se až na zimní olympiádu do Svatého Mořice (1928).

Jenže španělsko-francouzská a švýcarským inženýrem Marcem Birkigtem za peníze bohatého podnikatele jménem Damià Mateu y Bisa založená továrna hrála výraznou roli i v jeho dalším životě. Nešlo pouze o výrobce leteckých pohonných jednotek, začínala přece jako automobilka. A s jejími vozy také André závodil. Hodně známý je automobil typu H6C s dřevěnou karoserií z tulipánovníku, který se zrodil v roce 1924. O „oblek“ se postarala letecká továrna Nieuport z Bois-Colombes, tam sídlila rovněž francouzská Hispano-Suiza. Dubonnet s tímto vozem vcelku úspěšně startoval mimo jiné i na Targa Florio. Je neuvěřitelné, že se do boje o vavříny pouštělo luxusní auto, i když zrovna tato „hispána“ měla základ ve sportovní verzi Boulogne.

Art deco na kolech

V pořadí pátým unikátem vzešlým z hlavy muže mnoha zájmů byla Xenia, která se zrodila v roce 1938, tehdy zrovna pobočka Hispano-Suizy v zemi galského kohouta ukončila produkci osobních aut. Konci 30. let vládlo i v karosářství art deco. Specialisté se předháněli v nejrůznějších více či méně aerodynamických, ale vždy řádně odvážných kreacích. Podobu extravagantního kupé navrhl dle Dubonnetových požadavků věhlasný Jean Andreau, pochopitelně jeho vize přizpůsobil svým vědomostem o aerodynamice, se kterou měl bohaté zkušenosti.

Stříbřité proudnicové „šaty“ čistých tvarů měly dlouhé přední blatníky, hlavní světla byla plně integrována do čelní partie. Nezbytné boční žebrování bezprostředně navazovalo na svislou lištou rozdělenou masku chladiče. Nad nimi byla posazena dlouhá kapota, která se tedy neodklápěla celá včetně přídě i blatníků z reflektory, ale tvořila pouze horní část.

Pro tři

Panoramatické čelní sklo podobné těm v soudobých letadlech pokračovalo odnímatelným dílem střechy nad předními sedadly, ten se dal uložit do prostoru pro zavazadla a cestující si tak mohli užít jízdu pod otevřeným nebem. Další moderní prvek představoval jediný pár dveří, ten se totiž neotevíral proti směru jízdy, jak bylo tehdy obvyklé a naznačovalo umístění klik, ale posouval směrem dozadu. Nejdříve jej bylo třeba nadzvednout. Dovnitř se poté lépe nastupovalo... Boční okna byla vyrobena z průhledného plastu.

Střecha i linie se dále svažovaly, část zadní stěny s takřka trojúhelníkovým sklem byla výklopná. Do zavazadelníku se vešly přesně na míru ušité kufry. Avantgardní kapkovitá Xenia dostala disková kola, ta zadní se nacházela pod odnímatelnými kryty, blatníky trochu připomínaly rekordní speciály Mercedesu ze stejné doby. Uspořádání přístrojů evokovalo kokpit letadla, volant se nacházel vpravo. Sedadla měla lehkou hliníkovou konstrukci, zužující se záď dovolila vzadu sedět pohodlně pouze jedinému člověku, takže se do kabiny vešli jen tři lidé.

Dubonnet, který si do loga svojí společnosti vybral skákající kočku, použil podvozek typu H6B, tento typ je dobře známý i u nás, licenčně jej vyráběla plzeňská Škodovka. Šasi s impozantním rozvorem 3,39 m, mimochodem výrobního čísla 103 vynálezce zakoupil na autosalonu v Paříži v roce 1932. Větší motor však pocházel znovu ze série H6C. Šlo tudíž o zážehový řadový šestiválec OHC objemu 7,98 l (pro ctitele přesných čísel 7983 cm³) místo 6,6 l „béčka“ se standardním naladěním na 118 kW (160 koní) při 3050 otáčkách. Pokrokový dvouventilový motor měl hliníkový blok a klikový hřídel uložený v sedmi hlavních ložiskách, o správný poměr směsi paliva a vzduchu se staral dvojitý karburátor Solex.

Unikátní zavěšení

Třístupňová plně synchronizovaná mechanická převodovka posílala sílu pohonné jednotky přes vícelamelovou suchou spojku dozadu. Zavěšení všech kol Hyperflex s olejem mazanými vinutými pružinami a hydraulickými tlumiči bylo Dubonnetovým vlastním dílem, tedy alespoň částečně, spolupracoval na něm i Antoine-Marie Chedru, premiéru mělo v roce 1927. Každé kolo bylo namontováno na zvláštním rameni, každé vedlo směrem dopředu od čepů na koncích tuhé nápravy. Přesto je kompletní konstrukce považována za zavěšení nezávislé. Potřebovala ovšem pravidelnou údržbu každých 40 tisíc kilometrů.

Licenci na něj koupily dokonce General Motors, ale i Alfa Romeo, ta jej využila také u svých závodních vozů, Delahaye a Fiat. Brzdové bubny z lehké slitiny měla řada H6, která se vyráběla od roku 1919 plných 14 let standardně, stejně jako jejich posilovač – jako vůbec první na světě. 4,7 m dlouhý a 1,67 m široký vůz byl rovněž poměrně vysoký (1,5 m) i těžký, jen šasi vážilo samotné 1,5 tuny. Přesto vypadal elegantně a dokázal uhánět stošedesátkou, některé prameny dokonce hovoří o maximální rychlosti 177 km/h. Akceleraci z klidu na 100 km/h zvládl za 27 s. Ženským jménem složil Dubonnet poctu své tragicky zesnulé choti Xenii Johnson.

O ruční stavbu futuristické karoserie se postarala slavná firma Jacquese Saoutchika (1880-1957). Ten se narodil v Rusku jako Jákov Savčuk a původní profesí byl uměleckým řezbářem, ještě ve své domovině (emigroval v 26 letech) začal vyrábět i luxusní nábytek... Podnikání Andrého Dubonneta nedopadlo vždy slavně, na patentech sice vydělal další jmění, ale když se později zaměřil na sluneční energii, málem zbankrotoval.

Změny majitelů

V roce 1946 se Xenia objevila na přehlídce při otevření dálničního tunelu Saint Cloud u Paříže. Válku tedy přežila pečlivě ukrytá bez úhony. V šedesátých letech minulého věku si ji pořídil Alain Balleret, prezident francouzského klubu majitelů vozidel této značky. Ten se také postaral o její první renovaci. V roce 1999 se stěhovala do USA, novým majitelem se stal Charles Morse. O čtyři roky později ji zakoupil Peter W. Mullin. Unikátní automobil je tedy dnes v Kalifornii, najdete jej ve slavné sbírce v Oxnardu. Už od počátku tohoto století sbírá ceny pro různých výstavách a prestižních soutěžích elegance. Naprostým právem.

Model Xenie existuje v měřítkách 1:43 i 1:18, pokud je chcete vlastnit, ceny se dnes pohybují v rozmezí 2,7-3,3 tisíce korun za první jmenovaný. Větší a detailnější od Minichampsu kolísá mezi 4 a 17 tisíci korunami, šlo o limitovanou edici 1002 kusů.

Foto: Mullin Automotive Museum, Auto World Press